Kanada, ve válce po 13 let, šokována, že „terorista“ zaútočil na její vojáky

V Quebecu byli v pondělí dva kanadští vojáci sraženi autem řízeným Martinem Couture-Rouleau, 25letým Kanaďanem, který, jak oznámily Globe and Mail, „konvertoval nedávno na islám a přejmenoval se na Ahmada Rouleau“. Jeden z vojáků zemřel, stejně jako Couture-Rouleau, když byl zastřelen policí po zatčení, poté co údajně mával velkým nožem. Policie spekulovala, že tento incident byl záměrný, a tvrdila, že řidič čekal dvě hodiny, než do vojáků najel, kdy jeden z nich byl v uniformě. K incidentu došlo na parkovišti nákupního střediska 30 mil jihovýchodně od Montrealu, „pár kilometrů od královské vojenské školy Saint-Jean, vojenské akademie provozované ministerstvem obrany“.

Pravicová kanadská vláda neplýtvala časem a chopila se tohoto incidentu, kdy zahájila svoji strašící kampaň s terorismem, jejíž součástí je i připravovaná legislativa, která má poskytnout její výzvědné službě, CSIS, více šmírovacích a utajovacích pravomocí, ve jménu boje s ISIS. Mluvčí vlády tvrdil, že existují „jasné náznaky“, že řidič „se stal zradikalizovaným“.

V „jasně předem domluvené výměně“ se konzervativní poslanec, během parlamentního času pro „otázky“, dotázal premiéra Stephena Harpera, jestli je to považováno za „teroristický útok“; v odpovědi premiér vážně opáčil, že tento incident je „evidentně extrémně znepokojivý“. Kanadský ministr veřejné bezpečnosti Steven Blaney prohlásil tento incident za „jasně související s teroristickou ideologií“, zatímco noviny předvídatelně přizvukovaly a označovaly to za „podezřelý teroristický útok“ a „domácí terorismus“. Mluvčí CSIS Tahera Mufti řekl: „Tato událost byla násilným vyjádřením extremistické ideologie prosazované teroristickými skupinami s globálními následovníky,“ a dodal: „to, že se něco podobného stane v poklidné kanadské komunitě, jako Saint-Jean-sur-Richelieu, ukazuje dlouhý dosah těchto ideologií.“

Stručně řečeno, nálada a rozprava v Kanadě je prakticky identická s náladou převažující v každé západní zemi, kdykoliv k takovému incidentu dojde: šok a úžas, že někdo chce přinést násilí do tak dobré a nevinné země („klidné kanadské komunity jako Saint-Jean-sur-Richelieu“), kdy následují tvrzení, že incident ukazuje, jak primitivní a barbarská „teroristická ideologie“ extremistických muslimů je, a pak následuje hněv a požadování dalších militaristických akcí a omezování svobod. Jsou zde dvě věci stojící za zmínku:

Zaprvé, Kanada posledních 13 let tvrdila, že je zemí ve válce. Aktivně se účastnila invaze a okupace Afghánistánu a byla nadšeným partnerem zločinů války proti terorismu páchaných USA. Počátkem měsíce premiér odhalil, za podpory převážné většiny Kanaďanů, že „Kanada je připravena jít do války v Iráku, kdy oznámil v parlamentu plány poslat letouny CF-18 na šest měsíců bojovat s islámskými extremisty“. Včera se kanadský ministr obrany Rob Nicholson ve vší parádě objevil na letišti v Albertě, ze kterého letouny odletěly do Iráku, a nadýmal hruď, když se standardní churchillovskou rétorikou mluvil o vznešeném boji se zlem.

Je vždy ohromující, když země, která přinesla násilí a poslala své vojenské síly do řady zemí, je šokována a ohromena, když někdo přinese nepatrný zlomeček tohoto násilí k ní domů. Bez ohledu na názory na ospravedlnitelnost dlouhých kanadských vojenských akcí není ani trochu překvapující, či obtížně chápatelné, že se lidé, kteří se ztotožňují s lidmi, na které dopadají kanadské bomby a kulky, rozhodnou zaútočit na armádu zodpovědnou za toto násilí.

Taková je povaha války. Žádná země nemůže roky dovádět a libovat si ve válečné slávě, napadat, věznit a bombardovat jiné, aniž by riskovala, že násilí bude přineseno i k ní domů. Spíše než aby to bylo zarážející a šokující, jde o zcela přirozenou a předvídatelnou reakci. Jediným překvapením na tom je, že se to neděje častěji.

Nejde zde o ospravedlnění (jen velmi málo lidí považuje útoky na vojáky na parkovišti nákupního střediska za ospravedlnitelné). Jde o příčinnou souvislost. Pokaždé, když k jednomu z těchto útoků dojde – po 9/11 – západní vlády předstírají, že jde jen o jakýsi nevyprovokovaný, neskutečně „nesmyslný“ akt násilí, způsobený primitivním, iracionálním, barbarským náboženským extremismem, nevysvětlitelně namířeným na zemi nevinně se starající o své. Dokonce vymýšlejí i báchorky, kterými krmí populaci, aby vysvětlily, proč se to děje: nenávidí nás kvůli naší svobodě.

Tyto báchorky jsou čistým podvodem. Vyjma těch nejvzácnějších případů má toto násilí jasně identifikovatelné a snadno pochopitelné příčiny: a to vztek kvůli násilí, kterým vláda dané země roky obšťastňovala jiné. Prohlášení obviněných Západem z terorismu, a dokonce i vlastní nařízený výzkum Pentagonu, přesvědčivě vyjasnila, co tyto činy motivuje: hněv kvůli násilí, špatnému zacházení a zasahování západních zemí v oné části světa, kdy převážnou většinu cílů a obětí tvoří muslimové světa. Samotná politika militarismu a eroze občanských svobod ospravedlňovaná zastavováním terorismu jsou ve skutečnosti tím, co pohání terorismus a zajišťuje jeho nekonečné pokračování.

Pokud chcete být zemí, která více než deset prohlašuje, že je ve válce, a přináší násilí jiným, pak by měl člověk očekávat, že toto násilí bude někdy nasměrováno také na vás. A zdaleka není vedlejším produktem primitivních nebo záhadných náboženství; toto chování je přirozenou reakcí lidských bytostí vystavených násilí. Kdokoliv, kdo o tom pochybuje, by si měl zpětně projít 13 let násilných orgií, které USA rozpoutaly ve světě od útoků 9/11, stejně jako desítky let násilí a zasahování USA v tomto regionu ještě předtím.

Zadruhé, v jakém myslitelném smyslu lze tento incident označovat za „teroristický“ útok? Jak jsem v minulých letech napsal mnohokrát, a jak dokazuje to nejlepší bádání, „terorismus“ je slovo silně postrádající objektivní či konzistentní význam. Je to jen pouhý zcela tvárný propagandistický výraz pro nahánění strachu, používaný západními vládami (a ne-západními), k ospravedlnění jakýchkoliv akcí, které podniknou. Jak napsal ve vynikajícím pojednání v New York Times v pondělí profesor Tomis Kapitan: „Část úspěchu této rétoriky má původ ve faktu, že ohledně významu 'terorismu' neexistuje žádný konsensus.“

Ale pokud má tento výraz nějaké běžné chápání, pak sem patří i záměrné (či zcela bezstarostné) cílení násilí na civilisty z politických důvodů. Ale v tomto případě v Kanadě to nebyli civilisté, kdo byl cílem. Pokud člověk věří vládním informacím o incidentu, pak řidič čekal dvě hodiny, než uviděl vojáky v uniformě. Jinými slovy, zdá se, že se záměrně vyhýbal útoku na civilisty a cílem byli vojáci – příslušníci armády, která v současné době vede válku.

Opět, nejde o ospravedlnitelnost. Existuje zde přesvědčivý argument, že nenasazení vojáci účastnící se normálních civilních aktivit doma nejsou platným cílem podle zákonů války (ačkoliv USA a jejich nejbližší spojenci používají extrémně široké a tolerantní standardy pro to, co představuje legitimní vojenské cíle, když se to týká jejich vlastního násilí). Jde o to, že útočení na vojáky, kteří jsou součástí armády vedoucí aktivní válku, je s běžným používáním slova „terorismus“ zcela nekonzistentní, a přesto je to aplikováno vládními představiteli a médii na tento incident v Kanadě (a na další podobné v Británii a USA).

To proto, že nejběžnější funkční definice „terorismu“ na západě je celkem jasná. V tuto chvíli to znamená jen něco málo víc než: „násilí namířené na obyvatele Západu muslimy“ (pokud to není používáno ve smyslu „násilí muslimů“, obvykle to prostě znamená „násilí, které se státu nelíbí“. Výraz „terorismus“ se stal jen pouhou rétorickou zbraní pro legitimizaci veškerého násilí západních zemí a pro delegitimizaci veškerého násilí proti nim, dokonce i když násilí zvané „terorismus“ je jasně míněné jako odplata za násilí Západu.

Je to o mnohem více, než jen o pouhé sémantice. Je klíčové pro to, jak to Západ propaguje svým občanům; manipulativní používání výrazu „terorismus“ je toho jádrem. Jak napsal včera profesor Kapitan v New York Times:

Dokonce i když ohledně definice panuje souhlas, rétorika „teroru“ je uplatňována jak selektivně, tak nekonzistentně. V oficiálních amerických médiích je nálepka „teroru“ obvykle vyhrazena pro ty, kteří se staví proti politice USA a jejich spojenců. V kontrastu s tím některé násilné činy, které představují terorismus podle většiny definic, nejsou jako takové klasifikovány – například masakr více než 2,000 palestinských civilistů v uprchlických táborech v Bejrútu v r. 1982, nebo zavraždění více než 3,000 civilistů v Nikaragui bojůvkami „contras“ v 80. letech, nebo genocida, která si vyžádala životy nejméně půl milionu Rwanďanů v r. 1994. Na opačném konci spektra jsou některé akce, které nejsou kvalifikovatelné jako terorismus, za takové označovány – sem by patřily například i útoky Hamasu, Hizballahu nebo ISIS na uniformované vojáky ve službě.

Historicky byla rétorika teroru používána lidmi u moci nejen k manipulaci s veřejným míněním, ale i k přesměrovávání pozornosti od vlastních teroristických činů.

V tuto chvíli je „terorismus“ výraz, který neznamená nic, ale ospravedlňuje vše. Už je dávno načase, aby média začala skepticky zpochybňovat jeho používání politickými představiteli, místo aby jej bezmyšlenkovitě papouškovala.