Rozpad rodiny a školství oznamuje rozpad příslušné civilizace

Jakoukoliv civilizaci konstituuje obecná kvalita mezilidských vztahů a vztah lidí ji tvořící k životnímu prostředí. To je vlastně modifikovaný vztah k té síle, která prostředí planety a její přírodu pro život lidí vytvořila. U duchovně disponovaných lidí je pojata jako vyšší transcendentní síla, Bůh, u ateistů jako neidentifikovaný „soudruh příroda“. Problémy s kvalitou a trvanlivostí civilizace jakékoliv civilizace pramení z toho, že pro její charakter nemá větší vliv ani tak chování hrstky vysoce eticky a inteligenčně rozvinutých lidí, ale zásadně a jen chování a myšlení rozhodující masy lidí. Neboli civilizace je tak vyspělá a stabilní, do jaké míry eticky a charakterově vyspěla masa ji tvořící.

Pokusíme se zamyslet, co právě je tím faktorem, který určuje etickou a inteligenční hladinu „obyčejných“ lidí všech civilizací. Při zaměření se na tento faktor nám nemůže uniknout, že jsou to právě neuvědomované zvyky a stereotypy, které se ve vědomí každého z nás zakotvují od jeho vstupu do těla neboli hmotné dimenze tohoto světa. Tyto vlivy se tedy vtiskují již od chvíle, kdy se jakékoliv lidské vědomí ve stavu právě narozeného kojence začíná konstituovat. Působení okolí kojence se začíná obtiskovat do jeho podvědomí. Od matky a všech lidí okolo, nejvíce od osob prvního kontaktu! Z jejich chování a dokonce způsobu myšlení, aniž si to kdy uvědomujeme, přestupují do našeho podvědomí základní paradigmata a axiomy myšlení a cítění pro celý náš další život.

Na základě tohoto poznatku bychom si konečně měli uvědomit, že základní rysy osobnosti každého z nás formuje v daleko největší míře chování a myšlení matky a otce, a širší rodiny. Vyskytuje-li se širší rodina vůbec! Nevyskytují-li se některé součásti normálního rodinného spektra, ať chceme či nechceme, vzniká později jakési částečné „psychické vakuum“. Přitom jsme si již mohli všimnout, že všechny děti téže rodiny při stejné dědičnosti a výchově zdaleka nejsou stejné. Tento fenomén nás již dávno měl dovést k tomu, že každý jedinec osobně si cosi hluboce zakotveného v nevědomí musel přinést odněkud, kam nás současný rozum a paměť nemůže. Je přece jisté, že z ničeho něco být nemůže. Většina si myslí, že je to paměť duše z minulých životů. V bibli o tomto jevu reality říká Dárce života člověka: „Dříve než jsi vstoupil v lůno ženy znal jsem tě!“

Tedy jakmile vědomí každého z nás se se svým „věnem“ ocitlo v těle kojence, začínají na nás působit neviditelné vlivy, které se pojmenovávají slovem „výchova“. Ta je vlastně přípravou pro akceptování právě aktuálního společenského uspořádání a našeho zařazení v ní. Tedy pro zařazení do dělby práce a odpovědnosti k tomu, čemu říkáme civilizace. Použijeme-li zorného úhlu dostatečného nadhledu na proces konstituování osobnosti člověka, nutně dojdeme k závěru, že bazální rysy myšlení a cítění získáváme ještě jako nejmenší děti! Tedy již v době vlastní „nepaměti“, kdy přesto odciťujeme principy podřízenosti a koordinace, (poslouchání,) principy soužití a komunikace i jinorodých tvorů, jako třeba muže a ženy, mladých a starých, domácích a cizích, soukromých a veřejných. Odzíráme z okolí používání a rozvoj empatie, posunků, řeči, společenských návyků atd.

A právě souhrn těchto v době nevědomí získaných postřehů konstituuje chod mezilidských vztahů obecně neboli typ civilizace. Tedy co si jako i nejmenší dítě ve formě paradigmat myšlení a cítění zakotvíme v podvědomí, to v převážné míře určuje naše chování, myšlení a uplatnění ve společnosti po celý náš další život. Tím vytváří „ducha“ společnosti. Neboli všestranná a láskyplná kvalita dětství je rozhodující pro utvoření člověka jako pozitivní osobnosti. A navíc po celý život! Z toho tedy plyne, že kvalitní dětství rozhodující masy lidí je tedy oním rozhodujícím faktorem, jen ze kterého mohou vyrůst základy obecně vyspělých mezilidských vztahů. Kvalitou prožitého dětství rozhodující masy lidí je tedy předurčena sama kvalita lidské kooperace neboli civilizace.

Pro normálně myslícího člověka by z toho mělo vyplynout, že vlády států neboli „správcové“ civilizace vyvinou maximální úsilí pro to, aby vytvořily společenské předpoklady pro vznik a optimální život rodin a na ně navazujících škol. Právě správcové států to jsou, kteří mají povinnost usilovat o to, aby každé dítě vyrůstalo ve funkční rodině! Chtějí-li, aby jejich stát a civilizace „fungovala“ a přetrvala! A vlády dále mají pečovat o to, aby se toto základní „rodinné věno“ dále rozvíjelo ve školách všeho typu. Ve školách se rodinou do podvědomí zasazené zásady již jen dále rozvíjí a zejména se rozšiřují ze sféry nevědomé do sféry vědomé. Tím ve školách probíhá proces, skrze který se dítě dále konstituuje v sebe uvědomělou a tím plnohodnotnou osobnost. Užitečnou ovšem také pro společnost jako celek. Nezajistí-li vládnoucí kruhy skrze osvícenou (duchovní) atmosféru médií a skrze „ducha“ společnosti jako takové řádné fungování rodin a škol, začne v takové komunitě nenápadně vyrůstat vrstva deprivovaných a psychologicky rozvrácených lidí. A ta podle zákona „setby a sklizně“ v následující generaci, tj. po 30 letech, svou „otcovskou“ společnost rozloží zevnitř. Neboli ji přivede do chaosu, což způsobí to, že ji dobudou eticky méně degenerování „barbaři“ z okolních civilizací. Od této zákonitosti dějin pochází dávný antický poznatek, že pádu národa, státu, civilizace předchází pád mravů v něm.

Nevím jak ostatní čtenáři, ale já vidím kolem sebe vše jiné než naplňování výše zmíněných předpokladů přežití našeho národa i EU jako celku do budoucnosti. Polovina dětí přece již u nás vyrůstá jen s jedním rodičem, širší rodina zmizela skoro zcela! Vládní politika těch, kteří se sami představují jako svobodomyslní liberálové, celých popřevratových 25 let podporuje feminizmus, matky samoživitelky, homosexuály a průvody všelijakých mužsko-ženských transsexuálů po městech. Už jsme měli i tak pro funkci disponovanou „zelenou“ ministryni školství Stehlíkovou, která navrhovala zákon, zakazující tělesné trestání dětí. Takové myšlení je ve své podstatě negace principu poslušnosti dětí rodičům! A návyku přítomnosti nutné míry subordinace. Takový rozklad nebyl ani v předchozím režimu. Dále naše současné údajně vyspělé a demokratické zákonodárství nastolilo právní stav, že děti do 16 let mohou rodiče (a kohokoliv) zabít beztrestně! A do 18 let jen za 5 let vězení! V dle názoru pseudohumanistů „primitivních“ kmenech by takové „děti“ bez ohledu na věk ostatní okamžitě zlynčovali. Tím se vlastně vynořuje otázka, co je vlastně společenský pokrok a co nastoupený úpadek? Byli ve srovnání se současnými liberály (zednáři) u moci skutečně zaostalí katechetové za starého Rakouska tak špatní ve srovnání se současnými údajně vědeckými aktéry společenských věd? Vždyť ti jako vyšší pravdu, tedy zásadu danou Stvořitelem, přece cepovali ve školách a kostelech všem žákům: Cti otce svého a matku svou! A nezabiješ, a nepokradeš!

Co z etických zásad vlastně předkládají rodičům média a žákům dnešní škola? Od opuštění jakého principu pramení úpadek autority rodičů a následně učitelů? Napadení učitele žákem nebo rodičem bylo za mých školních let nemyslitelné. Vzpomínám si na poměry ve třídě na střední škole v Brně na Veveří v létech 1951 až 4. Za učitelky Spitkové byl ve třídě neustálý hluk a občas bylo slyšet „buch“. To když se nedívala, Pazour v zadní lavici zarazil do parket dýku. Další „experti“ Kertés a Šultés při vyučování mazali karty, až to plácalo. Nic nás nenaučila. Naproti tomu na matematiku a fyziku nás měl Kořínek, který měl přezdívku Kořen. Byl to původním povoláním advokát, tedy podle dnešního hlavního hlediska byl neaprobovaný. Po „zrušení“ této profese jej zřejmě komunisti převedli do školství. Jako komunistu, protože si pamatuji, jak na klopě nosil odznak KSČ. (Proto si zřejmě mohl dovolit.) To bylo při jeho vyučování ticho! A naučil mě základy matematiky a fyziky tak dobře, že jsem z těchto předmětů nikdy následně neměl dvojku. Když něco nekalého zahlédl, řekl jen : „Pazour, pojď sem!“ Bác, facka a Pazour letěl do kouta. A zítra ať matka (asi otce neměl) ať přijde do školy! I já jsem od Kořeňa dostal facku. Bylo to tak, že se nás, nevím proč, několik rvalo před lavicemi. (Ani tehdy jsem to zřejmě nevěděl.) Vtom do třídy náhle vešel Kořeň. Nic nevysvětloval o školním řádu a kdo se před ním nachomýtl, včetně mě, dostal facku. Ve „světovém rekordu“ jsme byli my všichni rváči v lavici. Přesto dodnes, když si na to vzpomenu, tak se modlím: „Pane Bože, přičti mu tu facku k dobrému, protože byl přísný a spravedlivý! A naučil nás!“ Kdyby se to stalo dnes, na Kořeňa by nějaký zbohatlík či „demokrat“ poslal komando rychlého zásahu. A odvedlo by ho místo přestupce! Na jeho místo by stoupenci americké výchovy bez nutných tělesných trestů nasadili nějakou vysoce aprobovanou učitelku, typu rodilé ruštinářky Spitkové. Té, když si vzpomenu, je mě dodnes líto. Byla již stará a neuměla si na nás pubertálních „grázlech“ vynutit autoritu.

V současné době se politici předhání v řečnických cvičeních na téma „autorita učitele“. Je to za vládnoucí ideologie vlády peněz od nich a celých „pedagogických věd“ prázdná póza. Protože zúčastnění diskutéři  nepojmenovávají základní příčinu – pád rodiny a absence jakékoliv „nefinanční“ autority. (Nepodložené žokem jakkoliv získaných peněz.) Odstranění této příčiny tedy není možné ani zákonem, ani zamlžujícími řečnickými cvičeními v médiích. Kolaps funkčnosti užších i širších rodin, odstranění americké „liberální“ výchova dětí bez korekce, někdy i tělesných trestů, není možné zavést zákonem. Tím je možné zavést jen bič na přísné učitele! Nikoliv na žáky zbohatlíků a nepřizpůsobivých, pro které „pracují“ celé bataliony advokátů a strážců lidských práv. Aby se něco skutečně změnilo, a změnilo se směrování společnosti do všeobecného kolapsu, musí se změnit celý duch společnosti a celá její filozofie. To lze jen skrze obecný krach „boha peněz“ a pomatenosti davu pseudo výhrami typu sportovních či kariérních. Jestli k této změně myšlení a atmosféry dospěje společnost skrze poznání skutečných příčin krize autority nebo teprve skrze všeobecný mocenský a zásobovací kolaps, se teprve uvidí.