Pokud se Ukrajina rozdělí, může to tomuto světu jedině prospět

Po skončení studené války se USA považovaly za vítěze a z toho odvozovaly, že teď už si se světem mohou dělat, co se jim zlíbí. Okupovaly neposlušný Irák, a aby si zajistily rychlé vítězství, pustili se do mučení zajatých odpůrců jimi nastoleného režimu. Zároveň začaly obklopovat Rusko, které se svým jaderným arsenálem ještě pořád představovalo potencionálního oponenta americké strategie ovládnutí světa, vojenskými základnami na území států, které po druhé světové válce patřily do ruské sféry vlivu a po krachu komunistického systému hledaly před přináležitostí do ruské sféry vlivu ochranu v NATO.

Mezi Ruskem a USA potom probíhala jednání o tom, jak dalece se americké základny a protiraketová obrana mohou přiblížit k ruskému území. V roce 2009 se nově zvolený americký prezident Obama dohodl s nově zvoleným ruským prezidentem Medveděvem, že USA nevybudují protiraketovou radarovou základnu v České republice výměnou za ruskou podporu při omezení íránského jaderného programu. USA se potom několikrát pokusili této dohody využít k vojenskému útoku na Irán, další stát na Blízkém východě, který měl velké zásoby ropy a nebyl ochoten jednat podle přání americké vlády. V pozadí stála naděje na to, že by se americká ekonomika mohla zbavit nebo částečně omezit čínskou konkurenci tím, že se íránská ropná naleziště dostanou pod kontrolu amerických ropných společností. Rusko ve spojení s Čínou daly najevo, že jsou v případě amerického útoku na Irán připraveny mu bránit i vojenskou silou a USA ustoupily, protože dosud neměly jistotu, že by bez úhony vyhrály světovou válku. Stejná situace nastala, když se USA chystaly zaútočit letecky na spojence Iránu, Sýrii, a Irán tak oslabit.

Zejména ruská vojenská síla tak představovala pro USA nepřekonatelnou překážku v jejich snaze o úplné ovládnutí světa. Se státním převratem na Ukrajině se jim otevřela nová cesta, jak se zbavit konkurenta v této snaze. V 80. letech minulého století napsal tehdejší poradce amerického prezidenta Billa Clintona pro národní bezpečnost a současný zhraničně politický poradce prezidenta Obamy Zbigniew Brzezinski:  "Nemůže být dostatečně zdůrazňováno, že bez Ukrajiny Rusko přestává být říší, ale s Ukrajinou, ovlivňovanou a potom podřízenou, se Rusko automaticky stává říší (Serhy Yekelchyk, Ukraine: Birth of a Modern Nation, Oxford university press, 2007, ISBN 978-0-19-530545-6, str. 196).  Odklon Ukrajiny od Ruska se tak stal novou nadějí pro americkou představu o světu, podrobeném ziskům amerických korporací a finančních institucí. Americké vojenské základny se mohly časem dostat až do vzdálenosti 300 km od Moskvy a neutralizovat ruský odpor k americkým vojenským akcím vůči neposlušným státům.

Ukrajina byla zhruba od roku 1668 rozdělena na západní a východní část. Západní část ovládalo Polsko a později Rakousko Uhersko a východní část spadala pod Rusko. Zatímco západní část zažila pod Rakousko Uherskem demokraticky laděnou konstituční monarchii, východní část setrvávala až do ruské revoluce ve feudálním státě. Zatímco v západní části Rakousko Uhersko nekladlo odpor národnímu obrození, východní část byla systematicky porušťována. Výsledkem bylo, že v první i druhé světové válce bojovali západní Ukrajinci proti těm východním a to i v případě partyzánských odbojů. 

Tento rozpor mezi východní a západní Ukrajinou si zachovává realitu i v situaci, kdy si západní Ukrajina zvolila svou budoucnost spojenou s Evropskou unií a vstupem do NATO. Dokumentují to například prezidentské volby v roce 2010, které vyhrál proruský Viktor Janukovyč nad prozápadní Julií Tymošenkovou ziskem 48,95% hlasů. Přitom 35,69% z těchto hlasů získal na východní Ukrajině, z toho 14,4% v Doněcké a Luhanské oblasti. Julie Tymošenková  získala ve stejných volbách z celkových 45,5% hlasů 34,33% hlasů na západní Ukrajině .

Když v Kyjevě vítězili západoukrajinští příznivci Evropské unie a NATO, na východě Ukrajiny byly obsazovány budovy, ve kterých sídlily prozápadní ukrajinské politické strany. Návrhy na federalizaci země se z východní Ukrajiny ozývaly už v době Oranžové revoluce. Ostatně současní prozápadní ukrajinští politici otevřeně přiznávají, že nebudou souhlasit s federalizací země, protože v tom případě by východoukrajinské regiony z federálního státu vystoupily.

Rusko nepochybně využilo tohoto ukrajinského rozporu a podpořilo odpor východních Ukrajinců k přičlenění k EU a NATO vojenskými dodávkami včetně dodávek bojovníků.

Evropská unie, jejíž síla a mezinárodní váha by se ziskem Ukrajiny nepochybně zvýšila a USA, které se chtějí zbavit mocenského konkurenta, v této situaci hledají cesty, jak si urvat co největší kus Ukrajiny, aniž by vyprovokovaly světovou válku.

Evropská unie to dokládá tím, že nerespektuje nezájem východních Ukrajinců o přistoupení do její sféry vlivu a podporuje ukrajinskou vládu až do té míry, že nově deklarovanou Doněckou a Luhanskou republiku zařadila na seznam sankciovaných organizací. USA, které mohly současné konfrontaci zabránit, kdyby přistoupili na to, že se Ukrajina stane neutrálním státem, chtějí k porážce Ruska na Ukrajině využít skoro všech prostředků, které by nevedly k přímě konfrontaci ruských a amerických vojáků, která by musela vyústit ve světovou válku a destrukci civilizace.

V sobotních New York Times vyšel článek o záměru amerického ministerstva obrany poskytovat ukrajinské armádě informace o přesném umístění povstaleckých sil a jejich technických prostředků. Pentagon tak chtěl reagovat na ruský záměr poskytnout povstalcům vyspělejší vojenské technologie, které měly zvýšit jejich šance na úspěch při početní převaze ukrajinské armády. S přesnými informacemi o rozmístění povstaleckých zbrojních systémů by je ukrajinská armáda mohla snáze ničit. Podle článku záviselo rozhodnutí o poskytování těchto informaci ukrajinské armádě na Bílém domě. 

Kdyby USA poskytovaly ukrajinské armádě tyto informace, ukrajinská armáda by ve válce znovu získala převahu. I australské rozhodnutí vyslat na místo pádu malajsijského letadla skoro dvě stovky australských policistů a vojáků bylo zřejmě inspirováno v USA, které se z výše uvedených důvodů vyslání svých vlastních vojáků na Ukrajinu brání.

Je evidentní, že žádná strana konfliktu zatím nemá v úmyslu v něm prohrát. Rozkol mezi USA a Ruskem se zřejmě bude dále prohlubovat a Rusko bude brzo stát před otázkou, jestli má na Ukrajinu vyslat svou armádu. Internacionalizace konfliktu prostřednictvím účasti australských vojáků a policistů by toto ruské rozhodnutí mohla ospravedlnit. To by vedlo k dalším sankcím proti Rusku, které by vedly k prohloubení rozdělení světa na americký a rusko-čínský sektor. Pro Evropskou unii toto dělení rozhodně není jednoduché, když je závislá na ruských dodávkách zemního plynu. Rusko, které je zase závislé na příjmech z těchto dodávek už začalo hledat cesty, jak je nahradit dodávkami do Asie.

Za předpokladu, že USA nezískají celou Ukrajinu, může Rusko, ve spojení s Čínou, zůstat pro USA nepřekonatelnou překážkou v jejich úsilí o získání absolutní vojenské převahy ve světě. Pokud se toto úsilí dostane do slepé uličky, mohly by v mezinárodní politice zavládnout demokratičtější podmínky, větší respekt pro suverenitu států a s tím spojená menší potřeba menších států hledat vojenskou ochranu u velmocí. Nezapomeňme, že Rusko začalo zbrojit, až když ho USA začaly obkličovat vojenskými základnami a Čína začala zbrojit, až když USA začaly přesouvat svou válečnou flotilu do její blízkosti.

Návrat k ekonomické místo vojenské konkurenci ve světě by měl za následek i otevřenější konkurenci na světových trzích, kde by díky ztrátě vlivu americké armády nepřevládly americké společnosti. Vyjednávání Evropské unie s USA, které jí v rámci NATO vojensky chrání, o Transatlantické dohodě o obchodu a investicích, ve které jsou prosazovány mezinárodní investiční tribunály, které mají, za zavřenými dveřmi řešit spory mezi státy a korporacemi a jejichž rozsudky mají být nadřazené státům, ukazují jasně, kam západní svět směřuje. Pokud bude smlouva v této podobě uzavřena, bude schopnost vlád, korigovat ve veřejném zájmu činnost firem, které budou poškozovat životní prostředí a občany jejich států, značně omezena a občané se tedy nebudou moci obracet ani na své státy, aby hájily jejich zájmy. Demokracie tak ustoupí zájmům velkých korporací.

Jeden z prvních kroků Vladimíra Putina potom, co se ujal vlády, bylo omezení vlivu ruských oligarchů na politiku státu. Tato alternativa k současnému vývoji západní politické kultury, hodná následování, by mohla být západním záborem celé Ukrajiny zrušena.