Operace Polonia a Solidarita

Před několika dny se v Otázkách Václava Moravce objevil hrdina polského dělnického hnutí z osmdesátých let, Lech Walesa. Nebudu komentovat, co říkal, ale rád představil polskou Solidaritu bojující za "práva dělníků". Faktem je, že o celém dění tenkrát skoro nic nevíme. Nemluvilo se o tom ani za komunismu, i soudruzi tenkrát raději mlčeli, i když pravda o Solidaritě byla velmi zajímavá. Nemluví se o tom ani dneska. Takže jak to tenkrát bylo a o co šlo?

Na začátku osmdesátých let se situace v Polsku začala vyhrocovat. Již v roce 1976 vznikl Výbor ochrany dělníků nezávislý na vládě. V roce 1980 vznikly nezávislé odbory „Solidarita“. V létě téhož roku proběhla v Polsku vlna stávek, které vyvrcholily v gdaňských loděnicích. Do čela Solidarity byl zvolen Lech Walesa. Dělníci ve spolupráci demokratickou oposicí vyhlásili řadu požadavků.  Kromě pracovních požadavků jako zvýšení platů, lepších pracovních podmínek, delší mateřská dovolená a také volné soboty začali dělníci klást také politické požadavky. Požadovali právo na stávku, nezávislé odbory, omezení cenzury. To už ohrožovalo komunistický monopol moci.   

Zatím to vypadalo jako spontánní reakce dělníků na stav v zemi. Dnes po otevření archivů jsme se dozvěděli, že to byla dlouho připravovaná operace CIA, špionážních služeb NATO a všechno přicházelo z Bílého domu. Polské drama z let 1980—1981 se připravovalo dlouho. Plán USA na destabilizaci Polska navrhl presidentu Carterovi jeho poradce pro otázky národní bezpečnosti Brzezinský. Celá operace dostala krycí název Operace Polonia.

Plán byl tehdejšímu prezidentu USA Carterovi předložen ke schválení 17. března 1978. Ve své podstatě to byl plán státního převratu v Polské lidové republice. Zahraniční výbor amerického Senátu zajistil účast špiček aparátu republikánské i demokratické strany, financování ze soukromých bank.

3. prosince 1981 se v Radomi sešlo v tajnosti presidium „Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita“ Vůdcové antisocialistických  sil  projednávali konkrétní program převratu. Že nešlo o nějakou akci pro zlepšení pracovních vztahů svědčí proslovy. Jacek Kuroň, Walesův rádce jasně řekl: „Už dnes je při paralyzování moci třeba připravovat půdu pro její uchvácení." A Walesa ho usměrňoval: „O konfrontaci nesmíme křičet z plna hrdla. A musíme říkat — máme vás rádi, máme rádi socialismus. Náš úkol musíme uskutečnit metodou hotových faktů. Solidarita si zvolí cestu bleskového manévru." Ale byly i jiné hlasy: „Nekrvavé povstání? Ale to je přece směšné! Oběti budou — a nemalé. Musíme to takhle udělat a nesmíme si to tak brát k srdci."

Tato vystoupení vůdců Solidarity, jakmile vešla ve známost, ukázala, že Solidarita připravuje svržení socialistického zřízení v Polsku. Hnací síly destabilizace Polska se roztočily na nejvyšší obrátky.

Plánované zahájení masových demonstrací „den protestu"  bylo naplánované na 17. prosince. Stávky měly přerůst v obsazení státních úřadů, především rozhlasu a televize. Na zasedání vedoucích regionálních orgánů Solidarity 6. prosince už nic nezanechalo pochyb o plánech kontrarevoluce. Byla podpořena rozhodnutí o vytvoření oddílů „dělnické ochrany", o přechodu všech informačních prostředků pod „společenskou kontrolu".

Polská vláda však měla své informace a rozhodla se zasáhnout. Na den 13. prosince vyhlásila vyjímečný stav. Obsadila střediska Solidarity a konfiskovala dokumenty. V nich byl vykreslen celkový obraz „krvavé lázně", kterou pro Polsko chystali pučisté. Byly nalezený seznamy všech členů Polské sjednocené dělnické strany spolu s instrukcemi co s těmi lidmi udělat. Našlo se připravené provolání, v němž se pravilo: „Voláme všechny skupiny Solidarity, aby okamžitě přistoupily, lhostejno jak, k likvidaci všech soudců, prokurátorů, stranických tajemníků, pracovníků bezpečnosti bez ohledu na pohlaví a spolu s jejich rodinami." 

V Solidaritě již delší čas působila rozvětvená síť bojůvek. Ozbrojené skupiny Solidarity byly rozděleny do oddílů pod vedením „desátníků", „setníků" a „tisícníků". Podle instrukcí „formami ozbrojeného boje musí být teroristické akce, razie, vraždy, únosy, sabotáže ...“ Začátkem prosince měli kontrarevolucionáři značné zásoby zbraní. Byly zasílány ze zahraničí. Jen z USA byl učiněn pokus přepravit přes Rakousko pod rouškou „dodávek potravin" střelné zbraně, tříštivé granáty a časované miny za milión dolarů.

Lidová vláda a socialistické síly v čele s Polskou sjednocenou dělnickou stranou vyzývala  do poslední minuty vůdce Solidarity, aby se vrátili k dialogu a usedli za jednací stůl. Marně.

Třináctého prosince přesně o půlnoci nejvyšší ústavní orgány PLR zavedly na celém území republiky výjimečný stav. Nová Vojenská rada národní záchrany začala jednat. Extremističtí vůdcové Solidarity byli internováni stejně jako  vůdcové Konfederace nezávislého Polska.  13. prosince v 6 hodin ráno předseda Vojenské rady národní záchrany, první tajemník ÚV PSDS, předseda rady ministrů PLR generál Wojciech Jaruzelski vystoupil v rozhlase s prohlášením: „Naše vlast stojí na pokraji propasti. V trosky se obracejí vymoženosti mnohých pokolení i dům, jenž povstal z popele. Je třeba odvrátit konfrontaci, kterou otevřeně vyhlásili vůdcové Solidarity, a přehradit jí cestu. Dobrodruhům musíme svázat ruce dříve, než uvrhnou vlast do bratrovražedného boje. Demokracii je možné uskutečňovat a rozvíjet jen v silném státě, v němž se dodržuje právní řád. Anarchie demokracii škodí a neslučuje se s ní."

Po zásahu armády došlo na vystřízlivění řadových členů Solidarity, kteří již byli unaveni chaosem a anarchií. Kontrarevoluční nadšení opadávalo. Z tisíců polských závodů a továren v pondělí večer 14. prosince stávkovalo pouze 170 a 15. prosince už jen 70 podniků. Stávkovalo se jen v deseti ze 49 vojvodství.

Po 13. prosinci 1981 bylo dodatečně internováno na 5000 osob. Dodejme, že v průběhu prvního měsíce došlo k osvobození více než tisíc z nich. Jediné, co se žádalo na internovaných, aby mohli být propuštěni, byl podpis pod závazek nenarušovat právní pořádek v zemi a nezabývat se činností, která by byla v rozporu s Ústavou PLR a zákony. Připomeňme, že Solidarita měla 40000-45000 placených funkcionářů. V průběhu nejtěžšího prvního měsíce bylo pohnáno k odpovědnosti před soud 347 osob. Od 13. prosince do 13. února byly vyneseny rozsudky nad 40 obžalovanými.

Daleko od pravdy byly i zprávy západního tisku o několika desítkách a dokonce stovkách obětí na životech. V prvních dnech po vyhlášení výjimečného stavu tragicky zahynulo sedm lidí ve srážkách s oddíly veřejného pořádku, které vyprovokovala samotná kontrarevoluce.

Výjimečný stav trvající v Polsku jeden a půl roku nebyl výjimečným stavem v plném smyslu slova. „Zákony výjimečného stavu," zdůraznil 12. prosince 1982 W. Jaruzelski, „jsme začali mírnit a podle možnosti rušit už od prvních minut." Je to skutečně tak; ve své činnosti pokračovaly ústavní orgány moci i společenské organizace, vycházely noviny a časopisy, které vyjadřovaly názory různých politických stran a skupin, bez jakéhokoliv omezení nadále fungovala katolická církev a další náboženské organizace.

Antisocialistickým silám se za dobu jejich zvůle podařilo vehnat Polsko do skutečně velkých svízelí a srazit je o sedm až deset let zpět (podle ekonomických ukazatelů). Vlivem ničivé setrvačností upadalo polské hospodářství i v prvních měsících roku 1982.

Bankrot polské ekonomiky měly urychlit podle záměrů Bílého domu hospodářské sankce. Spojené státy, řada evropských zemí a Japonsko zmrazily půjčky, odmítaly polský export a zrušily dodávky surovin, zařízení a technologií. V důsledku toho asi 30 procent polských průmyslových kapacit přestalo vyrábět nebo ostře snížilo výrobu.

Neméně krutá opatření uskutečnily Spojené státy a někteří jejich spojenci i na potravinové frontě „hospodářské války". Omezením dovozu obilí a krmných komponentů se výroba masa v drůbežárnách s americkou technologií snížila až o 80 procent. Podle úsudku varšavského časopisu "Zagadnienia i materialy" polský průmysl v roce 1982 nemohl vyrobit zboží v hodnotě 13,3 miliard amerických dolarů, tedy za polovinu všech dluhů PLR Západu. To způsobilo další pokles životní úrovně, zvýšil se nedostatek zboží, především potravin, a vzrostla inflace. Životní úroveň v PLR klesla o dalších 26 procent.

Prvního podstatného vítězství v boji s krizí bylo dosaženo v srpnu roku 1982. Tehdy poprvé průmyslová výroba přestala klesat a dokonce vzrostla o dvě procenta ve srovnání se srpnem předchozího roku.

S prvními úspěchy v překonávání hospodářského rozvratu se dostavil i zlom v náladách veřejnosti.

Koncem prosince 1982 byl v PLR výjimečný stav částečně zrušen. Armáda se vrátila do kasáren. Osoby, které ještě zůstávaly v internaci, se postupně propouštěly. Výjimečný stav byl plně zrušen 22. června 1983.

(*) Sedmnáctého prosince prezident USA na zvláštní tiskové konferenci obvinil polskou vládu z krutých a neopodstatněných represálií proti „čestným odborovým činitelům". Dvacátého třetího prosince prezident vyhlásil obsáhlý program rozsáhlých ekonomických sankcí vůči PLR. (Devětadvacátého prosince byly oznámeny sankce i vůči SSSR.) Začala dlouhá politická, ekonomická a propagandistická válka proti socialistickému Polsku.

Dnes v Polsku vládne mezi příslušníky Solidarity rozčarování.  "Za kapitalismus, který je teď v Polsku nestálo za to bojovat ani sedět osm a půl roku ve vězení. Nestojí ani za měsíc, ani za týden za mřížemi," říká Lech Walesa. "Dlouhá léta jsme bojovali za rovnost, solidaritu a svobodu. Z toho všeho zůstala jen svoboda pro pohyb kapitálu. Lidé jsou vyhazováni z práce na ulici, aniž by se jich někdo zastal". To je smutný konec snah polských dělníků bojujících v roce 1981 za lepší život než měli v komunistickém Polsku.