Výlet do Ruska

Koukám na mapu jakým směrem vyrazím. Na sever, na jih, na západ. Projedu v rychlosti česká media abych měl představu. Dobře vím, když se budu držet fungujícího pravidla „OPAK TOHO CO ŘÍKAJÍ MEDIA JE SPÍŠ PRAVDOU NEŽ PREZENTOVANÉ“, tak mě to k něčemu bude. Rád si dělám vlastní zkušenosti, protože si myslím, že to je vlastně smysl našeho života, zakoušet, tvořit si vlastní zkušenosti a ne jen slepě opakovat či papouškovat, co nám je předkládáno. Takže jsem zabočil na Ukrajinu.

Rád bych předem napsal, že se rozhodně nepřikláním na stranu Porošenka ani skupině, které Západ říká separatisté, nebo teroristé, nebo na stranu Putina. Když už, tak jsem na straně míru. Jen předkládám, co jsem zažil, prožil, cítil, viděl. Myslím, že dobře umím odhadnout lidi, pocity, nálady, a o tom vám můžu přinést mé svědectví.

Asi padesát kilometrů jsem jel od moře na ruském území směr sever a míjel jsem desítky obrněných transportérů, nákladních aut a opravdu profi techniky, profi vojáků … helmy, brýle, neprůstřelné vesty, samopaly s optikou …. vnímal jsem tu profesionalitu, vycvičenost, odhodlanost, neústupnost. Ptal jsem, se kde můžu překročit hranici, povídali že asi dalších několik desítek kilometrů severně, nebo zpět u moře.

Z Ruska do Ukrajiny vstupovalo několik aut, dva autobusy a čekala zde asi tří kilometrová kolona kamionů s převážně ukrajinskýma spz, jsem tam turecká, rumunská. Překročení hranice nebylo tak náročné. Vstupoval jsem na území Ukrajiny s tím, že mám dvouvstupé vízum do Ruska a druhý vstup jsem si ještě nevyčerpal, takže se kdykoli mohu otočit a běžet se schovat pod ruská křídla. Vše na ruské straně proběhlo dobře. Na ukrajinské straně mě trochu znervózněli prostřílené okna u imigračního a vlastně u všech budov kde se něco vyřizovalo, jeden maník v uniformě s bachorem a cigárem chodil kolem motorky a ohmatával ji. Po pěti minutách, kdy jiný muž za prostříleným okýnkem obsloužil asi pět lidí, mě jiný muž skrz díru v okně zpět podává pas a přeje šťastnou cestu. Ptám se s úsměvem nějakýho týpka v uniformě:

„Je to tam dál dobrý?“ a ukázal jsem směr do Ukrajiny „neudělá mi tam nikdo díru do bundy?“ nevěděl jsem jak se řekne cokoliv jako střílet, zabít atd. Tak jsem improvizoval. Nepochopil. Jen na mě koukal a prohlížel si mou obouchanou, odřenou, děravou bundu.

„No tak pojď mi“ říkám si a vyrážím. Hned za hranicí tlačenice a kolona aut a autobusů tak dlouhá, že nedohlédnu na konec, vše směr Rusko.

Na silnici obrovské vlnolamy, nebo tak to alespoň já mám v hlavě, jako vlnolamy.

Vyrážím. Plán je jednoduchý, někde vybrat peníze, nebo vyměnit prachy a dostat se co nejvíce k Oděse a ubytovat se. Protože má filosofie, „tam kde jsou boje, tě stejně nepustí“ zaručovala takovou imunitu, jistotu, že se prostě nemůže nic stát. Asi pět kilometrů od hranic, přišla první kontrola, voják na mě ukázal prstem jako znamení, že zrovna já mám zastavit.

Zubil se, byl unavený. Vadila mu kamera, vlastně kamera a to že blikala byl vždy důvod ke sporu a všem pochopitelně vadila, jen má touha o tomto výletě podat svědectví a ukázat případnou pravdu, byla větší, i když nepřekračovala pud sebezáchovy. Všude kolem silnice byla v poli kulometná hnízda, zakopané transportéry, u silnice jeden tank. Technika, vybaveni, oblečení prostě vše, mě přišlo jako z muzea oproti tomu, co jsem viděl před pár minutami na ruské straně. Viděl jsem v jejich očích i to, že to vědí, že vědí to, že když se náhodou Rus umane a vkročí, tak že oni nezmůžou nic, a bud s hrdostí rychle umřou, nebo se bez hrdosti vzdají. Každý měl tak trochu jinou uniformu, žádné hodnosti na oblečení, žádné vlajky, jen na jedné či dvou bunkrech z pytlů z pískem vlály ukrajinské vlajky.

Míjel jsem ještě dvoje barikády než jsem dojel do nějakého většího města a tam se začal pídit po fungujícím bankomatu nebo bance. Bankomaty jsem objevil asi tři, ale všechny prý dají peníze jen v Ukrajině vydaným kartám.

Jdu do banky a vyměňuji peníze. Není to tak jednoduché, cizinci je nemůžou vyměnit, nějaká paní to vyměňuje na sebe. Opět mé tak trochu paranoidní pravidlo mít u sebe dostatečný keš vyhrálo a mám něco, s čím tu můžu platit.

Poslední zprávy, co jsem zahlédl v českých médiích, byly, že největší boje probíhali v Domestsku, ale že již má toto území pod kontrolou ukrajinská armáda. Ta se chovala vůči mně disciplinovaně, takže se tak nějak přiblížíme k Doněcku a uvidíme. Stále jsem měl na paměti pravidlo, „když už tam dál bude problém, nepustí tě tam“, tak jsem jel.

Asi každým pět deset kilometrů kontrola, pas, ukazování kufrů. Napískované pytle, obrněné transportéry, nebo tanky.

Asi třicet kilometrů před Domeskem byl check-point masivnější než před tím, několik tanků na silnici, pár z nich počáraných nápisy „miluji UA“ všichni měli na sobě dva pruhy, jako nějaká sportovní auta, což jsem si všiml, že měla jako rozeznávací znamení všechna vojenská technika.

(všechna ukrajinská těžká technika, má na sobě dva bílé pruhy) Vedle v poli zakopaných další několik tanků, několik děl zapískovaných pytli písku.

Všude vlálo spousta ukrajinských vlajek.

„Dál je to v pohodě?“ ptáme se. „da da, charašo!“ za dalších deset kilometrů asi dvacet kilometrů před Domeskem mě zase staví, ani si nevšimnu že tu nevlají žádné ukrajinské vlajky, není mi podezřelá jižanská vlajka, a na vojenských ohozek oranžovo černý stuhy. Ukazuji pas, ukazuji kufry a frčím. Jen maníci, žádný děla, kulometní hnízda, nebo transportery či tanky. Pak další point, hned vedle obrovitého nápisu DONĚSTK, kde je překryté písmeno černo oranžovou páskou.

Fakt mě to nedochází, že už jsem na území ovládané druhou skupinou.

Vjíždím do města, čerpačka zapytlovaná, jako by se čekalo na povodně, prázdé výlohy autosalonů, některé výlohy zapytlované, některé jen prázdné. Pár lidí na ulici, pár aut. Jedu směr centrum, ale ten klid a ticho mě znervózňuje. Všude velké bilbordy MÍR

Najednou parádní kostel, či chrám ve výstavbě. Tak jsem si říkal že bych si ho mohl vyfotit, když už tedy tady jsem.

Zastavím vedle něj, v tu chvilku zastaví i velké bílé nákladní auto. S kabiny vyskáče asi pět lidi v maskáčovým, nebo khaki oblečení. Maník s kalachem v ruce a s „americkejma“ brejlema, co je maj ty drsnáci, povída „doklady!“ chytl jsem se jako za srdce a ukázal jim emoci jako že jsem se lekl. „Uf já se lekl, v tom civilním autě vypadáte jako teroristi a ne jako ukrajinská armáda!“

Všichni se na sebe podívali, jeden se hned vrhl k motorce a snažil se otvírat zamčené kufry, druhý chtěl pořád doklady. Mé pomalé vedení začalo pomalu vodit. Žádná ukrajinská vlajka, jen oranžovočerné stužky, oblečení každej jiný. „SAKRA“. Říkám si. Pořád na mě ječí „dokument“ dávám mu pas a říkám že jsem z Čech. Pas si hned zasouvá do vesty kde má zásobníky, telefon a tyčinky. Všichni chodí kolem motorky a čučí na ní, na něco se ptají ale nerozumím. Jeden nabušenec stojí vedle mě a bojím se aby nezatnul sval, určitě by mě to odpálilo na Mars. Něco říkají, ale fakt jim nerozumím. Jeden vzdělaně vypadající mi ruštinou, které rozumím, říká, že musím jet s nimi na ústředí, aby mě prověřili. Sedám si na motorku a říkám, ok. Hlavou mě problesklo, že když sednu na motorku, mám vyhráno, že mě jen tak nedohoněj, ani netrefej, podobnou zkušenost mám i z Iráku.

„Ne ne, motorku nechat tady, klíče vezmu a jedeš s námi“, říká nějakým jazykem.

„NE, klíče ti nedám! A motorku tu nenechám!“ říkám odhodlaně, a uvědomuji si že chráním svou lásku a že jde do tuhýho. Zaskočil jsem ho, ale jen na chvilku, pak jsem ho překvapil a pak pěkně nasral. Vzal mě klíče, postrčil mě svým kalachem z motorky směr k autu a ukázal ať si nastoupím.

„A tak tady je ta hranice, kdy přestává prdel a začíná být průser“ říkám si. Ještě než si sednu do auta, mě prohledávají, pta se jestli mám u sebe mobil, i když mě oplacávají, tak stejně nic nenachází, moto bunda se spoustou chráničů, dělá dojem že tam nic není i když tam je. Tři muži zůstávají u motorky, že jí ohlídají a my se s náklaďákem otáčíme a jedem do ústředí. Podívám se ještě na motorku, všechny mé věci, helmu na ní a uvědomuji si, že jí asi už neuvidím. Že právě teď jsem o vše přišel, že se trochu změnil žebříček hodnot a bude velký úspěch se odsud dostat živý.

Řídí ten s „usa“ brejlema, viditelně velitel téhle tlupy, vedle sebe u dveří má samopal, z druhé strany je na mě namáčklej svalovec. Frajer s brejlema si nechal na klíně pistoli. V hlavě mě to šrotuje, všechny varianty co a proč by se se mnou mohlo dít, cejtím že to smrdí, napadne mě i vzít tu pistoli a tak nějak to „vyřešit“ ale vůbec nepoznávám, co je to za kvér, jestli je zajištěná, odjištěná nabitá atd. Takže kdyby to nebylo během sekundy vyřešené, tak bych byl v daleko větším průseru než jsem nyní. Takže tenhle nápad zamítám.

Takže je tu nápad, který se mě zdá být nejvíc průchozí: bejt naprosto v pohodě, sebevědomej, neponižující se, zábavnej, „hloupej Honza“ .. prostě nic jsem neprovedl, jsem na výletě a blbě jsem za točil, nevím co se děje, kde jsem atd. … a argument: „vy jste přeci ti dobří, takže mi nemůžete ublížit, protože tím by jste vlastně světu řekli, že jste ti špatní....“ no plán to byl dobrej, ale ... Maník si ani nedělal starosti se jsemafory, které fungovaly, ale ulice byli stejně prázdné. Auto se lámalo se strany na stranu. Každou chvilku jsem se máčknul v zatáčce na svalouše a s úsměvem mu šahal na biceps a říkal mu „si svalouš, ty něco vydržíš“, taky se smál, což bylo super, role hloupého Honzy mi šla dobře, „musím rozbít ledy“ říkal jsem si. Jeli jsem asi deset minut. Přijeli jsme k velkejm vratům. Ty se otevřely a vjeli jsme na velký dvůr. Přiběhlo asi třicet mužů se samopaly. Objekt vypadal jako požární zbrojnice nebo malá kasárna. Asi tři dvoupodlažní budovy, další asi tři garáže tak pro osm nákladních aut, na dvoře byly tři nákladní civilní auta, a dvě zelené, pak asi deset patnáct osobáků. Odvedli mě do prvního patra k „veliteli“. Chvilku se tam hádali, protože jeden říkal ať zůstanu dole, a druhý ať jdu nahoru, tak si to vyříkávali nahoře. Něco v tom smyslu že bych neměl vidět velitele, ale že už teď je stejně pozdě, což byl opět další bod spíš v můj neprospěch, vidět někoho, koho bych neměl vidět. Já dostal hned zpražíno, že jsem vstoupil do kanceláře bez pozvání. Takže jsem udělal krok zpět. Místnost, kde byla velká postel, pracovní stůl, okna utemněná pytli s pískem. „že si mě musí prověřit“ řekl s úsměvem pokerovaný velitel, zavalitější postavy, s delšími vlasy a vousy, na hlavě měl čepici co nosil Stalin, byla tam i rudá hvězda se srpem a kladivem. Mám se zatím najíst. Jiný muž, kompletně vojensky ustrojený, upravený, oholený, namydlený, vzdělaně vypadající, mě odvedl do jídelny kde seděla tak čtyřicítka chlapů. Každý jinak oblečený, každý tak nějak jinak vypadající. Šli jsme k okénku a prsatá kuchařka se na mě nejprve koukala trochu s překvapením, na mou motorkářskou bundu a pak mě nandala talíř polívky. Sedl jsem si ke stolu, můj průvodce naproti mně. Každou chvilku se ozvala venku rána, s nikým to ani neškublo, jen se mnou to hrklo.

Neměl jsem vůbec hlad, ani chuť. Tady se teď píše má budoucnost, mé další minuty života nejsou přesně jasné a mám se cpát polívkou, no to mě poser. Dobrá naberu lžíci nějaké bramboračky a než dopravím lžíci do pusy tak se většina vylije, ruce se mi klepou, jako jsem to ještě neviděl. Snažím se uklidnit. Nemyslit na to, že motorka je někde ve městě a pravděpodobně už jí neuvidím. Že jsem v centru skupiny, které media přezdívají teroristi nebo separatisti, a že nemají nejmenší důvod mě pustit, protože jsem viděl hodně, vím hodně a neví kým jsem či nejsem. Bylo to pro mě zajímavé zenové cvičení, snížit stres natolik, abych snížil i velikost chvění mé ruky natolik abych nevylil lžíci s polívkou, než jí dopravím do pusy. Viděl jsem, že roli hloupého Honzy, co je v pohodě, mi fakt nejde. Nakonec jsem něco pojedl, ale všichni si dobře všimli toho, že se klepu jak ratlík.

S milým upraveným maníkem s vestou, kalachem na rameni, pistolí, bajonetem a ještě různejma sarapatičkama za pasem, jsem šel ven do stínu budovy. Nabídl mi cigaretu. Ve stínu tam seděla asi padesátka lidí, tak od dvaceti do pětatřiceti, jeden šedesátník. Každý měl jinej vohoz, každý měl jinou zbraň, dost jich mělo stejnou nášivku. „rozbít ledy, rozbít ledy, bejt v pohodě, uvolněnej, ne v křeči, nad věcí, pozitivní“ opakoval jsem si a ladil jsem si svůj klid i když to šlo blbě.

„Tak ty si myslíš, že sme teroristi, nebo separatisti!?“ řekl trochu rozzuřeně nějakej maník

„Ja jsem učitel, tohle je horník, tohle je doktor, tohle vedoucí prodejny “ a ukázal na muže kolem.

„Připadáme ti jako teroristi?“ řekl zase hlas odjinud

„Média vás takhle prezentují, nazývají!“ řekl jsem

„Je to způsob, jak proti nám poštvat veřejnost, svět. Je to jednoduché, jen ho prohlásíte za teroristu!“

„A proč bojujete? V Evropě v médiích toho moc není a když už, tak to určitě není pravda“ ptám se

„Evropský media sou sračky, píší to co jím říká Amerika. Manipuluji!“ řekl někdo v davu

„Za co bojujete?“ ptám se znovu

„Za svobodu, za svou zemi, za Donětsko, za to že nechceme aby nám vládnul fašismus, že nechceme aby jsme byli pod nadvaldou EU, USA, aby nám někdo bral naše uhlí, naší ropu, naše zdroje, naší zem. To je naše zem!“

Koukal jsem se po těch mužích, vypadali jak prosťáčci, takové naivní zasněné obličeje s iluzí v očích a odhodláním bojovat za něco, o čem sou přesvědčení, že za to stojí umřít. Spíš to vypadalo jako v posluchárně nějaké filosofické fakulty, samý obličej intelektuála a přemýšlivce, který má v ruce něco, k čemu cítí odpor, ale ví že je jeho povinnost to v ruce mít.

„A kdo je fašista?“ ptám se

„No přese vláda, ty u moci! Podívej jak se k moci dostali! To vám v Evropě není divný? Lid si je nepřeje, ale mají moc, mají armádu! “ říká zas jiný

„Velkého zloděje spolupracujícího s EU vystřídal menší zloděj napojený na EU!“ křičel jiný

„11 května tady bylo referendum o osamostatnění donetska, které osmdesát procent obyvatel podpořilo, všichni to chtěli, ale fašista to nedovolí, USA to nedovolí. Za to bojujeme, za lidi bojujeme!“ říkal klidně jeden.

„Nepřipadá ti to správné?“ ptal se kdosi vzadu.

Dochází mi, že fakt polovina mluví tak zvláštně spisovně, strojeně, učitelsky, i tak vypadají, že to nejsou žádný řepy.

„To je jako u vás Sudety“ začal mluvit jeden „cože, on zná Sudety?“ ptal jsem se sám sebe. „Kdyby se chtěli osamostatnit, udělat samostatný stát, všichni by si to odhlasovali....“ skočil jsem mu do řeči. „Podporovali by je určitě Němci, česká vláda by to nepodporovala, vlítla by tam armáda, Sudety by se bránily, bojovaly by za to, media by z nich udělala teroristy … to je jasné, tak to funguje!“ No nevím, zda jsem to s tím uvolňováním atmošky a rolí hloupého Honzy nepřehnal.

„Ale my nechceme být vykořisťovaný, jako loutky vedené z USA“

„No u nás to je už takhle pár let, politici kradou a makají na svejch písečkách, vše je řízené z EU i když si myslíme že ne, a propojenost mezi EU a USA je známa, takže u nás to takhle funguje dlouho a zvykli jsme si.“ Nevěděl, co na to říct, trochu se smáli, trochu váhali, všichni koukali, ještě jeden to dalším vysvětloval.

„Oni nám ale chtějí vzít všechnu naftu, nerostný bohatství atd. Vyždímat nás. Udělat tady pracovní tábory.“

„Tak proč se nechcete sjednotit s Ruskem?“ ptám se

„Až na pár kluků tu nikdo není z Ruska, nejsme Rusové, jsme Ukrajinci a chceme svobodnou zem, ne se k někomu přidělit“

„USA, NATO, ani EU jsem nevlitnou“ říkal jiný. „Rusko jim demonstrovalo technologickou převahu, mají určitý druh střely, zařízení, které vyřadí z provozu veškerou elektroniku, Američani se proti tomu neumí bránit. Oni taky mají tu techniku ale ne tak malou, nedokáží jí použít na frontě a Rusové se proti tomu umí bránit“ všichni přikyvovali.

„A Kuba,“ říkal druhý a všichni pokyvovali,“ před pár týdny se Putin dohodl s Kubou a odpustil jim všechny dluhy s tím, že oproti americko-ruské úmluvě umístil na Kubu rakety krátkého doletu, které mohou přímo ohrozit Ameriku. Takže Amerika řeší problém jinde a musí tak trochu skákat jako Rusko říká, nemůže jít do konfliktu a zaútočit první jako v jiných zemích, Putin by jim to musel dovolit!“ dopověděl a bylo vidět že tyhle informace, drby, nebo fámy, nebo pravdy, nevím a asi to nikdo nebude vědět, jsou jako nová čerstvá energie, optimismus, který potřebují a díky tomu vlastně vědí, nebo si myslí, že nikdy nemůžou prohrát. Opět jak nějaké informace mohou zmanipulovat masu lidí.

„Kluci to máte fuk, buď se vás zastane Rusko a něco za to bude chtít, takže výsledek bude stejnej, nebo vás Rusko nepodrží, což si ale nemyslím, a taky si něco vezmou, takže tak i tak budete mít hovno, i když jedno asi bude větší a jedno menší. Přemýšlejte o tom trochu.“ Sakra asi bych z tou upřímností a přímostí měl brzdit, nerad bych jim bral ideály, představy a zbořil jim jejich domeček z karet. Ale bylo vidět že o tom přemýšlej.

„A co nějaká podpora z Ruska? Všude píší že máte velkou podporu.“

„Podívej se na nás“, ukázal na stovku lidí co stála kolem a uprostřed jsem seděl já. Každý měl nějaké oblečení, rozhodně ne stejnokroj, každý měl nějakou zbraň, která nevypadala rozhodně moderně, každá byla jiná, něco byla puška, něco samopal. Na place stálo několik osobních aut, z nichž některé měli prostřílené boky a okna.

„Vidíš tu nějakou těžkou techniku? Nějakou velkou podporu? My jsme Ukrajinci, ne Rusové, to jsou naše zbraně, naše auta, nebo věci ukořistěné od nepřítele, nebo dary“

Pak začal povídat něco o tom že si ukrajinská armáda najímá za velké peníze profesionální zabijáky, žoldáky, americké poradce z CIA a FBI. Říkal, že všichni tady jsou dobrovolně a nikdo za to nemá ani korunu, hlouček se stále rozšiřoval. Sledoval jsem, jak se i otvírají vrata a už dvakrát kdosi přijel autem, s kufru vyndal velikou tašku, pár chlapů ho přivítalo a skupina vyrostla o dalšího člověka.

„A co to letadlo, jak to bylo?“ ptám se na čerstvé drby z řad separatistů.

„Je jasné jak to bylo, i internet je plny pravdy o tom že ho sestřelili stíhačky poslané z Kyjeva, i USA to dobře ví, i experti to potvrdili, ale stejně vy nechcete přijmout pravdu, máte vymyté mozky protiruskou propagandou USA a EU“ říkal jeden.

„Média jsou jen plná propagandy proti nám aby z nás dělali teroristy, i když letadlo jsme nesestřelili my, ale Ukrajina, stejně jsme ve vašich médiích my ti špatní, ale ne fašisté v Kyjevě“ tak trochu beznadějně, smutně.

„Chtějí tu vyprovokovat za každou cenu světovou válku, důvod k tomu aby se dalo válčit, Putin to ví a vyprovokovat se nenechá a proto bude agrese a tlak větší, dokud něco neudělá!“ bylo to jako v posluchárně VŠ, hlas zase přišel odněkud jinud a ozval se v tichu v kterém na pozadí byla slyšet střelba.

„Kdyby Putin opravdu byl ten „špatný“, tak by vám na pár týdnů přivřel kohoutky plnu, ropy a vy by jste si uvědomili priority, nechává vás jako malé děti nechává vyvztekat trpělivá mamka“ všichni se smáli.

Věděli všichni, že ať jsou jejich úmysly sebevíc čisté a dle jejich uhlu pohledů správné, tak stejně z nich média udělala a dělá teroristy a oni jimi i zůstanou. „ Podívej se na nás,“ zase se kdosi rozmáchl a pohodil rukama kolem sebe na sedící a postávající kluky, „připadáme ti jako teroristi co by sestřelili letadlo?“

„Vy byste ho ani netrefili!“ odlehčil jsem situaci pravdivým vtipem, ale zabral. Smáli se, i když jsem jím tím řekl, že jsou jen neschopná partyzánská tlupa nadšenců.

Pořád odjížděly náklaďáky s kluky a přiváželi další, měnili se síly na hlídkách, stanovištích.

„A co ta kolona civilních aut?“

„Nevím, tam nikdo z nás nebyl. Ale spíš se to chce zase obrátit na nás, aby svět v nás viděl ty padouchy. Přemýšlel jsi o tom, že lidský mozek funguje tak, že když si na něco udělá první dojem, tak už máloco ten první dojem přebije? Že potřebuješ mnohem více informací a zaručených zpráv aby lidi ten názor změnili a většinou to ani nejde. Takže když vaše média vypustí do světa „pravdu“ že my jsme sestřelili letadlo, my jsme ti špatní, tak tomu svět bude věřit dál i po tom, když vyrukují desítky jiných zpráv které to vyvrací? Lidi nepřemýšlí. My nemáme moc techniky, ani vojenskejch aut, tak jezdíme civilníma.“ Což jsem viděl. „Tak nás chtěli vojáci pravděpodobně oddělat a hold to byli civilisté.“ Je pravda že většina aut, co jsem viděl u hranic, tu má na sobě veliké nápisy DĚTI.

„Na východě u hranic to je zase jiné“ říkal jiný.

Ptal jsem se na všechno možné a byl jsem rád, že mám možnost to vše poslouchat z prvních rukou, to jak to vidí, proč a za co bojují, za čim stojí, udělat si vlastní názor. Bylo vidět že byli ochotni vzdát se všeho, jen kvůli tomu, aby zvítězili. Nabídli, že tam můžu zůstat, dostat zbraň a bojovat s nimi. Říkal jsem jim, že to je jejich zem, jejich pravda a jejich touha po svobodě, ne moje, a že za ni nechci bojovat, a že se samotným bojem, válkou prostě nesouhlasím, ať je z jakéhokoliv sebevyššího zájmu.“ Bylo vidět, že mě chápou víc než jsem si v tu chvilku myslel, viděl jsem, že to mají podobně, ale že prostě neměli jinou volbu.

Opět jsem se chopil své role rozpouštěče ledů, neumím mluvit před lidmi, ale mluvil jsem a byla to pro mě zkouška být v pohodě. Mluvil jsem o tom, že nevěřím, že média v Evropě mluví pravdu, ale že manipulují s lidmi, povídal jsem jim, co jsem zažil v Iráku, nebo Africe, co jsem tam viděl, že to bylo naprosto opačné, než jsem do té doby viděl v médiích, a že je to takové i tady, naprostá většina informací, které jsem dosud slyšel v médiích je jiná, než tu vidím, to, kdo má pod kontrolou Donětsko, to, že v řadách separatistů bojují jen nájemní žoldáci a nikdo z Ukrajiny, to že má většina moderní techniku atd.. Neříkal jsem nic, co si i nemyslím, nelhal jsem, jen jsem jim všem chtěl ukázat notu, vidění světa, které máme společné, které z nás může udělat přátelé, je jednoduché se zaměřit na to, co není stejné a víc sporné, je umění vždy najít shodu. Vybavil jsem si jednu poučku: „neexistuje na světě člověk, od kterého by jste se nemohli něco přiučit. Podívejte se na toho, kdo vás nejvíc irituje, odpuzuje, atd. I na něm je mnoho věcí, které se můžete právě vy naučit, najděte jich pár“ a když se s tímhle koukám na ty lidi, mám se od nich co učit. Kolem mě sedělo a stalo asi už sto padesát mužů, tiše poslouchali, někteří si plnili zásobník, někteří se opírali o svou zbraň. Sem tam se zasmáli, sem tam se na něco zeptali, Afrika je zajímala, cestování. Každou chvilku něco v dálce zahřmělo, tázavě jsem se podíval do davu „to jsou jen děla“ řekl kdosi.

Vyprávěl jsem dál a přišla fakt velká rána, neodhadnu jak daleko od nás. Nikdo se ani necukl jen já jsem poskočil, všichni se začali smát. „Fakt nejsem na tyhle vyhraněny situace, jsem kliďas a pohodař, sakra“.

„A tohle tady máme pořád“ s úsměvem říká jeden.

„Ale vy bojujete za svou zemi, své zájmy, svou myšlenku a za to třeba i umřete! No a já za vaší zemi umřít nechci!“, říkal jsem mu s úsměvem. Ledy tály, všichni se smáli.

Z dálky jsem vnímal jak přijíždí motorka, točí se do vysokých otáček. Najednou uprostřed placu zastavil razantně maník s „USA“ brejlema. Bez helmy, ve svým maskáčovým munduru, s kalachem přes rameno. Celej vyklepanej opakoval dokola, že to jede jako kráva. Že má doma Jawu (hodně jich tu jezdí) takže si myslel, že je motorka stejně těžká, a že jede tak nějak stejně, ale že je těžká jako bejk a jede jako kráva. Byl jsem fakt rád, že mám zase motorku, nebo že jsem jí blíž, i když jí mohl rozsekat, někam odvézt, nebo cokoliv. Ale kdo se může pochlubit, že mu na motorce jezdil separatista (-: Už to byli asi tři hodiny od toho, co mě jsem přivezli.

Ptám se, kde je helma, prý že jí tam někde nechali na stanovišti, a že ji pak přiveze. Vzal jsem si od něho klíče a strčil je rychle do kapsy. Začínalo to vypadat slibně. Všichni se sešli kolem mé motorky, a střídali se u toho, kdo si na ní sedne nebo šáhne. Jeden z maníku, který říkal že má doma dvě motorky, byl viditelně nabušenej informacemi a všem tam říkal technické udaje, jaky je to rok, jak je to chlazené atd. Mezi tím vousatý, pokérovaný vůdce, nebo ten, kdo byl v té šefovské kanceláři, spolu s dvěma svalovci přišel dolů, ukázal na mě a říkal, ať jdu s ním, že mě prověřil. Svalovci zůstali dole a já šel nahoru. Každou chvilku se zapínal na motorce alarm, jak na ni sedali.

Dveře jeho kanceláře byli zamčené, řval na dlouhé chodbě, za chvilku přiběhla taková střídmě oblečená roštěna. Pěkná a odmykala mu. Proběhl tam krátký vyčítavý rozhovor, z kterého ona vyšla spíš jako vítěz a on se na mě tak podíval a já jsem mu odvětil pohledem, co měl znamenat „prostě ženy tu vládnou, ne my“.

Povedlo se, usmál se, viděl jsem že je fajn. Na něco se ptal a tajemně seděl za počítačem, a něco mluvil o tom že i mě prověřil u více zdrojů, pak na mě otočil počítač, ukázal mi můj profil na FB, můj profil na YoutUBE, řekl hustý, pustil nějaký videa co se mu líbila, ptal se jaky to tam bylo a že asi tedy nebudu USA špion, a že tedy ok. Podal mi ruku jako by jsme od dneška byli bratři. A že mohu jet, když chci. Říkám mu, že ještě nemám helmu, seběhneme dolů, nachází maníka s USA brejlema a něco na něj ječí. Brajlak sedá do nějakýho bílýho auta s dalšíma třema klukama a že jedou pro helmu.

Někdo mě přináší nášivku, ale jestli prý pojedu směr Oděsa, tak si jí mám dat do ponožky, protože kdyby ji našli, asi by mě zavřeli. Raději si nechám poradit, protože pro dnešní den už žádné nervy a dávám si nášivku do ponožky. Nabízejí mi, že se tam můžu vysprchovat nebo klidně přespat, abych nemusel jet tak pozdě a abych si udělal vlastní názor, jak tam žijí a zda jsou teroristi. Ukazoval mě další místnosti ve sklepě, že by to bylo bezpečné, mezi tím pořád na pozadí střelba. „Ty se bojíš?“ ptá se mě „náčelník“ a směje se. „No jasně, že se bojím! jsem posranej!“ říkám mu a směji se. Taky se smál, přešli jsme do jedny velký garáže, bylo tam naskládáno tak stovka samopalů a pušek, v krabici pak pistole, pak tři čtyři pancéřovky nebo jak se tomu říká. Každý pes jiná ves, spíš takové to co dům dal, co kdo našel, co kdo přivezl. Prý jestli se bojím, tak si něco můžu vzít. Ukazuji mu, jak by se blbě jelo s pancéřovkou na motorce. Všichni se smáli. A já už vidím ty titulky „ zatčený terorista z Čech s pancéřovkou dle zaručených zpráv jel do Kyjeva zabít presidenta“.

Asi další hodinu se čekalo na helmu, byl jsem nervozní, protože jsem nevěděl, zda to je nějaká jejich taktika zdržovaní, nebo se prostě někde zasekl. Ukazovali mě ještě další místa v kasárnách. Ptal jsem se, do jaké míry mají město pod kontrolou, prý cele město nyní mají pod kontrolou. Že má na starosti téměř tisícovku lidí, že jsou na hlídkách, na stanovištích, že se střídají, a že podobné ústředí je ještě na východní straně města. Nabízeli mně, že mi ho ukáží, odmítám, nemusím vidět všechno i když pravda trochu mě to láká. Ale raději budu hrát na jistotu a nebudu riskovat, i když by to bylo super a bylo by asi o čem vyprávět. Chtěl jsem vytáhnout foťák a vyfotit si to tam, je atd. To hned všichni nastoupili, že v žádném případě, zkoušel jsem je přesvědčit, že se zamaskují, atd. Byli neoblomní. Nedaleko zesílila střelba, pak za několik minut s pískajícíma gumama vjeli do areálu dvě černé Audi A8, veliká brána s dvojitým plechem se za nimi zavřela. Z jedné vyskočil „USA“ brejlovec s helmou. Jedno auto bylo na boku prostřelené a jeden týpek vycházel z auta se zraněním na ruce, něco na sebe křičeli, na dvoře se to začalo hemžit za pár sekund vyjížděl náklaďák plný kluku s kterejma jsem si před chvilkou povídal. No nic super, mám helmu.

Pomalu jsem se začal oblékat. Ptal jsem se jaka cesta bude nejlepší. Prý pořád rovně a neodbočovat. Hm rada nad zlato. Píchal jsem do GPSky Oděsu. Baví se o tom zda se mnou pojedou autem nebo ne. Nevím jaké by to mohlo mít výhody nebo nevýhody. Ale nakonec vyrážím z velkých železných vrat sám.

„TY VOLE TO JE SNAD ZÁZRAK!“ tlemím se v helmě jak rajče na hnoji. Super. A honem pryč.

Vykličkuji z města. U silnice, ze které se postupně stává dálnice, zastavím, chci se vymočit, klepou se mi ruce tak, že nemůžu ani sundat rukavice. Ach jo, si říkám, to jsem tedy posera. Nebo intuice? Močit ani nejdu. Cítím zápach smrti, mrtvoly, smrad jako když hnije x dnu velké zvíře, nebo člověk. Kouknu se vedle silnice, vysoká tráva, pneumatiky, rozhodně nechci zkoumat co vše ta tráva muže ukrejvat. Znova přidělávám kameru na rám. Zapínám ji a jedu. Po dvou kilometrech hlídka. Černo oranžové stuhy na uniformách, asi deset ozbrojenců, jedno velké černé terenní auto s kravaťákem. Kontrolovaný jiný ukrajinský motorkář, co hned ke mně jde mi podat ruku.

Už vytahuju pas. Jeden maník si všímá blikající kamery a hned ji jde sundavat.

Do prdele. Je z toho docela vytočenej a ostatní taky.

Začíná ji sundavat. Jsem debil, chci nějaký snímky, videa a díky tomu samej problém. Postupně musím vyndat všechny věci z kufru na zem a prohlížejí si je, ptají se proč jsem nahrával zátarasy a je. I mě důkladně prohlížejí. To sou zas nervy. Kameru, foták, počítač,disky, karty vše si vzali k sobě. Zase něco říkali, že mě někam odvezou a prověří. Říkal jsem, ať zavolají veliteli, nerozuměli. Po deseti minutovém dohadování se skupinou třech mužů a kravaťákem, rusky mluvícím týpkem, a vyprávění jim o tom, že už dva měsíce jsem na motorce na cestě a vlastně jsem zabloudil a natáčím si to, abych to měl na památku ….. vlastně to pravda byla, a věřili tomu. říkají že si ty věci můžu uklidit a jet, ale tu elektroniku si nechají. Uklidil jsem do kufru všechno. Elektroniku vem čert, ale ty snímky a videa, prostě to musím mít. Snažil jsem je s úsměvem přesvědčit, nešlo to, prostě byli to tvrďáci. Přišel jsem k maníkům, na velkém foťáku pustil prohlížení a ukazoval jim fotky že tam fakt nic není. Zase jsem zkoušel takovou tu manipulační, že jsem myslel že oni jsou ti dobrý a ne teroristi, to s nimi trochu pohnulo ale nic nevyřešilo. Dohadujeme se, jsou rozhodnutý. A začínají být nasraný. Odstrkují mě a ne, říkají abych jel. Vzpomenu si na nášivky co jsem dostal a dal si do boty, které by mohli ledy rozbourat a pomoci mě získat věci zpět. A s takovou radostí a razantnosti se skloním k botě a vyhrnuji nohavici, že se na mě prudce otočí asi pět kalachů! „Kurva!“ zakřičím. Další hnědej pruh, tak tohle mě vyperou! „hej hej!“ Zařvu klidně, pomalu zvedám ruce nad hlavu že tam nic nemám. Ruce se mi klepu, ne o milimentry ale o centimetry.

„Ty jsi nervozní? Proč?“

Koukám se na něj z otevřenou pusou jak to myslí „všichni na mě míříte nabitým kalachem, to není důvod k tomu být nervozní?“

„Ty nemáš čisté svědomí! Co tam máš?“

Snad dostanu infarkt. Pomalu dávám zpět dolů jednu ruku, pomalu si rozepínám botu a pomalu vytahuji z ponožky nášivku. Chlapci se rozzáří. Já taky. Sklopím jim ty hlavně. Ptají se, odkuda to mám, něco jím říkám, ale nerozumí mi, ale zubí se, ještě mě trochu kárají, ale dávají mě kameru a počítač a zahrabávají na dno kufru, aby to nikdo ani neviděl, že to můžou objevit ukrajinští vojáci a že ti by nebyli tak mírní. Všichni si se mnou přišli podat ruku, poplácat mě a popřát šťastnou cestu. Jedu pryč.

Nášivka co to vše zachránila

„NO TO JSOU ZÁŽITKY!“ vyjíždím od pointu vedle nápisu Doněsk.

Proběhli ještě asi dvě prohlídky v černo oranžových barvách. Vše v pohodě. Pak bylo z dálky vidět žluto modré vlajky a několik tanků podle silnice. Kluci měli trochu lépe vypadající uniformu a měl jsem z nich prostě lepší pocit, že tu někomu jen tak nerupne v kouli. Modrooký blonďák mě krkolomnou češtinou pozdravil a s úsměvem mi podal pravici s tím, že mě vítá. Ptal se, odkud jedu a že je rád že jsem to zvládl. Něco ještě pověděl a pak mě Jura popřál šťastnou cestu a mávl. Nastartoval jsem. V tom vyběl z přístřešku zhotoveného z pytlu z pískem nějaký „jiný voják“ napůl civil, anglicky mě řekl ať otevřu kufry: Vojáka si vzal stranou a něco mu káravě říkal, pak si stoupli vedle kufrů a nechávali si jejich obsah vyskládat na cestu a vše prohlíželi. Ptal se mě odkud jedu, proč, kde jsem tam byl, proč co jsem tam dělal a tak. Snažil se něco vystudovat z GPS. Mluvil jen anglicky, hodně dobře, tak že jsem mu nerozuměl, spíš to byl rodilý mluvčí. Blonďák , který úslužně dělal co mu on řekl a bylo vidět že mu něco vysvětluje, druhý mě odvedl a asi z osmi metrů jsem sledoval, jak se mi přehrabují ve věcech. Pak mě prohledali, že bych snad ani neprovezl pirsink na žaludu. Bylo vidět že jde o nějakého vycvičeného profíka, který tomuhle amaterizmu dává řád. Nakonec takové divné otázky, které spíš sledovali jak budu reagovat, když je uslyším, a ne jak budu odpovídat. Nakonec vše ok. Další prohlídky už proběhly líp.

Ještě než jsem dojel do většího města, jsem míjel jednu černou ladu celou prostřílenou, vedle ní zaparkovaný UAZ s dvěma pruhy, asi tři maníci v uniformě se zbraněmi, další dvě civilní postavy na zemi a další dvě s rukama za hlavou. Pořádně jsem přidal plyn a i když každou chvíli byla v silnici díra od nějaký střely, tak jsem jel jak drak.

Vcelku svižně jsem dojel k moři, kde je prý bezpečno, sehnal pěkné ubytko. Vnímal jsem, jak je mé tělo napumpované. Jak je v nějakém zvláštním režimu. Sice jsem něco jedl, ale tělo to ani nechtělo, asi pul hodiny jsem ležel na posteli a pomalu mně docházelo, co vše se vlastně stalo a ani koutkem oka jsem nechtěl hledět na ty scénáře, jak jinak by to molo dopadnout. Vnímal jsem, jak mi buší srdce a něco ve mě má pocit jako by se po druhé narodilo, jako by víc bylo rádo že žije, než před tím. Pivo na uklidnění, vodka na uklidnění, nic nepomohlo, jen čučím do stropu asi do pěti do rána.

No ti moji andílci strážní měli dneska směnu, ti mají prošoupané podrážky a je jich pořádná tlupa.

PS: na příští cestu budu raději muset vyrazit s nějakou spolucestovatelkou, přeci jen ženy umí dobře uklidnit (-: takže, jsi-li okouzlující, mladá, zábavná jako já a netrhá ti srdce jak neúmyslně przním mateřštinu, tak napiš a příště vyrazíme spolu (-: