Ukrajina: Hra na čekanou

Vše, co člověk potřebuje vědět o obyčejné politické elitě údajně zastupující „hodnoty“ západní civilizace, bylo obnaženo jejich reakcí na referenda v Doněcku a Lugansku.

Tato referenda mohla být záležitostí na poslední chvíli; organizovaná ve spěchu; uprostřed de facto občanské války; a pod hlavněmi zbraní – dodaných neoliberální neofašistickou juntou NATO v Kyjevě, která dokonce dokázala zavraždit pár voličů v Mariupoli. Nedokonalý proces? Ano. Ale naprosto dokonalý co se týká barvitého líčení masového hnutí za samosprávu a politickou nezávislost na Kyjevu.

Byla to přímá demokracie v akci; není divu, že americké ministerstvo zahraničí to pomstychtivě nenávidí (1).

Účast byla obrovská. Drtivé vítězství pro nezávislost bylo nepochybné. Totéž co se týká transparentnosti; veřejné hlasování, skleněné urny, za dozoru západních novinářů – většinou z hlavních německých médií, ale také ze zpravodajské agentury Kyodo News nebo Washington Post.

To, co by mělo přijít poté, co se lidé Doněcké lidové republiky prohlásili za suverénní stát a požádali Moskvu, aby zvážila jejich přistoupení do Ruska, není odtržení, ani přímá občanská válka, ale vyjednávání.

To je jasné z odměřené reakce Kremlu: „Moskva respektuje vůli lidí v Doněcku a Lugansku a doufá, že praktická realizace výsledků referend bude provedena civilizovaným způsobem.“

Opatrný tón se také u Kremlu odráží ve vyzývání Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE), aby pomohla vyjednávání zprostředkovat.

Opět je zde konkrétní důkaz, že neoliberální neofašistická junta NATO nechce jednat o ničem. Fraškovitý „úřadující“ prezident Oleksandr Turčynov označil projev přímé demokracie za „frašku, kterou teroristé nazývají referendem“; a Washington a Brusel ho označují za „ilegální“.

A to vše po masakru v Oděse; po nasazení neonacistických polovojenských bojůvek vydávaných za „Národní gardu“ (hňupové v amerických korporátních médiích jim říkají „ukrajinští nacionalisté“); za působení desítek agentů CIA a FBI na zemi; a dalších více než 300 osudných žoldáků Academi – dříve Blackwater. Co jiného očekávat, když současným ukrajinským ministrem národní bezpečnosti je neonacista Andrij Porubij, dřívější velitel „sebeobranných sil“ Majdanu a nadšený fanoušek nacistického kolaboranta z druhé světové války Stěpana Bandery.

Banderastán – se svým remixem eskader smrti středoamerického stylu 80. let – nedělá referenda; raději upaluje k smrti etnický ruský civilní „hmyz“, který se opováží obsazovat budovy.

Takže toto je klíčové poselství referend. Odmítáme neoliberální neofašistickou juntu NATO v Kyjevě. Je to ilegální „vláda“ pučistů. Nejsme „pro-ruští“ separatisté. Nechceme se odtrhnout. To, co chceme, je jednotná, federální a civilizovaná Ukrajina, se silnými autonomními provinciemi.

Napadá někoho R2P?

Říše chaosu chce – co jiného – chaos. Velmi rozhodně nyní Říše chaosu nestoudně podporuje nasazení „armády proti vlastní populaci“; to bylo přísně „verboten“ – trestáno bombami NATO nebo NATO dodaným džihádem – v Libyi a Sýrii, ale nyní je to prostě nový normál na Ukrajině.

V Libyi a Sýrii – pokusili se o to v OSN třikrát – by to byla hlavní záminka pro R2P („zodpovědnost chránit“). Ale na Ukrajině je „teroristou“ – zahrnuta terminologie éry Dubyai – populace, a hodnými hochy jsou neonacistické bojůvky v Kyjevě. Americká velvyslankyně v OSN a přední propagátorka R2P Samantha Power překonala všechny své předešlé úrovně hovniválské nepříčetnosti, když líčila útok junty NATO proti civilistům za „rozumný“ a „přiměřený“, a dodala, že „jakákoliv z našich zemí“ by udělala tváří v tvář takové hrozbě totéž.

Berlín za sebe chce, pokusně, vydat se diplomatickou cestou, ačkoliv existuje jasný rozkol mezi atlanticisty a německými kapitány průmyslu – kteří jasně identifikovali, že cílem Washingtonu je stůj co stůj zničit rusko-německou ekonomickou synergii. Hrou Říše chaosu je vztyčit zeď mezi nimi, projevivší se v praxi jako ruská „invaze“. Je pravda, že Moskva by mohla tíhnout Samanthu a dovolávat se R2P na ochranu Rusů na Ukrajině. Ale šachový mistr Putin umí víc, než jen vymyslet nový Afghánistán na své západní hranici.

Berlínu záleží pouze na ekonomice. Německo poroste v r. 2014 v nejlepším případě o 1,9%. V situaci, kdy je v Rusku 6,200 německých firem a více než 300,000 německých pracovních míst závisí na obousměrném obchodu, jsou sankce v americkém stylu mnohem více, než kontraproduktivní, ačkoliv rusofobie a hysterie studené války 2.0 zůstává poněkud bezuzdná.

Paříž, například, nápis na zdi viděla. Kontrakt ve výši 1,66 miliardy dolarů na dodání dvou vrtulníkových letadlových lodí třídy Mistral Rusku bude pokračovat, protože pařížští diplomati připustili, že jeho zrušení – co se týká pokut a ztráty pracovních míst – by Francii uškodilo mnohem více, než Rusku.

Před více než měsícem, 10. dubna, poslal Putin klíčový dopis 18 hlavám států (pěti z nich mimo EU), jejichž země dováží ruský plyn přes Ukrajinu. Byl více než jednoznačný; Moskva samotná nemůže financovat ukrajinskou ekonomiku stojící těsně před krachem. Jednu slevu za druhou a bez udělování jedné pokuty za druhou Moskva od r. 2009 dotovala Kyjev v neskutečné výši 35,4 miliard dolarů. Evropané, napsal Putin, by měli ke stolu přisednout také.

Ona pompézní nicka, odcházející prezident Evropské komise José Manuel Barroso, ačkoliv souhlasil, že dialog je nezbytný, odpověděl, že nové pravidlo Gazpromu umožnit dodávky plynu na Ukrajinu pouze za platby předem, je „znepokojující“. Jako by nějaký evropský energetický obr rád zahazoval nezaplacené účty.

Neutrální Ukrajina finského stylu by se stávajícím bordelem skoncovala nadobro. Jde jen o to počkat si na to, až neoliberální neofašistická junta NATO v Kyjevě zkrachuje a umrzne.

Poznámka:

1. viz zde