Budování ruské zdi

V únoru 1990 americký ministr zahraničí James Baker (1989-1992), zastupující prezidenta George H. W. Bushe, odcestoval do Moskvy, aby se tam setkal s ruským prezidentem Michailem Gorbačovem ve věci možného sjednocení Německa a odsunutí 300,000 sovětských vojáků. Nepanuje příliš sporů, že když padla berlínská zeď, Baker slíbil Gorbačovovi, že „nedojde k žádnému rozšíření kompetencí NATO pro síly NATO, ani o jedinou píď na východ“. Gorbačov vzal USA za slovo a odpověděl: „Jakékoliv rozšíření zóny NATO je nepřijatelné.“ „Souhlasím,“ odpověděl Baker.

Bohužel, Gorbačov to nikdy nedostal písemně a většina historiků, v té době, souhlasila, že rozšíření NATO je „nedomyšlené, nepříhodné a především nekompatibilní s realitou světa po studené válce“.

Poradce prezidenta Bushe pro národní bezpečnost, Brent Scowcroft, a ministr obrany Billa Clintona souhlasili také. Ale v r. 1994 tato ústní smlouva nijak nebránila hrstce politických profesionálů ministerstva zahraničí, aby koordinovaně usilovali o oslabení opozice převážné části byrokratů, jak uvedl James Goldgeier ve své klasice „Ne zda, ale kdy: Rozhodnutí USA rozšířit NATO“. V r. 1997 dohoda Gorbačov-Baker-Bush byla již zapomenutou politickou tretkou, protože Maďarsko, Polsko a Česká republika byly přijaty do NATO. V r. 2004 byly připuštěny bývalé sovětské satelitní země Lotyšsko, Litva a Estonsko a v r. 2009 se k NATO přidalo Chorvatsko a Albánie.

V současné době se očekává členství bývalých sovětských republik Ukrajina, Gruzie, Moldávie, Kazachstán, Arménie a Ázerbájdžán a všech pět bývalých sovětských republik ve střední Asii (Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Kazachstán a Uzbekistán) poskytuje NATO logistickou podporu americké válce v Afghánistánu.

Jak USA vedená aliance NATO posiluje sevření svého objetí zemí Kavkazu, nebyla americká veřejnost informována o tom, že ukrajinský parlament schválil řadu vojenských cvičení NATO, která dostanou americké jednotky na ruské hranice, ačkoliv Ukrajina zatím členem NATO není. Rychlý trojzubec je „součinnostním“ vojenským cvičením 12 zemí, vedeným USA, které poskytnou většinu zúčastnivších se jednotek, a Mořský vánek je námořním cvičením, které se bude odehrávat v Černém moři, blízko ruských přístavů. Součástí navyšování přítomnosti NATO jsou i pozemní operace s Moldávií a Rumunskem.

A aktuálně generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen oznámil, že tato vojenská aliance odřízla Rusko od civilní a vojenské spolupráce a že dojde k rozmístění a posílení vojenských aktiv, včetně navýšení letů nad Baltským mořem a průzkumných letů AWACS nad Polskem a Rumunskem.

Samo sebou, že toto navyšování přítomnosti NATO je přídavkem k umístění amerických jednotek a letounů F-16 v Polsku, letounů F-15 v Litvě a letadlových lodí v Černém a Středozemním moři.

To vše vyvolává otázku, jestli slib a potřesení rukou ve světě mezinárodní diplomacie je skutečným závazkem, a jakou hodnotu má mezinárodní slib z r. 1991 daný republikánskou vládou demokratické vládě. Evidentně žádnou.

V článku pro Rozhledy NATO z r. 1999 „Ne kdy, ale kdo“ Goldgeier dále osvětlil dřívější politické tahanice, protože USA se staly „hlavním tahounem“ rozšiřování NATO, počínaje prohlášením prezidenta Billa Clintona na jeho prvním summitu NATO v r. 1994, „že již není otázkou, jestli se bude NATO rozšiřovat, ale jak a kdy“. Clinton žádné vysvětlení, proč již není dohoda Baker-Gorbačov relevantní, nenabídl. Tolik k politickým potřásáním rukou.

Jak Goldgeier líčí, „načasování bylo ponecháno záměrně vágním, až do opětovného zvolení ruského prezidenta Borise Jelcina v červenci 1996“. Zatímco Jelcin nese většinu zodpovědnosti za dnešní prekérní situaci Ruska, neměl pevnou vůli a pozůstatky Sovětského svazu byly rozpleteny a dezorganizovány okamžitě po jeho rozpadu v r. 1991. Goldgeier uvádí, že „prezident Jelcin se neúspěšně pokusil přimět prezidenta Clintona k potřesení rukou v Helsinkách v březnu 1997 na znamení 'džentlmenské dohody', že pobaltské země Estonsko, Litva a Lotyšsko se nikdy nestanou členy NATO“. Výsledkem bylo, že všechny tři byly připuštěny do NATO v r. 2004 a Rusko bylo ve své snaze omezit expanzi NATO oklamáno zkušenějším a lépe organizovaným americkým ministerstvem zahraničí.

Vše toto znamená, že za diplomatickým kolbištěm verbální džiu-džitsu a setkáváními na summitech probíhala koordinovaná snaha amerického ministerstva zahraničí vytvořit Úřad pro rozšiřování NATO, který měl vybudovat to, co se mělo stát ruskou zdí – neproniknutelnou USA určenou bariérou odcizení podél ruských hranic, což znamenalo odstřihnout tuto zemi od pozemních a námořních přístupů – kdy NATO, bažící po válce, nadále sužuje Rusko hrozbami a izolací.

Úkol verbování členů připadl na amerického náměstka ministra zahraničí Richarda Holbrooka, který byl v r. 1994 hlavním tahounem rozšiřování NATO, jako realizace neoliberální ekonomiky a zabraňování obrodě Ruska. Americké veřejnosti neznámým je, že hybnou silou pro rozšiřování NATO nebyla výhradně iniciativa zemí bývalé Varšavské smlouvy, ale že to umožnil projekt Rozšiřování NATO amerického ministerstva zahraničí.

Za vojenského pronikání západu a politického zastrašování Ruska NATO a USA v současné době organizují nejrozsáhlejší hromadění zbraní a vojáků na Kavkaze po druhé světové válce.

V únoru 2010 CFR zaštiťoval diskusi o díle „Malá válka, která otřásla světem“, napsaném Ronaldem Asmusem, o 5 denní válce v Gruzii. Za působení na ministerstvu byl Asmus, zástupce náměstka ministra zahraničí pro evropské záležitosti, zodpovědný za „zformulování a realizaci americké politiky ve vztahu ke všem evropským bezpečnostním institucím“, což může znamenat pouze to, že vydláždil cestu pro stávající snahu Victorie Nuland na Ukrajině.

Coby více než pouhý klíčový účastník projektu Rozšíření NATO ministerstva zahraničí (1997-2000) byl Asmus typickým profesionálním zahraničně-politickým fanatikem s jediným omezeným smýšlením a viděním, a to že USA musí vládnout každé oblasti na planetě.

Americká výjimečnost se táhne jako konstantní téma v celém rozhovoru a zde je pár vybraných kousků z této diskuse CFR z r. 2010:

„Musíme přesvědčit Rusko, že nejsme jeho největším problémem. Jsme jeho potenciálním partnerem, ale musí pro toto partnerství existovat jistá pravidla a předběžné podmínky, což je důvod, proč musíme nechávat otevřené dveře, i když na ně musíme být v jistých věcech, kde udělali věci, které jsou špatné a které porušují pravidla, tvrdí.

„Pokud se Ukrajina vydá evropským směrem, bude to mít obrovský dopad na Rusko v pozitivním smyslu; nakonec to dotlačí Rusko správným směrem.“

„Kdybyste se mne v 90. letech, kdy jsem byl na ministerstvu zahraničí pověřený rozšiřováním NATO a všemi těmi dalšími věcmi, zeptali, jestli jsem si někdy pomyslel, že se Ukrajina a Gruzie připojí k NATO, upřímnou odpovědí by bylo, že rozhodně ne… nebylo to na mém radaru. Myslel jsem si, že je zázrak, že jsme dostali Polsko a pobaltské země a všechny ty další.“

„…místo toho jsme vynaložili miliardu dolarů na pomoc Gruzii po válce. Vyzýváme ke skromnému opětovnému použití amerických politických a ekonomických pák a svalů na stabilizaci situace na zemi a k pomoci tyto země obnovit.“

„Měli bychom investovat více, měli bychom být více přítomni a aktivní na místě na Ukrajině, v Gruzii a všech těch dalších místech – bez toho, abychom vyvolali hyper reakci Ruska.“

Na dotaz, jestli Rusko nemá pravdu, že jeho začlenění je nezbytné pro bezpečnou a klidnou Evropu, Asmus odpověděl:

„Neustále říkám, že tento projekt není kompletní, projekt, na jehož vypracovávání jsem strávil život, dokud nebudeme mít Rusko, které je součástí evropského bezpečnostního systému. Všichni si myslí, že jsem protiruský, kvůli tomu všemu, co jsem udělal.“

Vytvořené původně jako severoatlantická organizace se dnešní NATO stalo mezinárodním subjektem s dosahem daleko za Atlantik – a tentokrát je Velkým koláčem Rusko. Jak účast NATO na globálních bombardovacích kampaních nadále ospravedlňuje jeho existenci, má NATO jasný a pevný zájem na vytváření válek – protože konečným záměrem rozšiřovacího projektu ministerstva zahraničí byla válka.