Sekání luk

Přišel mi email, který si dovolím ocitovat celý. Je v něm totiž vše podstatné a nic zbytečného:

Ahoj Vladimíre,

měl bych pro tebe námět na článek. Tady u nás začalo sekání luk jako každý rok a je to tragické a rok od roku horší. Sekají se obrovské plochy z jednoduchého důvodu - čím větší plochy posekají, tím větší dostanou "zemědělci" dotace. Spousta balíků sena končí poskládaná někde bokem a nikdy se nevyužije, leží tu na okrajích polí i několik let staré rozpadlé balíky. To je vše samozřejmě další nesmysl, který nám generuje kapitalismus, nejsmutnější na tom ale je, že umírá spousta zvířat a totálně se narušuje ekosystém, protože na té posekané louce nemůže dál žít spousta hmyzu, zvěře nebo ptáků.

Je doba rození mladých srnčat a kolouchů a ti končí v sekačkách. Jen na jedné louce tu včera zabili minimálně dvě mláďata vysoké, nějaké lišky a zajíce, a to velmi drastickým způsobem. Našel jsem článek na Facebooku, kde je zmiňováno až 17 mrtvých mláďat na louce - to je šílenost. Posílám ti odkaz na Facebook pana Petra Slaby, který napsal zmíněný článek a přiložil několik fotografií posekaných mláďat. Bojuje proti tomu a prochází louky před sekáním, aby těch mladých co nejvíce zachránil. A pěkný na tom je, že je myslivec ... jeden z těch myslivců, který nezajímá jen střelba a pečínka ... říkám tomu "stará škola" a takových si i vážím.

Autorovi emailu děkuji za námět. Sekání luk je problém. Článek hodného myslivce Petra Slabého uveřejňuji včetně obrázků:

Petr Slaba

Smutná srnčí máma

Musím to sem dát znovu a prosím o masívní sdílení, mám toho už plné zuby, jsem nasranej a nasranej hodně, zase jsem musel na závěr dne podřezávat posekaný srnče a další dvě rozsekané odklízet z pole, pak jsme s kolegou Pepou Kalšem/75 let/ do půl desáté procházeli louky, kde se bude zítra sekat, kdyby jsme se dotyčného zemědělce nezeptali, ani nám neřekl, že bude louky zítra sekat. O těch dnešních jsme se dozvěděli hodinu před sekáním. Končím s nějakou dobrotou, končím s nějakou zvěřinou či penězi za škody na polích, končím s ohleduplností a končím s pseudoochránci a jimi podobnými, ať mi nějakej takovej zkusí něco napsat o myslivcích a pošlu ho do prdele, mám už těch šmejdů plný zuby a budu tentokrát hodně sprostej a tvrdej, když jsem jel domů, tak jsem napočítal na těch dvou teď už posekaných polích pět srn, které chodily a hledaly své mrtvé děti, a to se hrozím zítřka, protože sekají zároveň dva zemědělci opravdu velké plochy a to bude teprve masakr.

Došel jsem pomalu k posedu, pod kterým se v menším údolí rozprostírala posekaná louka, ne velká, čítajíce asi tak dva a půl hektaru..Vysoká tráva ležela teď v dlouhých řadách jako na nějaké přehlídce. Cestou jsem potkal velký a rychlý traktor s masivní závěsnou sekačkou, což bylo znamení, že louku posekal těsně před mým příjezdem. Jako vždy nám myslivcům nedal majitel polností vědět, že se bude sekat...

Chvíli jsem seděl, když z trnek vedle louky vyšla na posekanou louku mladá srnka, byl červen, čas mláďat, a já tušil, co se bude dít, ale netušil jsem, že zažiji tak emotivní smutný zážitek…

Srna začala sem a tam chodit mezi řádky a volala jemným pískáním srnče, které se jí ale neozývalo. trvalo to asi čtvrt hodiny nežli ho našla… malé tělíčko leželo v jednom z pruhů trávy, kde ho zastihla dlouhá a nemilosrdná kosa sekačky, nemělo vůbec šanci na přežití. Srna k němu došla chvíli ho očichávala a pokoušela se ho větrníkem, postavit na běhy. Přitom opět pískala, ale tentokráte jinak. Úplně změnila hlas, v jejím pískání byl jasně poznat smutek a obrovská bolest, protože zjistila, že její nejmilejší už nežije, že ho ta velká burácivá věc, co po louce jezdila a kosila trávu, ve které si srnče schovala, strašlivě zahubila. Její hvězdičku, její malou holčičku její první v životě…

Slézal jsem z posedu a měl jsem oči plné slz a hlavu plnou myšlenek o tom, jak si my nárokujeme majestát nad lesy, poli, loukami a zapomínáme na to, že nám vlastně nepatří, že jsou tu tvorové, kteří na ní mají mnohem větší právo než my, protože je to jejich domov, ve kterém tisíce let žijí…

P.S: V současné době, kdy nám EU víceméně účelově zlikvidovala na spoustách hektarů pěstování obilovin, vznikly z těchto pozemků louky a pastviny. Na těchto loukách většina srn klade svá mláďata a má je tam schované před predátory, bohužel je to současně v době senosečí. Malé srnče neuskočí a neuteče ve vysoké trávě před sekačkou je pudově přikrčené a čeká až nebezpečí zmizí…Jak to dopadne, je zřejmé. Též dnešní sekací stroje a traktory jsou mnohem rychlejší a se širším záběrem sekání, než stroje které brázdily naše pole a louky před dvaceti lety. Má to za následek to, že v každém mysliveckém sdružení, které má luční pozemky ve svých honitbách, přijde o život nezanedbatelné procento srnčat. Sám jsem byl svědkem kosení většího vojtěškové pole, na kterém bylo posekáno sedmnáct srnčat…

Zemědělci často nárokují po myslivcích značné částky za škody zvěří, které jim způsobí na polích. Co kdybychom jako myslivci chtěli také škody my, třeba za ta srnčata, co třeba takových 15 000 za jedno posekané?