Kdo je nepřítel?

Každý má názor jak vysvětlit masakry spáchané státem Izrael v Gaze. Zatímco v 70. a 80. letech to byla demonstrace anglo-saského imperialismu, dnes to mnozí interpretují jako konflikt mezi židy a Araby. Při hodnocení dlouhého historického období – čtyř století – Thierry Meyssan, konzultant několika vlád, analyzuje původ sionismu, jeho skutečné ambice, a určuje, kdo je nepřítelem.

Válka, která v Palestině pokračuje nepřetržitě 66 let, nabrala s izraelskou operací s názvem „Dozorce našich bratří“, následované operací „Pevný kámen“ (překládané v západním tisku podivně jako „Ochranná hranice“) nových obrátek.

Tel Aviv byl jasně – poté, co si zvolil zorganizovat zmizení tří mladých Izraelců, aby rozjel tyto operace a „vykořenil Hamas“ a mohl těžit v Gaze plyn, podle plánu vytvořeného v r. 2007 současným ministrem obrany (1) – ohromen reakcí Odboje. Islámský džihád reagoval odpálením raket středního doletu, které jsou velmi obtížně zachytitelné, jako přídavek k těm odpáleným Hamasem.

Násilnost událostí, které stály život více než 1,500 Palestinců a 62 Izraelců (ale izraelská čísla spadají pod vojenskou cenzuru a jsou pravděpodobně snížena), vyvolaly vlnu protestů po celém světě. Mimo svých 15 členů Rada bezpečnosti, která se sešla 22. července, otevřela prostor pro dalších 40 států, které hodlaly vyjádřit své pobouření chováním Tel Avivu a jeho „kultury beztrestnosti“. Zasedání, místo aby trvalo 2 hodiny, trvalo 9 (2).

Bolívie symbolicky prohlásila Izrael za „teroristický stát“ a zrušila dohodu o volném pohybu. Ale obecně nebyly protestní prohlášení následovány žádnou vojenskou pomocí, s výjimkou Íránu a symbolicky Sýrie. Obě země podpořily palestinskou populaci prostřednictvím Islámského džihádu, vojenského křídla Hamasu (ale nikoliv jeho politického křídla, člena Muslimského bratrstva) a PFLP-GC.

Na rozdíl od dřívějších precedentů (operací „Lité olovo“ v r. 2008 a „Zástup mraků“ v r. 2012) dva státy chránící Izrael v Radě (Spojené státy a Británie) napomohly vývoji prohlášením prezidenta Rady bezpečnosti poukazujícím na humanitární závazky Izraele (3). Ve skutečnosti, mimo základní otázku konfliktu, který trvá od r. 1948, existuje konsensus u odsouzení Izraele aspoň u neproporcionálního použití síly.

Nicméně tento zjevný konsensus zakrývá velmi odlišnou analýzu: někteří autoři interpretují konflikt jako náboženskou válku mezi židy a muslimy; další ho považují za politickou válku v klasickém koloniálním střihu. Co si máme myslet?

Co je sionismus

V polovině sedmnáctého století se britští kalvinisté shromáždili kolem Olivera Cromwella a zpochybnili víru a hierarchii režimu. Po svržení anglikánské monarchie si „lord Protektor“ dovolil umožnit Britům dosáhnout morální čistoty nezbytné k přečkání 7 let utrpení a uvítání návratu Krista a poklidnému životu s ním po 1000 let. K tomu, podle jeho interpretace bible, byli židé rozeseti do všech koutů světa, pak opět seskupeni v Palestině, aby tam znovu vybudovali Šalamounův chrám. Na tomto základě zavedl puritánský režim, zrušil zákaz proti usazování židů v Anglii z r. 1656 a oznámil, že jeho země je oddána vytvoření státu Izrael v Palestině (4).

Cromwellova sekta byla pak svržena na konci „první anglické občanské války“, jeho stoupenci pobiti nebo vyhnáni do exilu a anglikánská monarchie byla obnovena. Sionismus (tedy navrhované vytvoření státu pro židy) byl opuštěn. Znovu se objevil v osmnáctém století s „druhou anglickou občanskou válkou“ (podle britských učebnic historie), kterou zbytek světa zná jako „válku za nezávislost Spojených států (1775-83). Na rozdíl od všeobecné víry se nevedla ve jménu osvíceneckých ideálů, které o několik let později podnítily francouzskou revoluci, ale byla financována francouzským králem a vedena na náboženském základě za pokřiku „náš král je Ježíš!“.

George Washington, Thomas Jefferson a Benjamin Franklin, abych jich uvedl aspoň pár, se vydávali za nástupce exilovaných stoupenců Olivera Cromwella. Spojené státy logicky obnovily sionistický projekt.

V r. 1868 v Anglii královna Viktorie jmenovala žida Benjamina Disraeliho za premiéra. Ten navrhl zaručit podíl na demokracii potomkům Cromwellových stoupenců, na které bylo možné se spolehnout při rozšiřování moci Koruny po celém světě. Především navrhl alianci s židovskou diasporou, aby ta vedla imperialistickou politiku, jejíž byla avantgardou. V r. 1878 dal „obnovu Izraele“ do agendy Berlínského Kongresu u nového přerozdělování světa.

Právě na tomto základě obnovili britští sionisté dobré vztahy se svými bývalými koloniemi a došlo ve Spojených státech nakonec ke „třetí anglické občanské válce“, která je ve Spojených státech známá jako „americká občanská válka“ a v kontinentální Evropě jako „občanská válka“ (1861-1865) – ve které zvítězili následovníci stoupenců Cromwella, WASP (White Anglo-Saxon Puritans) (5). Opět, je poměrně chybné prezentovat tento konflikt jako boj proti otroctví, kdy ho pět států severu stále praktikovalo.

Až téměř do konce devatenáctého století byl proto sionismus výhradně puritánským anglo-saským projektem, na kterém lpí pouze židovská elita. Je silně odsuzován rabíny, kteří interpretují tóru jako alegorii a nikoliv jako politický plán.

K současným následkům těchto politických fakt musíme počítat i to, že pokud je cílem sionismu vytvoření státu pro židy, je rovněž základem Spojených států. Proto je otázka, jestli jsou politická rozhodnutí činěna ve Washingtonu nebo v Tel Avivu, pouze relativní. Je to stejná ideologie, která je u moci v obou zemích. Navíc sionismus umožnil usmíření mezi Londýnem a Washingtonem, a výzvou je zastavit tuto alianci, nejmocnější na světě.

Oddanost židů anglo-saskému sionismu

V dnešní oficiální historii je obvyklé ignorovat období sedmnáctého století a prezentovat Theodora Herzla jako zakladatele sionismu. Nicméně podle vnitřních publikací Světové sionistické organizace je i toto chybné.

Skutečným zakladatelem moderního sionismu nebyl žid, ale křesťan. Reverend William E. Blackstone byl americkým kazatelem, podle kterého se skuteční křesťané nemuseli zúčastnit soudu konce časů. Hlásal, že budou vzati do nebe během konečné bitvy („pozdvižení církve“, v angličtině „vytržení“). Podle jeho názoru by židé tuto bitvu vedli a vyšli by z ní jako konvertité ke Kristu a jako vítězi.

Je to teologie reverenda Blackstonea, která posloužila jako základ pro neoblomnou podporu Washingtonu vytvoření Izraele. A ten byl vytvořen dlouho před AIPAC (pro-izraelskou lobby) a převzal kontrolu nad Kongresem. Ve skutečnosti je moc lobby odvozena nikoliv ani tak od jejích peněz a její schopnosti financovat volební kampaně, jako od této ideologie, která je v USA stále přítomna (6).

Teologie vytržení, jakkoliv stupidní se dnes může zdát, je ve Spojených státech velmi silná a mocná. Je i fenoménem v knihovnách a filmech (viz film Zapomenutí s Nicolasem Cagem, který přijde do kin v říjnu).

Theodor Herzl byl obdivovatelem diamantového magnáta Cecila Rhodese, britského imperialistického teoretika a zakladatele Jižní Afriky, Rhodesie (která se jmenovala po něm) a Zambie (dříve Severní Rhodesie). Herzl nebyl náboženským židem a nenechal svého syna obřezat. Jako ateista, stejně jako mnoho evropských příslušníků buržoazie té doby, prosazoval především asimilaci židů jejich konverzí ke křesťanství. Nicméně po převzetí teorie Benjamina Disraeliho došel k závěru, že nejlepším řešením je zapojit je do britského kolonialismu tím, že vytvoří židovský stát v současné Ugandě nebo Argentině. Následoval příkladu Rhodese a nakupoval půdu a vytvořil Židovskou agenturu.

Blackstone dokázal přesvědčit Herzla, aby připojil zájmy dispensionalistů k zájmům kolonialistů. K tomu postačí zvážit zřízení Izraele v Palestině a rozmnožení biblických zmínek. Díky této jednoduché myšlence naverbovali pro tento svůj projekt většinu evropských židů. Dnes je Herzl pohřben v Izraeli (na hoře Herzl) a na jeho rakev stát umístil komentovanou bibli, kterou mu dal Blackstone.

Cílem sionismu tudíž nikdy nebylo „zachránit židy tím, že jim poskytne domov“, ale triumf anglo-saského imperialismu tím, že s ním splyne. Navíc nejen, že sionismus není produktem židovské kultury, ale většina sionistů nikdy židy nebyla, zatímco většina židovských sionistů není náboženskými židy. Biblické zmínky, všudypřítomné ve veřejných izraelských statích, odráží jen víru části země a jejím primárním účelem je přesvědčit americkou populaci.

Anglo-saský pakt s cílem vytvořit Izrael v Palestině

Rozhodnutí vytvořit židovský stát v Palestině bylo přijato společně britskou a americkou vládou. Bylo vyjednáno prvním židovským soudcem Nejvyššího soudu Spojených států Lousiem Brandeisem, pod záštitou reverenda Blackstona, a bylo schváleno jak prezidentem Woodrow Wilsonem, tak premiérem Davidem Lloydem Georgem, bezprostředně po anglo-francouzské smlouvě Sykes-Picot, rozdělující „Střední východ“. Tato dohoda byla postupně pouštěna na veřejnost.

Budoucí ministr pro kolonie, Leo Amery, byl pověřen řízením starších „Mulích jednotek Sionu“, s cílem vytvořit, se dvěma britskými agenty Chaimem Weizmannem a Ze’ev Jabotinskym, „židovskou legii“ v britské armádě.

Ministr zahraničí, lord Balfour, poslal otevřený dopis lordu Walteru Rothschildovi, aby zařídil vytvoření „národního domova židů“ v Palestině (2. listopadu 1917). Prezident Wilson zahrnul do svých oficiálních válečných cílů (č. 12 ve 14 bodech předložených Kongresu 8. ledna 1918) vytvoření Izraele (7).

Proto nemá rozhodnutí vytvořit Izrael nic společného s likvidací evropských židů, ke kterému došlo o dvacet let později, během druhé světové války.

Během Pařížské konference emír Faisal (syn Sharifa z Mekky a pozdější král Britského Iráku) podepsal, 3. ledna 1919, dohodu se Sionistickou organizací, ve které se zavázal k trvalé podpoře anglo-saského rozhodnutí.

Vytvoření státu Izrael, proti lidem Palestiny, bylo proto rovněž provedeno po dohodě s arabskými monarchy. Navíc v té době Sharif z Mekky, Hussein bin Ali, neinterpretoval korán tak, jako Hamas. Nemyslel si, že „muslimská půda nemůže být ovládána nemuslimy“.

Právní zřízení státu Izrael

V květnu 1942 sionistické organizace uspořádaly svoji konferenci v hotelu Biltmore v New Yorku. Účastníci rozhodli přeměnit „národní židovský domov“ v Palestině na „židovské společenství“ (v odkazu na Společenství, kterým Cromwell krátce nahradil britskou monarchii) a umožnili masové přistěhovalectví židů do Palestiny. V tajném dokumentu byly specifikovány tři cíle: „1) židovský stát bude zahrnovat celou Palestinu a pravděpodobně i Transjordánsko; 2) vyhnání Arabů v Iráku; a 3) zmocnění se rozvojových odvětví a kontroly ekonomiky na celém Středním východě židy.“

Téměř všichni účastníci si nebyli vědomi, že „konečné řešení židovské otázky“ (die Endlösung der Judenfrage) právě v Evropě tajně začalo.

Nakonec, zatímco Britové nevěděli, jak uspokojit jak židy, tak Araby, OSN (které tehdy mělo pouze 46 členských států) přišla s plánem na rozdělení Palestiny, na základě údajů, které poskytli Britové. Byl by vytvořen dvounárodnostní stát, včetně židovského státu, arabského státu a oblasti „pod zvláštním mezinárodním režimem“, který by spravoval posvátná místa (Jeruzalém a Betlém). Tento projekt byl přijat rezolucí 181 Valného shromáždění (8).

Aniž by čekal na výsledky vyjednávání prezident Židovské agentury, David Ben Gurion, jednostranně vyhlásil stát Izrael, který byl bezprostředně nato uznán Spojenými státy. Arabové na izraelském území byli dáni pod stanné právo, jejich pohyb byl omezen, jejich pasy zkonfiskovány. Nově nezávislé arabské země zasáhly. Ale bez stálých armád byly rychle poraženy. Během války přistoupil Izrael k etnickým čistkám a donutil nejméně 700,000 Arabů k útěku.

OSN poslala zprostředkovatele, hraběte Folke Bernadotte, švédského diplomata, který zachránil tisíce židů během války. Ten zjistil, že demografické údaje poskytované britskými úřady byly falešné a požadoval úplnou implementaci plánu na rozdělení Palestiny. Nicméně rezoluce 181 požaduje návrat 700,000 vyhnaných Arabů, vytvoření arabského státu a internacionalizaci Jeruzaléma.

Zvláštní vyslanec OSN byl zavražděn, 1. září 1948, na příkaz budoucího premiéra Yitzhaka Shamira.

Rozzuřené Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci 194, která potvrdila principy rezoluce 181 a navíc vyhlásila právo Palestinců na návrat do svých domovů za nezcizitelné a nařídila kompenzaci škod a křivd, které utrpěli (9).

Nicméně Izrael, který zatkl vrahy Bernadotteho, soudil je a usvědčil, byl přijat do OSN na základě slibu, že bude rezoluce ctít. Ale vše to byly lži. Okamžitě poté byli vrazi omilostněni a střelce se stal osobních strážcem premiéra Davida Ben Guriona.

Od svého připuštění do OSN pokračoval Izrael v porušování rezolucí, které se nahromadily ve Valném shromáždění a Radě bezpečnosti. Jeho organické vazby na dva členy Rady s právem veto ho dostaly mimo mezinárodní právo. Stal se mimokontinentálním státem Spojených států a Británie a umožnil jim předstírat respekt k mezinárodnímu právu, zatímco ho porušovaly prostřednictvím tohoto pseudo-státu.

Je naprosto špatné si myslet, že problém představovaný Izraelem se týká pouze Středního východu. Dnes provádí Izrael vojenské akce kdekoliv ve světě a poskytuje tak krytí anglo-saskému imperialismu. V latinské Americe izraelští agenti organizovali represe během puče proti Hugo Chavezovi (2002) nebo při svržení Manulea Zelayi (2009). V Africe byli přítomni všude během války o Velká jezera a organizovali zatčení Muammara el-Kaddáfího. V Asii vedli útok na Tamilské tygry a jejich vraždění (2009), atd. Pokaždé Londýn a Washington přísahají, že do toho nejsou zapleteni. Navíc Izrael ovládá mnoho médií a finančních institucí (jako americké Federální rezervy).

Boj proti imperialismu

Do rozpuštění SSSR bylo všem zjevné, že izraelská otázka pramení v boji proti imperialismu. Palestinci byli podporováni všemi anti-imperialisty světa – až po členy japonské Rudé armády, kteří přišli bojovat po jejich boku.

Dnes globalizace konzumní společnosti a ztráta hodnot, která následovala, posílily ztrátu svědomí a koloniální charakter židovského státu. Pouze Arabové a muslimové pociťují obavy. Projevují soucit s Palestinci v jejich bídné situaci, ale ignorují izraelské zločiny ve světě a nereagují na další imperialistické zločiny.

Nicméně v r. 1979 ajatolláh Ruhollah Chomejní svým íránským věrným vysvětlil, že Izrael je loutkou v rukách imperialistů a že jediným skutečným nepřítelem je aliance Spojených států a Británie. Za vyjevení této prosté pravdy byl Chomejní karikován na Západě a šíité byli na Východě prezentováni jako kacíři. Dnes je Írán jedinou zemí na světě, která posílá obrovské množství zbraní a poradců na pomoc palestinskému odboji, zatímco sionistické arabské režimy roztomile žvatlají po videokonferencích s izraelským prezidentem během setkání Rady bezpečnosti Zálivu (10).

Poznámky:

1. “Extension of the Gas War to the Levant”, by Thierry Meyssan, Translation Roger Lagassé, Al-Watan/Voltaire Network, 21 July 2014.
2. “Meeting of the Security Council on the Middle East and the Israeli offensive in Gaza”, Voltaire Network, 22 July 2014.
3. “Statement by the President of the Security Council on Gaza”, Voltaire Network, 28 July 2014.
4. Sur l’histoire du sionisme, on se reportera au chapitre correspondant (« Israël et les Anglo-Saxons ») de mon livre L’Effroyable imposture 2, Manipulations et désinformations, Edition Alphée, 2007. Les lecteurs y trouveront de nombreuses références bibliographiques.
5. The Cousins’ Wars : Religion, Politics, Civil Warfare and the Triumph of Anglo-America, by Kevin Phillips, Basic Books (1999).
6. American Theocracy (2006) by Kevin Phillips.
7. La formulation du point 12 est particulièrement sibylline. Ainsi, lors de la conférence de paix de Paris, en 1919, l’émir Fayçal l’évoqua pour revendiquer le droit des peuples anciennement sous le joug ottoman à disposer d’eux-mêmes. Il s’entendit répondre qu’il avait le choix entre une Syrie placée sous un ou sous plusieurs mandats. La délégation sioniste fit valoir que Wilson s’y était engagé à soutenir le Commonwealth juif à la grande surprise de la délégation états-unienne. En définitive, Wilson confirma par écrit qu’il fallait entendre le point 12 comme un engagement de Washington pour la création d’Israël et à la restauration de l’Arménie.
8. « Résolution 181 de l’Assemblée générale de l’Onu », Réseau Voltaire, 29 novembre 1947.
9. « Résolution 194 de l’Assemblée générale de l’ONU », Réseau Voltaire, 11 décembre 1948.
10. “Shimon Peres addressed Gulf Security Council, end November”, Translation Alizée Ville, Voltaire Network, 5 December 2013.