Zajímalo vás někdy, proč je svět takový binec?

Zatímco třetí světová válka nebyla formálně vyhlášena (autor zaspal dobu, války se už přece nevyhlašují. Současné „demokracie“ prostě libovolnou zemi vybombardují, kdykoliv uznají za vhodné. Poznámka editora), konflikty po celém světě dosahují úrovně nevídané od r. 1944.

Samozřejmě, že pro převážnou většinu lidí po celém světě jsou zprávy o těchto konfliktech jen součástí každodenních zpráv, ale další část našich denních zpráv je o bordelu v našich zemích.

Je to tak komplexní a matoucí, že mnoho lidí snahu pokusit se o nějakou formu hlubokého pochopení vzdalo, takže jsem si myslel, že by bylo užitečné nabídnout deset vysvětlení toho, jak se nám podařilo tento bordel vytvořit.

1) Svět, jak dnes existuje, byl z velké části utvořen koloniálními mocnostmi, které si svět mezi sebe rozdělily, vytvořily státy bez braní v úvahu existujících etnických, náboženských a kulturních realit. To platilo obzvláště o Africe a arabském světě, kde byl koncept státu vnucen do systému kmenů a klanů.

Jen abych uvedl pár příkladů, ani jedna ze současných arabských zemí před kolonialismem neexistovala. Sýrie, Libanon, Irák, země Zálivu (včetně Saudské Arábie) byly součástí Osmanské říše. Když ta po první světové válce zanikla (stejně jako ruské impérium, německé a rakousko-uherské), vítězové – Británie a Francie – si sedli ke stolu a nakreslili hranice zemí, které řídili, stejně jak to předtím udělali s Afrikou. Takže nikdy nepohlížejte na tyto země jako na ekvivalent zemi s historickou národní identitou.

2) Po skončení koloniální éry bylo nevyhnutelné, že aby se udržely tyto umělé země naživu a zamezilo se jejich rozpadu, museli vládci vyplnit prázdnotu zanechanou koloniálními mocnostmi. Pravidla demokracie byla použita jen k dosažení moci, až na vzácné vyjímky. Arabské jaro se skutečně zbavilo diktátorů a autokratů, jen aby je nahradilo chaosem a válčícími frakcemi (jako v Libyi), nebo novým autokratem, jako v Egyptě.

Případ Jugoslávie je poučný. Po druhé světové válce maršál Tito rozpustil Jugoslávské království a vytvořil Socialistickou federativní republiku Jugoslávie. Ale všichni víme, že Jugoslávie smrt svého vůdce nepřežila.

Poučením je, že bez vytvoření skutečného participačního a sjednocujícího procesu občany, se silnou občanskou společností, budou místní identity vždy hrát nejvíce rozhodující roli. Takže bude chvíli trvat, než budou nové země považovány za skutečné země, bez vnitřních konfliktů.

3) Od druhé světové války bylo zasahování koloniálních mocností a velmocí do procesu konsolidace nových zemí velmi dobrým příkladem člověkem vytvořené katastrofy.

Vezměme si případ Iráku. Když Spojené státy převzaly správu země v r. 2003, po invazi, byl jmenován generál Jay Gardner a vydržel jen měsíc, protože byl považován za příliš otevřeného místním názorům.

Gardner byl nahrazen diplomatem, Jan Bremmerem, který se ujal svého úřadu po dvouhodinové rozpravě s tehdejší ministryní zahraničí Condoleezzou Rice. Bremmer okamžitě přistoupil k rozpuštění armády (vytvořil 250,000 nezaměstnaných) a vyhodil každého ve vládě, kdo byl členem strany Ba’ath, strany Saddama Husseina. To zemi destabilizovalo a dnešní bordel je přímým důsledkem tohoto rozhodnutí.

Současný irácký premiér, Nouri al-Maliki, jehož se Washington pokouší odstranit kvůli polarizaci mezi šíity a sunity, byl preferovaným kandidátem Američanů. Stejně tak prezident Afghánistánu Hamid Karzai, který je nyní silně proti-americký. To je tradice, která sahá do první americké intervence ve Vietnamu, kde Washington dosadil Ngo Dinh Diena, který se obrátil proti němu a byl nakonec zavražděn.

Není zde dost místa, abych uvedl příklady podobných omylů (ačkoliv méně důležitých) dalších západních mocností. Hlavním je, že všichni vůdci dosazení z vnějšku dlouho nevydrží a přináší nestabilitu.

4) Všichni jsme svědky náboženských bojů a islámského extremismu, jako rostoucí a znepokojivé hrozby. Jen málo lidí se snaží pochopit, proč jsou tisíce mladých lidí ochotny vyhodit se do vzduchu. Existuje pozoruhodná korelace mezi nedostatečným rozvojem/zaměstnaností a náboženskými nepokoji. V muslimských zemích Asie (arabští muslimové tvoří méně než 20% světové muslimské populace) extremismus prakticky neexistuje.

A málo lidí chápe, že boje mezi šíity a sunity jsou financovány zeměmi jako Saudská Arábie, Katar a Irán. Tato náboženství žila vedle sebe po staletí a nyní vedou válku v zastoupení, například v Sýrii. Saudská Arábie financovala salafisty (islámské puritány) všude a poskytla téměř dvě miliardy dolarů novému egyptskému autokratovi, Abdelu Fattah el-Sisimu, protože bojuje s Muslimským bratrstvem, které prosazuje konec králů a šejků a moc pro lid. Irák se také stává scénou války v zastoupení mezi Saudskou Arábií, obráncem sunitů, a Iránem, obráncem šíitů.

Takže když se díváme na tyto náboženské války, vždy se musíme dívat, kdo je za nimi. Náboženství se obvykle stává válkychtivým, jen pokud je využito. Stačí se podívat na evropskou historii, kde byly náboženské války vymyšleny králi a bojovány lidmi. Samozřejmě, že jakmile je džin z láhve, trvá dlouho, než se dostane zpátky. Takže tato záležitost s námi po nějakou dobu bude.

5) Konec studené války rozmrzl svět, který byl udržován ve stabilitě rovnováhou mezi dvěma super velmocemi. Pokusy vytvořit regionální nebo mezinárodní aliance, aby se nastolila stabilita, byly vždy zmařeny národními zájmy. Nejlepším příkladem je Evropa. Zatímco všichni mluvili o Krymu, Ukrajině a Vladimiru Putinovi (který byl přimět být paranoidním ohledně obklíčení Západem, počínaje vládou George Bushe ml.) a o tom, jak ho přimět poslouchat Spojené státy a Evropu, evropské společnosti pokračovaly v obchodování, navzdory řečem o embargu. A nyní Rakousko v tichosti podepsalo s Ruskem dohodu o připojení k South Stream, plynovodu, který přivede ruský plyn do Evropy – tolik o jednotě Evropy, která se dožadovala potřeby snížit svoji energetickou závislost na Rusku.

Mnohopolární svět se tvoří, ale teprve se uvidí, jak stabilní bude. V Asii Čína a Japonsko navyšují své vojenské investice, stejně jako okolní země. A zatímco lokální konflikty, jako v Sýrii, Iráku a Súdánu, nevyeskalují do většího konfliktu, zcela jistě by tomu tak bylo v případě Asie.

6) Ve světě stále více rozděleném obrozujícími se národními zájmy ztrácí samotná myšlenka sdíleného vládnutí na síle, a nejen v Evropě. OSN ztratila na významu jako fórum, kde lze dosáhnout konsensu a legitimity. Dva motory globalizace – obchod a finance – nejsou součástí OSN, která uvízla v tématech rozvoje, míru, lidských práv, životního prostředí, vzdělávání atd. Zatímco jsou tyto záležitosti klíčové pro životaschopný svět, nejsou za takové považovány lidmi u moci. Závěr: OSN sklouzává do irelevantnosti.

7) Zároveň se hodnoty a názory považované za univerzální, jako spolupráce, vzájemná pomoc, mezinárodní sociální spravedlnost a mír, jako všeobsažné paradigma stávají také irelevantními. Francouzský prezident Francois Hollande se setkal s americkým prezidentem Barackem Obamou, a to ne aby probrali, jak zastavit genocidu v Súdánu, nebo únosy dětí v Nigérii, ale aby ho požádal o intervenci u jeho ministra spravedlnosti, aby snížil obří pokutu udělenou francouzské bance, BNP-Paribas, za podvodné aktivity. Nevyřešený problém řízení klimatu z velké části na posledním setkání G7 chyběl, nemluvě o jaderném odzbrojení … a přesto jsou to dvě hlavní hrozby pro planetu!

8) Po koloniálních a totalitních režimech bylo klíčovou frází po druhé světové válce „zavádění demokracie“. Ale po skončení studené války byla demokracie brána za danou věc. Ve skutečnosti v posledních dvaceti letech definice zastupitelské demokracie ztrácela svůj půvab. Pragmatismus vedl ke ztrátě dlouhodobé vize a politika se stávala stále více jen pouhou správou.

Občané se cítí být stále méně spojeni se stranami, které se ve skutečně staly sebestřednými a sebejistými. Mezinárodní záležitosti nejsou stranami považovány za nástroj moci a rozhodnutí jsou činěna bez účasti. To vede k volbám, které často nereprezentují pocity a priority občanů.

Způsob, jakým Evropská komise přistupovala k nouzovému vyplacení Kypru z finanční krize před pár lety, byl široce považován za nestoudný příklad nedostatku transparentnosti. Pár lidí zcela jistě činí více chyb, než mnoho…

9) Velmi důležitým prvkem bordelu byl růst toho, co její zastánci, obzvláště ve finančním světě, nazývají „nová ekonomika“ – ekonomika, která počítá s permanentní nezaměstnaností, nedostatkem sociálních investic, snížením zdanění velkého kapitálu, marginalizací odborů a redukcí role státu coby regulátora a garanta sociální spravedlnosti. Nerovnost dosahuje bezprecedentní úrovně. 85 nejbohatších jedinců světa vlastní stejné bohatství, jako 2,5 miliardy lidí.

10) To vše má své důsledky. Není náhoda, že všechna oficiální média na celém světě mají stejné vidění světa. Informace dnes v podstatě eliminovaly analýzu a proces soustřeďování se na události. Jejich schopnost sledovat světový bordel je minimální a jen opakují to, co říkají ti u moci. Je velmi poučné sledovat média, která jsou velmi analytická u domácích událostí a velmi povrchní u mezinárodních záležitostí. Média závisí z velké části na třech mezinárodních zpravodajských agenturách, které zastupují západní svět a jeho zájmy. Četli jste někde o plynové dohodě mezi Rakouskem a Ruskem?

Takže poslední bod: nikdy nebuďte spokojeni s tím, co čtete v novinách, vždy se pokoušejte získat další a opačné názory na internetu. To vám pomůže dívat se na svět vlastníma očima a ne očima někoho jiného, kdo je pravděpodobně součástí systému, který tento bordel vytvořil. Nejděte se stádem… hledejte na měsíci další tvář. A pokud vám říkají, že vědí, no, tak se stačí podívat na výsledky. Takže buďte sami sebou a, pokud uděláte chybu, bude to aspoň vaše chyba.

Roberto Savio je zakladatelem a emeritním prezidentem zpravodajské agentury Inter Press Service (IPS) a vydavatelem Other News.