Devizové swapy v současném světě, vznik globálního devizového kartelu (I)

Téma devizových swapů (dohod o výměně měn) se dnes stalo v médiích jedním z hlavních. Téměř každý měsíc se dozvídáme, že se mezi nějakými protistranami uzavírá dohoda o devizovém swapu. Celkový počet takovýchto dohod ve světě se nyní pohybuje již v desítkách.

Co je to devizový swap?

Devizový (měnový) swap – to není obyčejná dohoda o koupi a prodeji deviz v jedné měně, po které se vztahy mezi smluvními stranami považují za uzavřené. V devizovém swapu se nejdříve měna X vymění za měnu Y; po stanovené době proběhne opačná operace, tedy výměna měny Y za měnu X. Důležitými podmínkami swapu jsou počáteční a koncový kurz a úrokové sazby započítávané pro dané měny na dané období. Základní část všech devizových swapů na světě (z celkového objemu) je prováděna za účasti centrálních bank (nejsem si tím jist, devizové swapy jsou standardním finančním nástrojem obchodovaným na OTC bankovním trhu mezi komerčními bankami a bankami a klienty – p.p.). Mohou existovat vnitřní a vnější devizové swapy. V prvním případě centrální banka uzavírá dohody s komerčními bankami své země. V druhém případě s centrálními bankami jiných zemí. A devizové swapy mezi centrálními bankami mohou být jednorázovými, nebo obchody v rámci swapové linky.

Swapová linka je dohoda mezi centrálními bankami různých zemí o vzájemné výměně měn za specifické kurzy. Obvykle obsahují takovéto dohody klauzuli o možnosti prodloužení devizových swapů, limity operací a obecnou lhůtu platnosti dohody. Zpravidla může být dnes v rámci swapové linky vyměňována měna na dobu od několika dnů do jednoho roku.

Devizové swapy mezi centrálními bankami mají dva základní cíle: a) poskytnutí vzájemné pomoci v případě nedostatku dané cizí měny na pokrytí závazků bank, společností a státu denominovaných v této měně; b) poskytnutí podpory rozvoji obchodu se zbožím a službami v měnách smluvních stran. Zářným příkladem použití devizových swapů pro realizaci prvního cíle je finanční krize 2007-2009. Dnes je první vlna finanční krize minulostí, nastala dočasná stabilizace. V současné době se o devizových swapech mluví spíše jako o prostředku posílení národních měn zemí periferie světového kapitalismu, tedy jako o prostředku boje s hegemonií dolaru a diktátem USA ve světovém obchodu a v mezinárodních financích.

Svět měn: od řádu k chaosu

Nicméně naši analýzu začneme u devizových swapů v rámci úzké skupiny vybraných zemí, patřících k tak zvané zlaté miliardě. O těchto swapech se mluví a píše mnohem méně, a když už je zmíní, tak jen jako rutinní technickou operaci centrálních bank. Avšak ďábel se skrývá v detailech; vliv devizových swapů několika „vybraných“ centrálních bank na celkovou situaci ve světové ekonomice a v mezinárodních financích je mimořádně velký. Aby to bylo možné pochopit, krátce si popíšeme, k jakým proměnám došlo u světového měnově-finančního systému v 20. století. V říjnu 1929 položila panika na newyorské burze základy velké hospodářské krize, která rozvrátila průmysl a zemědělství všech zemí světa (s výjimkou SSSR). Rovněž byl rozvrácen křehký světový měnově-finanční systém, který se stěží začal obnovovat po první světové válce, na základě zlatého standardu. Svět vstoupil do spirály světového měnového chaosu, ekonomické autarkie, finanční izolace a měnových bloků.

V r. 1944 byla na Mezinárodní měnově-finanční konferenci v Bretton-Woods přijata osudová opatření, mající skoncovat s měnovým chaosem a zavést pořádek ve světovém finančním systému. Především všechny země jednomyslně pochopily, že svět se musí rozvíjet na základě pevných devizových kurzů. A za tím účelem byl vytvořen mechanismus, který předjímal nutnost provádění devizových intervencí zeměmi a podporu měn pomocí úvěrů Mezinárodního měnového fondu. Pouze jako vyjímky byly připouštěny revalvace a devalvace měn, s jednorázovou změnou jejich zlatých parit. Měnově-finanční řád ve světě byl podporován pomocí regulačních opatření na státní úrovni (národní měnová opatření) a na mezinárodní úrovni (Mezinárodní měnový fond). Tento řád vydržel necelých třicet let a skončil v 70. letech rozpadem systému Bretton-Woods. Nahradil ho Jamajský měnový systém, který legalizoval plovoucí kurzy, zcela zrušil zlaté krytí měn a znamenal začátek celkové ekonomické liberalizace. Nová liberální ideologie předpokládala, že „trh vše zreguluje“, včetně devizových kurzů, které v důsledku nabídky a poptávky dosáhnou „ideální pozice“.

Nicméně v reálném životě dominoval na devizových trzích subjektivní faktor. Zářným projevem působení tohoto subjektivního faktoru byli finanční spekulanti. Tito spekulanti manipulovali s devizovými kurzy, aniž by se starali o následky těchto manipulací pro mezinárodní obchod a národní ekonomiky. Nešetřili nikoho. Nejen rozvojové země, ale ani ekonomicky vyspělé země „zlaté miliardy“. Stačí připomenout, že finanční spekulant George Soros dokázal v r. 1992 sestřelit britskou libru.

K faktorům patřily i hry politiků, kteří prosazovali zájmy své země na světové finanční scéně. Nelze nevzpomenout slavnou dohodu z „Plaza“ z r. 1985 (podle hotelu v New Yorku, kde proběhla jednání). Byla to dohoda, dosažené na setkání ministrů financí a centrálních bank pěti hlavních kapitalistických zemí (USA, Británie, Japonsko, Německo, Francie). Washingtonu se tehdy podařilo, po využití všech pák, vyrazit ze svých partnerů dobrovolné zvýšení kurzů jejich měn vůči dolaru. Strýček Sam v důsledku toho dokázal vyrovnat svoji platební bilanci na 46% ve vztahu k německé marce a na 50% ve vztahu k japonskému jenu. Nejvíce tím utrpěla země vycházejícího slunce. Spousta lidí se domnívá, že po dohodě z Plaza se Japonsko již nedokázalo vzpamatovat. Že se to stalo začátkem jeho konce.

Mnozí pozorní analytici tvrdili, že dohoda z Plaza byla důležitým mezníkem rozvoje světového finančního systému. Setkání v newyorském hotelu v r. 1985 položilo základy pro vytváření mechanismu koordinace činnosti „vybraných“ centrálních bank v oblasti regulace devizových trhů. Většina médií doposud nadále veřejnosti vtlouká do hlavy myšlenky ekonomického liberalismu. Nicméně ve světě měn liberalismus dávno zemřel, již téměř třicet probíhá výměna volného trhu za „ruční řízení“. Kormidlo „ručního řízení“ je v rukou „vybraných“ centrálních bank.

Devizové swapy jako nástroj ručního řízení centrálních bank

Samozřejmě, že devizové swapy nevznikly dnes, existovaly již dlouho, již v éře bretton-woodského měnového systému. Centrem mezinárodního měnového systému byly Federální rezervy. Federální rezervní systém začal praktikovat devizové swapy s ostatními centrálními bankami od r. 1962. Nicméně v té době to skutečně byla exotická „technická operace“.

Avšak během poslední finanční krize rozsah devizových swapů prudce vzrostl. Jejich roli při překonávání krize lze stěží zhodnotit, i když se o nich mluví zřídka a málo. FED a ECB se dohodly na první swapové lince dolar-euro v prosinci 2007, aby byly provedeny dolarové platby evropským bankám u cenných papírů krytých nemovitostmi. Po krachu americké investiční banky Lehman Brothers v r. 2008 zachvátila finanční krize zcela i evropskou ekonomiku. Na konci června 2011 zahraniční partneři (především ECB a Bank of England) dostali od FEDu v rámci dohod 600 miliard dolarů. ECB použila devizový swap euro-dolar v květnu 2010 v souvislosti se začátkem řecké dluhové krize. V té době si během jednoho týdne půjčila ECB od FEDu asi 9,2 miliard dolarů.

Pokračování