Jak mě usměrnili

Následující příběh mi vyprávěl můj známý, profesí učitel na střední škole. Pro potřeby tohoto příběhu mu říkejme Lastman, což by se dalo přeložit jako Poslední muž. On sám se stal nechtěným hlavním hrdinou tohoto příběhu. Jeho jediné provinění spočívalo v tom, že před svou třídou vyjádřil jisté rozpaky nad tendenčním a zkresleným výkladem faktů prezentovaných v rámci "přeškolování", kterému jsou dnes vystaveni všichni studenti mužského pohlaví na všech středních školách Kanady. Zpochybnil statistiky, na kterých femi-nacistky prezentují studentům "svou pravdu". Jinými slovy, odvážil se vyjádřit vlastní názor. Domníval se totiž, bláhový, že právo na vlastní názor patří k základním lidským právům a je v Kanadě zajištěno ústavou (ostatně, jeden z důvodů, proč kdysi opustil komunistickou republiku, byla právě potřeba říkat, co si myslí a cítí).

Ale ponechme mluvit fakta. Abych se držel co nejpřesněji meritu věci, budu převážnou část příběhu citovat přímo ze stížnosti, kterou na zmíněného učitele napsala jistá pracovnice Halton Rape Crisis centra. Říkejme ji Jaquylen. Všimněme si dvou věcí: jednak jak důkladně byla celá pitomost rozmazána, a jednak toho, že všechny funkce ředitelkou školy počínaje, přes inspektora a vrchním inspektorem konče zastávají (jen tak náhodou?) ženy.

A ještě na vysvětlenou: Halton Rape Crisis Centre je polo-profesionální organizace mocně podporována z kapsy daňových poplatníků. Takových center jsou v Kanadě tisíce - v každém větším městě nejméně jedno. Jejich účelem je pomáhat ubohým (ženským) obětem (mužské) nadvlády. Pracovníci centra ve volném čase jezdí po školách v rámci okresu a pořádají dvoudenní semináře pro chlapeckou část třídy. Tyto semináře jsou organizovány jako snůška dezinformací a falešných statistik. Jejich jediným cílem je v chlapcích vzbudit pocit viny a studu za to, že jsou muži. V podstatě se jedná o duševní kastraci mladých mužů. Nutno jim (studentům) vysvětlit, že jsou vinni tak nějak od přirození. Že mají násilí zakódované už v genech (a v pohlaví) a že si to musí uvědomovat a chovat se bezpohlavně. Kdo s tím nesouhlasí, musí být smeten. Viz následující příběh.

Adresováno vrchní školní inspektorce, paní XYZ

Drahá paní XYZ,

ráda bych Vás upozornila na incident, který se odehrál 13.prosince 2000 na místní střední škole ve městě M. Píšu Vám, protože naše Centrum je informováno o tom, jak velmi se místní Board of Education snaží eliminovat vykořisťování na základě pohlaví, rasy, náboženství, schopností a sexuální orientace. Jsem znepokojena tím, že učitel v jisté třídě sdílel svůj mylný názor se studenty. Jeho názor potvrzoval mnoho stereotypů a mýtů vedoucích k násilí vůči ženám.

Přikládám své poznámky, které popisují celý incident. Můj vychovatel už učitele kontaktoval a informoval o události také ředitelství katedry, paní Z, ta ji ujistila, že ředitelka školy, paní O bude rovněž zpravena. Při poradě bylo rozhodnuto, že událost vyžaduje i Vaši pozornost. Pracovníci i dobrovolníci v našem centru vědí a věří, že mlčení vede k zneužívání. Sami sebe vedeme k otevřenému projevu o (každém) utiskování. Obáváme se, že vyjádřený postoj pana Lastmana může být problematický pro studenty, které učí, a spolupracovníky. (Pozn. vydavatele: Nezní vám tato formulace povědomě? Neměli soudruzi také věčný strach z ideové čistoty učitelského sboru?)

Doufám, že Vaše informovanost o tomto incidentu by mohla být katalyzátorem, který by zamezil jakýmkoliv stížnostem na lidská práva, která by mohl vznést zaměstnanec (Pozn. vydavatele: Jaquylen si zjevně plete pojmy «katalyzátor» a «inhibitor» - domnívám se, že chtěla vyjádřit opak - včasná informovanost měla být inhibitorem, nikoliv katalyzátorem), popř. student sdílející názor, který není v souladu s názorem ředitelství. Nikdo z nás neví, kdy se může názor změnit v akci. Jsem zneklidněna tím, že takovýto druh názoru mohl být pronesen před chlapci deváté třídy. Chápu, že tento učitel je jen jedním z mnoha vlivů, který na život chlapců působí. Nicméně věřím, že učitelé mohou mít značný vliv na naši mládež. Věřím, že mají potenciál udělat mnoho dobra nebo mnoho zla. Ráda bych měla jistotu, že studenti jsou ovlivňováni v pozitivním směru.

Naše agentura spolupracuje jak se státními, tak i se soukromými školami. Provádíme prezentace na téma partnerských vztahů, násilí v rodinách, sexuální útok a sexuální obtěžování před více, než 30 tisíci studenty. Za deset let naší činnosti jsme nikdy nezaznamenali případ, jakým je tento. Naši školitelé mají vždy plnou podporu a respekt učitelů, v jejichž hodinách prezentace provádějí. Naši roli vidíme ve spolupráci s učiteli tak, abychom zvyšovali uvědomění si dynamiky moci a řízení partnerských vztahů.

Se srdečným pozdravem
Jaquylen

Kopie: ředitelka školy, paní O, vedoucí katedry paní Z a učitel Lastman

Všimněme si, jak obratně je celý dopis stylizován, jak předstírá otevřenost k diskuzi, jakousi váhavost, zda to říct nebo ne, a jak jedovatě přitom působí. V odstavci, kde se odvolává na nutnost informovat paní XYZ o incidentu dříve, než se někdo z odpůrců odváží poukazovat na svá lidská práva a vyjadřuje přání, že teď, když už to paní XYZ ví, eventuální stížnosti z druhé strany zastaví. Tento odstavec je, mimochodem, pro můj pohled stěžejní. Jasně totiž ukazuje, že všechny feministické fúrie v příběhu zainteresované si uvědomují, že ne vše je plně podle práva a že by zmíněný učitel eventuálně mohl vystoupit se svými lidskými právy. V tomto odstavci se Jaquylen jistí, že pokud tak učiní, příslušná vyšší místa už budou vědět, jak s jeho (učitelovou) stížností naložit.

Stále ještě nevíme, co se vlastně stalo. Ponechme tedy prostor podrobným poznámkám, které tvoří přílohu dopisu:

První den

Před hodinou:

Dvakrát si ověřil, zda nejsem "mužo-bijec". Ujistila jsem ho, že ne, přesto ho má odpověď zřejmě neuspokojila.

V průběhu hodiny:

Nesouhlasil se mnou v názoru, že "moc je problém". Domníval se, že "moc" je často nutná. Potvrdila jsem jeho názor. Prohlásila jsem, že míním "zneužívání moci".

Po hodině (bez přítomnosti studentů):

Byl s hodinou spokojen. Prohlásil, že má lekce byla velmi efektivní. Vysvětlil, že má s feministickými učitelkami špatnou zkušenost a že byl připraven zpochybnit mou přednášku, pokud by se mu zdálo, že byla tendenční. Současně uznal, že má přednáška tendenční nebyla. Uvedl příklad komunistického režimu a jaká to byla pro lidi katastrofa, že moc nebyla rovnoměrně rozdělena. Vzpomněl na historické období, kdy feministky měly veškerou moc (?), měly možnost, kterou nevyužily. Zasmála jsem se a prohlásila, že mi toto období nějak ušlo a ujistila jsem ho, že nikdo z nás nezná odpovědi na všechny politické otázky. Řekl, že ještě nepotkal feministku se smyslem pro humor. Dodal, že ženy samy "zvolily" svá privilegia tím, že nepracují a pouze nakupují a utrácejí, co jejich manželé vydělávají.

Druhý den

V průběhu hodiny (před třídou)

Když jsem diskutovala se studenty o tom, že "násilí je naučené", řekl, že pornografie je pouze projevem fantazie a není na ní nic špatného. Feministky prý používají pornografii jako základní kámen pro to, aby mohly obviňovat muže ze sexuálního násilí, přesto, že, pokud on ví, neexistuje evidence o tom, že pornografie je špatná nebo že přispívá k násilí. Vyjádřila jsem silný nesouhlas a citovala výzkum mezi sexuálními delikventy a jejich zvýšený zájem o pornografii a zvýšený sklon k násilí. Nabídla jsem mu, že mu příslušnou research mohu ukázat a ráda bych také viděla jeho. Formulovala jsem pornografii jako jednu z mnoha příčin naučeného sociálního chování. Svůj nesouhlas jsem vyjádřila zdvořile.

Když jsem probírala právní definice a úrovně sexuálního obtěžování, řekl: "Každý (v této třídě) ví, že ženy jsou nevypočitatelné bytosti. Jejich problém je, že často samy nevědí, co chtějí. Tedy problém ano/ne/možná. Co s tím mají chlapci dělat?" Studenti reagovali na tento komentář bouřlivě a zvědavě a čekali, co řeknu na jeho jasný útok.

Slovně jsem se ohradila proti tomu, abych byla považována za "nevypočitatelnou". Označila jsem jeho útok jako typický stereotyp a dodala, že sama bych neklasifikovala kteréhokoliv muže v této místnosti kterýmkoliv stereotypem, kterým se běžně muži označují a že není fair, aby on takto označoval mne. K tvrzení, že "ne znamená ne" se vrátím v příštích minutách. (Pozn. vydavatele: Jaquylen si zjevně vztáhla učitelovu poznámku na svou osobu, ačkoliv ji vůbec nejmenoval. Ohrazuje se stereotypem myšlení, ale to, co ona předkládá, je mnohem horší a nebezpečnější stereotyp.)

Na to on citoval Freuda. Nebyl to prý Freud, který položil otázku: "co vlastně ženy doopravdy chtějí?" Na to jsem mu odpověděla, že Freud je historická osobnost, která byla už stokrát úspěšně překonána.

Následovalo promítání filmu "Příběh Lindsy". Po filmu učitel promluvil první. Vznesl dotaz, proč Lindsy od muže neodešla, když viděla, že to nefunguje a konstatoval, že si je sama vinná tím, jak dopadla. Po určité diskuzi na téma "koho tu blamovat" a mých slušných námitkách proti jeho argumentům, ukončil debatu větou: "Máte pravdu. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel." Třída byla poté rozpuštěna.

Zatímco jsem si balila věci, přišel ke mně. Tvářil se hrdě, poděkoval mi za prezentaci a tázal se, zda se zlobím. Odpověděla jsem, že ano. Zůstala jsem klidná a přímá. Chlácholivě mě objal a řekl, že mám-li pocit, že zpochybnil mou přednášku, bylo to hlavně proto, že chtěl chlapcům ukázat, že se dokážu dobře a slušně bránit. Odpověděla jsem, že nezpochybnil mou přednášku, ale že mě inzultoval (Pozn. vydavatele: kde?) a že jsem nerada uváděna jako příklad (Pozn. vydavatele: kdy?). Dále jsem mu sdělila, že není mou rolí předložit chlapcům ve třídě své mínění, ale současná a ověřitelná fakta. Otevřeně jsem mu řekla, že mám vážné pochybnosti o tom, že by jeho názory ohledně pornografie, homosexuality a diskriminace sdílel kdokoliv z učitelského sboru, ředitelství, nemluvě o jeho vlastním zaměstnavateli. Považuji jeho názory za archaické, paternalistické a sexistické. (Pozn. vydavatele: Kde v popisu události padlo slovo o homosexualitě nebo diskriminaci? Vůbec nikde. Toto obvinění je vycucáno z prstu a ukazuje Jaquylenin myšlenkový pochod. Učitel byl shledán vinným všemi moderními zločiny, ačkoliv pouze nesouhlasil s jednou částí její přednášky. Přesně ve stylu myšlení femi-nacistek.)

Navštívila jsem vedoucího oddělení, pana V, abych s ním prodiskutovala nevhodnost učitelova chování před třídou chlapců devátých tříd a jeho nedostatek respektu a podpory vůči mně, coby hostujícího učitele na jeho škole. Ujistil mne, že chování zmíněného učitele ho nepřekvapuje, protože jeho názor je znám a dotyčný měl podobné problémy už v minulosti. Nejde prý o první stížnost v této věci vůči němu. Pan M. mě ujistil, že věc prodiskutuje v užším kruhu svých spolupracovníků a že se pokusí věc vyřešit k mé spokojenosti. Poděkoval mi za učitele Lastmana a pozval mě na další přednášky v příštím pololetí. Po té jsem opustila školu a sepsala zprávu o tomto incidentu.

Tím dopis končí. Nekončí ovšem patálie pana Lastmana. Ten byl vzápětí pozván na školní výbor, kde měl "vysvětlit svůj postoj". Byl nucen vzít si právního zástupce, neboť mu ze strany zaměstnavatele hrozilo propuštění, v lehčím případě přeložení na nějakou venkovskou školu. Právního zástupce mu přidělily školské odbory a byla jím - zase žena. Už při první konzultaci s ní cítil pan Lastman vnitřní nesouhlas a nevelkou podporu z její strany ve zmíněné kauze.

Pan Lastman se domníval, že jeho důvody a názory jsou dostatečně logické a rozumné, teprve při druhém zasedání téhož výboru (kdy měl slyšet "rozsudek") zjistil, že nic z toho, co řekl, poprvé, nebylo vzato v úvahu. Vinen v plném rozsahu, zněl závěr vyšetřující komise. Snad jen to, že má několik roků do důchodu, jej uchránilo od ztráty místa nebo převedení na jinou školu. Bez trestu ale nevyvázal. Byla mu nařízena písemná omluva Jaquylen. Rovněž musí projít sérií psychiatrických sezení, jakýchsi přeškolení. (Psychiatrie bývala oblíbeným nástrojem útlaku snad všech totalitních systémů dvacátého století. V lehčích případech se používala k vymytí mozku, tzv. přeškolení, v těžších případech k likvidaci nepohodlných osob jejich označením za nesvéprávné a následné izolaci v psychiatrických ústavech.)

Za doplnění stojí, že těsně po incidentu, měl pan Lastman rozhovor s kolegou - mladším učitelem na stejné škole. Ten vyjádřil Lastmanovi plnou vnitřní podporu, ovšem když byl dotázán, zda je ochoten přidat svůj hlas k jeho, ucouvl a odmítl. Nechce prý mít pokaženou kariéru. Pan Lastman tak zůstal v boji zcela osamocen.

Chtěl jsem v tomto článku ukázat, jak je dnes v Kanadě (a USA také) státní a školská správa, sdělovací prostředky, každý výkonný orgán prorostlý novodobým femi-nacismem. Prostředky femi-nacistek jsou ověřené mnoholetou zkušeností totalitních systémů. Klade se velký důraz na patřičné vymytí mozků hlavně u mladé generace. Ve jménu nové "pravdy" se potlačuje diskuze, zkreslují se údaje, prezentují se polopravdy a lživé statistiky (viz úvod ke knize Christiny Hoff Sommersové Kdo ukradl feminismus ), případní odpůrci jsou zastrašováni a pokud je nutné, pak dochází i na likvidaci. Nikoliv fyzickou, ale materiální. Ztráta místa, převedení do zapadlého kouta země apod. Vše už tady bylo.