Čtvrtá politická teorie

Dvacáté století skončilo, ale teprve nyní si to začínáme uvědomovat.

Dvacáté století bylo stoletím ideologií. Jestliže v předchozích staletích v životě národů a společenství velkou roli hrála náboženství, dynastie, třídy, národní státy, pak ve 20. století se politika přemístila do oblasti čistě ideologické a překreslila mapu světa, etnické skupiny a civilizace do nových obrysů. Částečně politické ideologie obsahovaly dřívější, hlubší civilizační trendy. Částečně byly zcela inovativní.

Všechny politické ideologie, které dosáhly vrcholu svého rozšíření a vlivu ve 20. století, byly produktem nové epochy a obsahovaly v sobě - i když v různé míře a pod odlišným označením - duch moderny. Dnes éru moderny rychle opouštíme. Proto všichni stále častěji mluví o krizi ideologií, nebo dokonce konci ideologií (v Ústavě Ruské federace je přítomnost státní ideologie přímo popírána). Je čas věnovat se této otázce podrobněji.

Tři hlavní ideologie a jejich osud ve 20. století

Hlavními ideologiemi 20. století byly:

• liberalismus (pravicový a levicový)
• komunismus (včetně marxismu, socialismu a sociáldemokratismu)
• fašismus (včetně národního socialismu a jiných variant "třetí cesty" - nacionálního syndikalismu španělského diktátora Franca, perónského justicialismu v Argentině, Salazarova režimu v Portugalsku atd.)

Bojovali mezi sebou na život a na smrt a  ve skutečnosti přitom tvořili celé dramatické a krvavé politické dějiny dvacátého století.

Těmto ideologiím (politickým teoriím) lze logicky přiřadit pořadová čísla, jak podle jejich významu, tak podle pořadí jejich vzniku.

První politická teorie - liberalismus. Zrodil se jako první (už v 18. století) a ukázal se být nejstabilnějším a nejúspěšnějším, když nakonec porazil své soupeře v historickém klání. Tímto vítězstvím dokázal mimo jiné oprávněnost svého nároku být plným následníkem éry osvícenství. Dnes je zřejmé, že právě liberalismus nejvíce odpovídal období moderny. I když dříve to bylo zpochybňováno (a to za napínavých okolností, aktivně a někdy i přesvědčivě) druhou politickou teorií – komunismem.

Komunismus (stejně jako socialismus ve všech variantách) můžeme oprávněně označit jako druhou politickou teorii. Vzniknul po liberalismus jako kritická reakce na fungování buržoazně-kapitalistického systému, jehož ideovým vyjádřením byl liberalismus.

A konečně fašismus je třetí politická teorie. Při prosazování svého výkladu ducha moderny (totalitarismus mnozí badatelé, zejména Hannah Arendtová, právem přiřazují k politickým formám moderny, pozn. překl.: Johanna „Hannah“ Arendtová, 1906-1975, byla myslitelka, publicistka a politická teoretička německo-židovského původu, po odchodu do USA mj. dosáhla jako první žena profesury na univerzitě v Princetownu, působila i na dalších vysokých školách) se fašismus zároveň obracel k idejím a symbolům tradiční společnosti. V některých případech to vedlo k politické nepůvodnosti, v jiných ke snahám konzervativců vést revoluci, místo toho aby proti ní bojovali a vedli společnost opačným směrem (k tomu autoři Arthur Müller van den Bruck, D. Merežkovskij a další).

Fašismus se zrodil po ostatních velkých politických teoriích a padl před nimi. Spojenectví první a druhé politické teorie a sebevražedné geopolitické chyby Hitlera jej srazili na startu. Třetí politická teorie zahynula „násilnou smrtí,“ nezažila zastarání a přirozený rozklad (na rozdíl od SSSR). Proto tento krvavý vampýrský přízrak ozářený aurou „světového zla“ je tak přitažlivý pro dekadentní vkus postmoderny a dodnes děsí lidstvo.

Fašismus tím, že zmizel, vytvořil prostor pro boj první a druhé politické teorie. Ten probíhal ve formě studené války a vedl ke zrození strategické geometrie „dvoupolárního světa,“ který vydržel téměř půl století. V roce 1991 první politická teorie (liberalismus) zvítězila nad druhou. To byl soumrak světového komunismu.

A tak na konci 20. století ze tří politických teorií schopných mobilizovat mnohamiliónové masy po celé planetě zůstala pouze jedna – liberální. Ale když zůstala sama, všichni jednotně začali mluvit o „konci ideologií.“ Proč?

Konec liberalismu a postliberalismus

Dopadlo to tak, že vítězství liberalismu (první politické teorie) se shodovala s jeho koncem. Je to ale jen zdánlivý paradox.

Liberalismus od počátku představoval ideologii. Ne tak dogmatickou jako marxismus, ale neméně filosofickou, účinnou a ostrou. Liberalismus ideologicky soupeřil s marxismem a fašismem a vedl s nimi nejen technologický boj o přežití, ale bránil své právo na monopolní vytváření obrazu budoucnosti. Zatímco ostatní konkurenční ideologie se přežily, liberalismus zůstal a sílil jako ideologie – to znamená jako souhrn myšlenek, názorů a projektů vlastních specifickému subjektu historie. Každá ze tří politických teorií měla svůj subjekt.

Subjektem komunismu byla třída.

Subjektem fašismu byl stát (Mussolini u Italů) nebo rasa (Hitler u Němců).

U liberalismu jako subjekt vystupovalo individuum osvobozené od všech forem kolektivní identity, od veškeré „příslušnosti“ (l´ appartenance).

Zatímco ideologický boj znal formální protivníky, celé národy a společenství (i když teoreticky) si mohli vybrat k jakému principu subjektivity se přihlásí – ke třídnímu, rasovému (státnímu) nebo individuálnímu. Vítězství liberalismu tuto otázku vyřešilo – normativním subjektem v rámci celého lidstva se stalo individuum – jedinec.

A tehdy dochází ke vzniku fenoménu globalizace, dává o sobě vědět model postindustriální společnosti, začíná éra postmoderny. Od této chvíle být individuálním subjektem už není výsledkem volby, ale jakousi obecně platnou skutečností. Člověk je osvobozen od „příslušnosti,“ ideologie „lidských práv“ se stává všeobecně přijatou (alespoň teoreticky).

Lidstvo, skládající se z individuí, přirozeně tíhne k univerzálnosti, stává se globálním a jednotným. Tak se rodí projekt „světového státu“ a „světové vlády“ (globalismus).

Nová úroveň technologického rozvoje dovoluje dosáhnout nezávislosti na třídní strukturalizaci průmyslových společenství (postindustrialismus). Hodnoty racionalismu, vědeckosti a pozitivismu jsou rozpoznány jako skryté formy totalitárních represivních strategií (pozn. překl.: zde uvedeno v originále v závorce: „большие нарративы“ – doslova „velké příběhy“ – v ruské literatuře zabývající se postmodernou je postmoderna označována jako „soumrak velkých příběhů“, tj. předcházejících tří hlavních politických směrů) a jsou vystaveny kritice – s paralelní oslavou úplné svobody a nezávislosti individuality na jakýchkoliv omezujících faktorech včetně rozumu, morálky, identity (sociální, etnické, dokonce i genderové), disciplíny a dalších (postmoderna). V této fázi přestává být liberalismus první politickou teorií, ale stává se jedinou post-politickou praxí. Nastává „konec historie,“ politika je nahrazena ekonomikou (světovým trhem), státy a národy se ocitají v tavícím kotli světové globalizace.

Zvítěziv, liberalismus mizí a mění se v něco jiného - v postliberalismus. Už nemá politický rozměr, není výsledkem svobodného výběru, ale stává se svého druhu „osudem“ (odtud teze post-industriální společnosti: „ekonomie je osud“). A tak je  začátek 21. století totožný s okamžikem konce ideologií a to všech tří. Jejich konec byl různý - třetí politická teorie byla zničena v mladém věku, druhá zemřela stářím, první se změnila v něco jiného – v postliberalismus, ve „světové tržní společenství.“

Ale v každém případě, v podobě v jaké existovaly všechny tři politické teorie ve 20. století, už nejsou vhodné, jsou neúčinné, nejsou relevantní. Nemají žádná vysvětlení a nepomáhají nám pochopit, co se děje a jak reagovat na globální výzvy. Z tohoto závěru vyplývá potřeba čtvrté politické teorie.

Čtvrtá politická teorie jako protiklad statu quo

Čtvrtá politická teorie nám nebude dána sama od sebe. Může vzniknout, ale také nemusí. Předpokladem jejího vzniku je nesouhlas. Nesouhlas s postliberalismem jako univerzální praxí, s globalismem,  postmodernou,  „koncem dějin,“ se statem quo, se setrvačným vývojem základních procesů civilizace na počátku 21. století.

Tento status quo a setrvačnost obecně nepředpokládají žádné politické teorie. Globální svět se musí řídit pouze ekonomickými zákony a univerzální morálkou „lidských práv.“ Všechna politická rozhodnutí jsou nahrazena technickými. Inženýrství a technologie nahrazují všechno ostatní (francouzský filosof Alain de Benoist to nazývá „gouvernance“). Politiky přijímající historická rozhodnutí nahrazují manažeři a technologové, kteří optimalizují logistiku řízení. Masy lidí se mění v jednotnou masu jednotlivých položek. Proto postliberální realita (přesněji virtualita, která stále více vytěsňuje realitu) vede přímo ke zrušení politiky.

Někdo může namítat, že liberálové lžou, když mluví o „konci ideologií“ (o tom jsem polemizoval s filosofem A. Zinověvem), ve skutečnosti zůstávají věrni své ideologii a jednoduše odmítají právo na existenci všem ostatním (ideologiím). To není tak úplně pravda. Když se liberalismus ze své ideové pozice stává jediným obsahem celého sociálního a technologického bytí, tak už není „ideologií,“ je to bytostná skutečnost, je to „objektivní“ řád věcí, se kterým vést spor je ne pouze těžké, ale absurdní. Liberalismus v éře postmoderny přechází z pozice subjektu do pozice objektu. To perspektivně vede k plné záměně reality za virtualitu.

Čtvrtá politická teorie se považuje za alternativu postliberalismu, ale ne jako jedna ideová pozice ve vztahu k jiné ideové pozici, ale jako „idea“ postavená proti „matérii,“ jako možnost vstupující do konfliktu s platnou realitou, jako něco ještě nejsoucí předjímající útok na už existující.

Při tom čtvrtá politická teorie nemůže být pokračováním ani druhé, ani třetí. Konec fašismu jako i konec komunismu, byli ne pouhými náhodnými nedorozuměními, ale naprosto jasným výrazem logiky dějin. Postavili se výzvám ducha moderny (fašismus téměř otevřeně, komunismus skrytě - viz úvaha o sovětské éře jako o osobitém „eschatologickém“ vydání tradiční společnosti u M. Agurského nebo S. Kara-Murzy) a prohráli.

To znamená, že boj s postmodernistickou metamorfózou liberalismu ve formě postmoderny a globalismu musí být kvalitativně jiný, musí se zakládat na nových principech a předložit novou strategii. Nicméně výchozím bodem této ideologie - možným, ale ne zaručeným, ne fatálním a ne předdefinovaným, ale vyplývajícím ze svobodné vůle člověka, z jeho ducha a ne z neosobních historických procesů - se jeví právě popření samotné podstaty postmoderny.

Nicméně tato podstata je něco zcela nového, dříve neznámého a pouze intuitivně předpokládaného a fragmentárního v dřívějších etapách historie ideologií a ideologického boje. Stejně jako i objevení se dříve nezjevného motivu samotné moderny, která realizovala svůj obsah tak plným způsobem, že vyčerpala své vnitřní možnosti a přešla do režimu ironické recyklace předchozích fází.

Čtvrtá politická teorie je projekt „křížové výpravy“ proti:

• postmoderně
• postindustriální společnosti
• v praxi realizované liberální myšlence
• globalismu a jeho logistické a technologické základně.

Jestliže třetí politická teorie kritizovala kapitalismus zprava a druhá zleva, tak v nové fázi této dosavadní politické topografie to už nejde – ve vztahu k postliberalismu je nemožné určit, kde je vpravo a kde vlevo. Jsou pouze dvě pozice – souhlas (centrum) a nesouhlas (periferie). Čtvrtá politická teorie je v celkovém projektu a v celkovém impulsu koncentrace všeho toho, co se stalo odvrženým, zničeným, poníženým v průběhu výstavby teatrální společnosti postmoderny.

„Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným“ (Evangelium podle Marka, 12, 10).

Filosof Alexandr Sekackij správně poukazuje na význam „marginálií“ pro vytvoření nového filosofického eónu a nabízí jako metaforu výraz „metafyzika odpadků.“

Bitva o postmodernu

Čtvrtá politická teorie má co do činění s novým znovuzrozením starého nepřítele. Zpochybňuje liberalismus jako druhá a třetí politická teorie, ale zpochybňuje ho z nové pozice. Zásadní novum  této situace spočívá v tom, že pouze liberalismus ze všech tří velkých politických ideologií obhájil právo dědice ducha moderny a získal právo formovat „konec dějin“ podle svých předpokladů. Konec dějin by teoreticky mohl být i jiný: „planetární Reich“ v případě vítězství nacistů, nebo „světový komunismus,“ pokud by měli pravdu komunisté. Ale „konec dějin“ se ukázal být liberálním. Jako jeden z prvních na to přišel filosof A. Kožev a jeho myšlenky pak zopakoval F. Fukuyama.  Pokud je to tak, jakékoliv odvolávání se k moderně a jejím předpokladům, což v různé míře činili představitelé druhé (ve větší míře) a třetí politické teorie, ztrácí svou relevanci. Bitvu o modernu prohráli, vyhráli ji liberálové. Proto téma moderny (jako ostatně i modernizace) může být odstraněna z pořadu jednání. Začal boj o postmodernu.

A tady se pro čtvrtou politickou teorii otevírají nové perspektivy. Je to postmoderna, která je dnes v praxi realizována, kdo dnes zneplatňuje přísnou logiku moderny - po té, co bylo dosaženo cíle, přibližovací kroky k cíli ztrácejí svůj význam. Tlak ideologického souboru se stává méně výrazným. Diktatura idejí se stává diktaturou věcí, přístupových kódů (login - pasword), čárových kódů. Ve tkáni postmoderní reality vznikají nové díry.

Tak jako se ve své době třetí a druhá politická teorie (chápaná jako eschatologická verze tradicionalismu) pokoušely „osedlat modernu“ během svého boje s liberalismem, dnes je příležitost udělat něco takového analogicky s postmodernou, využít právě ty „nové díry.“ Proti přímočarým ideologickým alternativám vytvořil liberalismus bezchybně fungující nástroje, na kterých bylo založeno jeho vítězství. Ale právě toto vítězství v sobě také nese největší riziko pro liberalismus. Stačí si všimnout těchto pro globální světový systém nových nebezpečných míst a dekódovat přístupové kódy, aby jsme se dostali do systému. Alespoň se o to pokusit. Události 11. září v New Yorku ukazují, že je to možné i technologicky. Internetová síť může nějak prospět i neochvějným protivníkům liberalismu.

V každém případě je nezbytné nejprve pochopit postmodernu a novou situaci stejně do hloubky, jako Marx pochopil strukturu průmyslového kapitalismu.

Během postmoderny, během eliminace programu osvícenství a nástupu nechutné společnosti simuláker (společnosti pouhých vnějších forem bez obsahu, pozn. překl.), musí čtvrtá politická teorie využít své „černé inspirace“ a brát je jako motivaci k boji, ne jako fatální skutečnost. Z toho můžeme učinit některé praktické závěry o struktuře čtvrté politické teorie.

Zhodnocení minulosti a ti, kdo prohráli

Jestliže druhá a třetí teorie byly nepřijatelné jako výchozí body pro boj s liberalismem, zejména tím, jak se samy chápaly, k čemu vyzývaly a jak jednaly, nic nebrání vyhodnotit samu skutečnost, že prohrály,  jako něco pozitivního. Jakmile logika dějin v novověku došla k postmoderně, tato postmoderna se stala tajnou podstatou novověku, která byla odhalena až na jeho konci.

Druhá a třetí politická teorie vnímaly samy sebe jako uchazeče o vyjádření ducha moderny.

A toto uchazečství se s velkou ránou zhroutilo. Vše, co souvisí s těmito neoprávněnými úmysly, je pro tvůrce čtvrté politické teorie na minulých ideologiích přinejmenším zajímavé. Ale samu skutečnost, že prohrály, lze brát spíš jako jejich přednost, než nedostatek. Svou prohrou dokázaly, že nenáleží k duchu moderny, která směřovala k zavedení postliberální matrice. Přesně v tom jsou jejich přednosti. To navíc znamená, že představitelé druhé a třetí politické teorie – vědomě či nevědomě – stáli na straně Tradice, i když z toho neučinili potřebné závěry, nebo si to vůbec nepřiznali.

Druhou a třetí teorii je nezbytné vyhodnotit, oddělit v nich to, čeho je třeba se zbavit od toho, co má hodnotu. Jako komplexní ideologie, doslovně si trvající na svém, jsou zcela nevhodné – teoreticky i prakticky. Ale některé dílčí prvky, obvykle nerealizované a ponechané na okraji nebo ve stínu (připomeňme „metafyziku odpadků“) se mohou nečekaně ukázat velmi cennými, naplněnými smyslem a intuicí.

Ale v každém případě je nezbytné druhou a třetí politickou teorii vyhodnotit v novém duchu, z nových pozic a pouze poté, co odmítneme věřit těm ideologickým konstrukcím, na kterých byla založena jejich „ortodoxie.“ Jejich ortodoxie je na nich to nejméně zajímavé a nejzbytečnější. Mnohem přínosnější by byl jejich „křížový výklad“ - Marx pozitivním pohledem zprava nebo Evola pozitivním pohledem zleva. Ale taková až fascinující iniciativa (v duchu N. Ustrjalova nebo E. Nikišina) je sama o sobě nedostatečná, stejně tak jako nás nikam nedovede mechanické spojení druhé a třetí politické teorie. Můžeme pouze retrospektivně vymezit pro ně společnou oblast, která byla ostře protikladná liberalismu. Tento cenný metodologický úkon je užitečný jako příprava před plnohodnotným vypracováním čtvrté politické teorie.

Opravdu důležité a rozhodující  zhodnocení druhé a třetí politické teorie je možné pouze na základě již vytvořené čtvrté  politické teorie, kdy hlavním objektem - i když radikálně popřeným jako hodnota - je postmoderna a její podmínky: globální svět, gouvernance, tržní společnost, univerzalismus lidských práv, „reálná dominance kapitálu“ atd.

Návrat Tradice a teologie

Tradice (náboženství, hierarchie, rodina) a její hodnoty byly odvrhnuty již na úsvitu moderny (pozn. překl.: Duginova charakteristika Tradice je zde zčásti poněkud odlišná od jejího formulování např. J. Evolou, který mj. jde až za náboženství, k samotnému bytí – „více než život“ - ale Dugin se v závěru textu o takový podobný krok rovněž pokouší prostřednictvím Heideggera). Ve skutečnosti všechny tři politické teorie uvažovaly jako umělé ideologické konstrukce lidí, kteří (různým způsobem) uvažovali o „smrti Boha“ (F. Nietsche), „rozčarování ze světa“ (M. Weber), „konci posvátného.“ To byl klíčový okamžik v éře novověku – na místo Boha přišel člověk, na místo náboženství filosofie a věda, na místo Zjevení – racionalistické, volní a technologické konstrukce.

Ale jestliže v postmoderně se moderna vyčerpává, tak ukončuje i období přímého „bohoborectví.“ Pro lidi postmoderny náboženství není nepřátelské, ale lhostejné. Mimoto, některé aspekty náboženství – obvykle vztahující se k peklu („satanistické struktury“ filosofů – postmodernistů) – jsou (pro lidi postmoderny) docela přitažlivé. V každém případě období honu na Tradici skončilo, i když podle logiky samotného postliberalismu to povede s největší pravděpodobností k vytvoření nového světového pseudonáboženství poskládaného z různorodých dílů synkretických kultů, živelného chaotického ekumenismu a tolerance. A i když je takový vývoj událostí v něčem ještě horší, než přímý a nekomplikovaný ateismus a dogmatický materialismus, oslabení pronásledování Víry se může stát šancí, pokud nositelé čtvrté politické teorie budou důslední a nekompromisní při obraně ideálů a hodnot Tradice.

To, co bylo v epoše moderny postaveno mimo zákon, se dnes může směle prezentovat jako politický program. Už to nevypadá tak směšně a neúspěšně, jako v éře moderny. I proto, že v postmoderně obecně všechno vypadá  směšně a neúspěšně, včetně její nejvíce „okouzlující“ stránky: Ne náhodou jsou hrdinové postmoderny „šílenci“ a „monstra,“ „transvestiti“ a „zvrhlíci“ - to je zákonitost stylu. Na pozadí světa klaunů nikdo a nic nebude vypadat „příliš archaicky“ - ani lidé Tradice ignorující imperativy období novověku.  Oprávněnost tohoto tvrzení dokazují nejen značné úspěchy islámského fundamentalismu, ale i oživení vlivu velmi archaických protestantských sekt (dispenzacionalismus, mormoni a další) na politiku USA. Bush začal válku s Irákem proto, že podle jeho slov: „Bůh mi řekl, zaútoč na Irák!“ - zcela v duchu jeho učitelů – metodistů (pozn. překl.: dispenzacionalismus je směr v teologii typický pro většinu angloamerických protestantských křesťanských denominací jako jejich univerzální eschatologie, který se vyznačuje např. doslovným výkladem bible, nebo nekritickým přístupem k tělesnému Izraeli, tj. Státu Izrael, blíže viz dostupná literatura).

Takže, čtvrtá politická teorie se  může klidně obrátit k tomu, co předcházelo současnost a čerpat odtud svojí inspiraci. Uznání „smrti Boha“ přestane být povinným imperativem pro ty, kteří chtějí zůstat na vlně relevance. Někteří lidé se už tak smířili s touto událostí, že již nemohou pochopit – „kdože, říkáte, že zemřel?.“ Ale pro tvůrce čtvrté politické teorie je stejně tak možné zapomenout na tu samou „událost“ – „věříme v Boha, ale nevšímáme si těch, kteří učí o Jeho smrti, tak jako si nevšímáme řečí bláznů.“

Tak se vrací teologie. A stává se hlavním prvkem čtvrté politické teorie. A když se vrací, postmoderna (globalizace, postliberalismus, postindustriální společnost) je snadno rozpoznatelná jako „království Antikrista“ (nebo jeho analogie u jiných náboženství – dadžál u muslimů, Erev rav u židů, kali-yuga u hinduistů apod.). A nyní to není pouhá metafora mobilizující zástupy, je to religiózní skutečnost, skutečnost Apokalypsy.

Mýtus a staré hodnoty ve čtvrté politické teorii

Jestliže pro čtvrtou politickou teorii novověký ateismus přestává být něčím povinným, pak také teologie monoteistických náboženství, která ve své době vytěsnila jiné sakrální kultury, se pro ni rovněž nestává pravdou poslední instance (přesněji – může jí být a nemusí). Teoreticky nic neomezuje hloubku čerpání z dávných archaických hodnot, které, budou-li správně rozpoznány a pochopeny, mohou zaujmout určité místo v novém ideologickém projektu. Osvobozeni od nutnosti podřazovat teologii racionalismu moderny mohou nositelé čtvrté politické teorie zcela zanedbat ty bohoslovecké a dogmatické prvky, které byly v monoteistických společenstvích (zejména v pozdních fázích) ovlivněny racionalismem, což však vedlo k tomu, že se křesťanská kultura ocitla v Evropě nakonec v troskách, během postupně se rozšiřujícího působení programu racionalismu v novověku v etapě deismu a pak ateismu a materialismu.

Znovu mohou být zaštítěny ne jen vyšší duchovní symboly Víry, ale i ty rozumem neuchopitelné momenty kultů, obřadů a legend, se kterými měli obtíže bohoslovci v předchozích etapách. Jestliže odmítáme pokrok jako ideu vlastní období moderny (která, jak vidíme, skončila), pak všechno předcházející moderně pro nás získává hodnotu a přesvědčivost už tím, že jí to jako starobylé předcházelo. Starší znamená lepší. A čím starší, tím lepší.

Nejstarším výtvorem je Ráj. Stoupenci čtvrté politické teorie by měli usilovat o jeho nové dosažení.

Heidegger a „událost bytí“

Nyní je konečně možné nastínit nejhlubší – ontologický – základ čtvrté politické teorie. Zde je na místě obrátit se ne k teologiím a mytologiím, ale k hlubinné filosofické zkušenosti myslitele, který učinil jedinečný pokus vytvořit fundamentální ontologii - maximálně zobecňující, paradoxní a hluboké učení o Bytí. Řeč je o Martinu Heideggerovi.

Heideggerova koncepce je ve stručnosti následující. Na úsvitu  filosofického myšlení lidé (Řekové) kladou otázku bytí do centra pozornosti. Ale tematizováním (zkoumáním jednotlivých jsoucen) riskují, že zabloudí do nuancí složitých vztahů mezi bytím a myšlením, mezi čistým bytím (Seyn) a jeho vyjádřením v existenci (Seiende), mezi specifickým bytím člověka (Dasein, „zdebytí“) a bytím samým o sobě (Sein). K tomuto pochybení dochází u Platóna, který postavil mezi člověka a existenci ideje a definoval pravdu jako shodu (referenční teorie poznání). Odtud pochází odcizení, které postupně vedlo ke vzniku „kvantifikovatelného myšlení“ a následně k technologickému rozvoji. Krůček po krůčku ztrácí člověk ze zřetele čisté bytí a vydává se na cestu nihilismu. Podstata technologií (založených na technologickém přístupu ke světu) tento stále rostoucí nihilismus vyjadřuje. Během novověku tato tendence dosahuje svého vrcholu - technický rozvoj (Gestell) definitivně vytlačuje bytí a přivádí k moci „nicotu.“ Heidegger silně nenáviděl liberalismus, který považoval za výraz „počátku počtářství,“  které je základem „západního nihilismu.“

Postmoderna, které se Heidegger nedožil, je ve všech ohledech konečnou „zapomenutostí na bytí,“ „půlnocí,“ kdy nicota (nihilismus) začíná vystupovat ze všech štěrbin. Ale Heideggerova filosofie nebyla bezútěšně pesimistická. Domníval se, že nicota je odvrácenou stranou samotného čistého bytí, které - tímto paradoxním způsobem - dává o sobě vědět lidstvu. A pokud bude správně dešifrována logika rozvíjení bytí, přemýšlející lidstvo se může zachránit a to bleskově - v ten samý okamžik, kdy bude nebezpečí největší. „Tam, kde je nebezpečí největší, tam se spása nachází,“ cituje Heidegger Hölderlinovy verše  (německý lyrik, 1770-1843, pozn. překl.).

Tento náhlý návrat bytí Heidegger nazývá zvláštním termínem Ereignis, „událost bytí.“ Dojde k němu přesně uprostřed světové půlnoci, v nejčernějším bodu dějin. Sám Heidegger neustále váhal pokud jde o to, jestli tohoto bodu bylo už dosaženo, nebo „ještě ne.“ Věčné „ještě ne“…

Pro čtvrtou politickou teorii se Heideggerova filosofie může stát tou hlavní osou, na kterou bude navázáno vše ostatní – od hodnocení druhé a třetí politické teorie po návrat teologie a mytologie.

Tak je v centru čtvrté politické teorie, jako její magnetický střed, přítomen vektor přiblížení k Ereignis (k „události bytí“), do nějž bude vtělen triumfální návrat bytí právě v tom okamžiku, kdy na bytí lidstvo definitivně a nenávratně zapomene, natolik, že se jeho poslední stopy vypaří.

Čtvrtá politická teorie a Rusko

Mnozí se dnes domnívají, že v „podivném novém světě“ světového globalismu, postmoderny a postliberalismu pro Rusko není místo. Nejen, že globální stát a světová vláda postupně ruší obecně všechny národní státy. Jde také o to, že celá ruská historie je dialektickým sporem se Západem a západní kulturou, bojem na obranu své (někdy jen intuitivně chápané) ruské pravdy, svého mesianistického projektu, své verze „konce dějin.“ Ať už to bylo vyjádřeno skrze moskevské pravoslaví, světské impérium Petra Velikého nebo světovou komunistickou revoluci. Nejlepší ruské mysli jasně viděly, že se Západ ubírá směrem k propasti a dnes, při pohledu na to, kam přivedla svět neoliberální ekonomika a kultura postmoderny, si můžeme být zcela jisti, že tato intuice tlačící generace ruského lidu k hledání alternativ, byla velice rozumná.

Dnešní světová ekonomická krize je jen začátek. To nejhorší teprve přijde. Setrvačnost postliberálních procesů je taková, že změna kursu je nemožná – „osvobozená technika“ (O. Spengler) bude hledat pro záchranu Západu co nejefektivnější, ale čistě technické, technologické prostředky. To je nová etapa útoku Gestelle, rozšíření nihilistické skvrny globálního trhu do všech koutů planety. Globální ekonomika a struktury postindustriální společnosti, které jdou z krize do krize a od bubliny k bublině (tisíce Američanů vyšly v těchto dnech na demonstrace zcela otevřeně s heslem "dejte nám novou bublinu!"- pozn. překl.: v roce 2008), činí noc lidstva stále černější, tak černou, že si postupně přestáváme uvědomovat, že jde o noc. Co je světlo? To se ptají sami sebe lidé, kteří ho nikde nevidí.

Je jasné, že Rusko musí jít jinou cestou. Svojí. Ale tady přichází otázka. Vyhnout se logice postmoderny v „jednotlivé samotné zemi“ není tak jednoduché. Sovětský model se zhroutil a  to byl i krach druhé politické teorie. Potom se politická situace nevratně změnila, stejně jako strategický poměr sil. Aby se Rusko mohlo zachránit samo a mohlo zachránit i ostatní, nestačí přijít s nějakým technickým  postupem nebo se lstí. Světové dějiny mají svoji logiku. A „konec ideologií“ není náhodná chyba, spíše začátek nové fáze. Zdá se, že poslední.

V takové situaci budoucnost Ruska přímo závisí na našem úsilí o vytvoření čtvrté politické teorie. Vybíráním z dílčích možností, které nám dává globalizace v režimu pouze povrchní opravy statu quo, daleko nedojdeme, pouze nám bude ubíhat čas. Výzva postmoderny je mimořádně závažná - má kořeny v myšlenkovém postupu směřujícím k zapomenutí bytí, v ústupu lidstva od jeho existenciálního (ontologického) a duchovního (teologického) zdroje.

Odpovídat na to inovacemi pramenícími z prostého nadšení, nebo náhražkami na úrovni public relations není možné. Proto, aby bylo možné řešit naléhavé problémy - globální ekonomickou krizi, boj proti unipolárnímu světu, zachování a posílení suverenity a další - je nutné obrátit se k filosofickým základům historie, vynaložit úsilí na metafyzické úrovni.

Je těžké říci, jak se bude rozvíjet proces vytváření této teorie. Jasné je jen jedno: nemůže jít o dílo jednotlivce, nebo omezeného okruhu osob. Úsilí by mělo být souborné, kolektivní. A v této věci nám mohou velmi pomoci zástupci jiných kultur (jak Evropy, tak Ásie), kteří si stejně silně uvědomují eschatologické napětí této doby a stejně úpěnlivě hledají východ ze slepé uličky, v níž se svět nachází.

Předem ale můžeme konstatovat, že čtvrtá politická teorie založená na odmítnutí současného statu quo v jeho teoretickém i praktickém rozměru, bude v ruském vydání orientovaná na „ruský Ereignis.“ Na tu „událost bytí,“ jedinečnou a neopakovatelnou, kterou žila a na kterou čekala mnohá pokolení ruských lidí, od počátků našeho lidu do dnešního příchodu posledního času.

Alexandr Dugin

Alexandr Dugin, nar. 1962,  je současný ruský politolog, filosof, profesor Lomonosovy univerzity v Moskvě, ředitel Centra konzervativních studií při Sociologické fakultě téže univerzity,  ideolog geopolitické školy „eurasianismu“ a jeden z poradců prezidenta Putina. Duginovy názory jsou  zajímavé nejen z toho důvodu, že náleží do okruhu poradců prezidenta Putina, kteří se podílejí na ideovém zajišťování nové ruské politiky i na jejím strategickém plánování.  Čtvrtou politickou teorií A. Dugin  rozumí postupně se rodící politickou teorii a od ní odvozovanou praxi, která po vyčerpání tří velkých politických teorií vrcholících ve svém vlivu ve 20. století – tj.  liberalismu včetně neoliberalismu, komunismu a fašismu – má v 21. století tyto směry nahradit, resp. má nahradit jejich dnes ve světě nejvíce rozšířeného "dědice" - postliberalismus (Dugin používá termín postliberalismus v širším významu, než neoliberalismus, proto jsem jej tak i překládal).  Má se tak stát například odmítnutím principů starších koncepcí, zejména formou „křížového tažení“ proti postmoderně, postindustriální společnosti, v praxi realizované liberální myšlence, globalismu a jeho logistické a technologické základně a jejich nahrazením tradicí a přirozeností při rozvoji lidské společnosti a obnovením duchovnosti, znovuobjevením bytí. Přeložený článek Alexandra Dugina: Čtvrtá politická teorie. Konec 20. století - konec éry moderny, který vyšel na:  http://evrazia.org/ v roce 2008 načrtával tehdy v maximální stručnosti principy čtvrté politické teorie a svým způsobem předznamenal vydání autorovy knihy na dané téma o rok později. Jde o to, aby lidé nezůstávali ve Fukuyamovském paradigmatu, že dějiny došly do fáze (neo)liberalismu (který nemá v podstatě žádnou konkurenci nebo oponenturu a vládne, ačkoliv se zmítá v neustále se zhoršující celospektrální krizi) a nic dalšího a lepšího už stejně nemůže následovat (pomiňme onen dnes se šířící chaos, to by bylo pokračování směrem do horšího). Aby měli možnost si uvědomit, že lze tvořit něco jiného, dalšího, pozitivního na úplně jiných principech, a že lpění na liberalismu nejen, že není nutné, ale je dokonce ztrátou času. Mnoho z principů myšlenek "Čtvrté politické teorie," je potenciálně modifikovatelných podle kulturních i hospodářských tradic pro západní i východní části Evropy. Celou monografii s názvem „Čtvrtá politická teorie“ vydalo Duginovi v ruštině  nakladatelství Amfora v roce 2009 a v roce 2012 pak vyšla verze v angličtině u nakladatelství Arktos.