Násilí a teror: Ukrajinská a kolumbijská cesta k budování impéria

Popíšeme si „mechaniku“ amerického zasahování do domácí politiky těchto dvou zemí a jeho značné vnější dopady – tedy způsob, jakým prosazují imperiální politiku na celokontinentální bázi.

Politické zasahování a nastrčené režimy: Ukrajina

Přeměna Ukrajiny na vazalský stát USA-EU byla zdlouhavým procesem, jehož součástí bylo i rozsáhlé dlouhodobé financování, indoktrinace a verbování kádrů, organizace a výcvik politických ranařů a pouličních bojovníků, a, především, schopnost zkombinovat přímou akci s volební politikou.

Chopení se moci je pro říši hra s velkými sázkami: (1) Ukrajina, v rukách loutek, poskytuje NATO vojenský odrazový můstek do srdce Ruské federace; (2) průmyslové a zemědělské zdroje Ukrajiny poskytují západním investorům zdroj obrovského bohatství a (3) Ukrajina je strategickým regionem pro pronikání na Kavkaz a dále.

Washington investoval do vytváření svých loutek přes 5 miliard dolarů, především na „západní Ukrajině“, obzvláště v okolí Kyjeva, zaměřoval se na „skupiny občanské společnosti“ a poddajné a tvárné politické strany a vůdce. V r. 2004 vyvrcholila počáteční americká politická „investice“ do změny režimu v tak zvané „oranžové revoluci“, kterou byl dosazen krátce trvající prozápadní režim. To se nicméně rychle zvrhlo a zdegenerovalo do velkých korupčních skandálů, špatné správy věcí a drancování státní kasy a veřejných zdrojů oligarchy, což vedlo k usvědčení bývalého vice-prezidenta a zániku režimu. Nové volby přinesly nový režim, který se pokusil zajistit si vztahy jak s EU, tak s Ruskem, prostřednictvím ekonomických dohod, zatímco si zachoval mnoho nenáviděných charakteristik předešlého režimu (obrovská endemická korupce). USA a EU, které prohrály ve formě demokratických voleb, opětovně aktivizovaly své „organizace přímé akce“, s novou radikální agendou. Neofašisté se zmocnili moci a nastolili diktátorskou juntu, prostřednictvím násilných demonstrací, vandalismu, ozbrojených útoků a davových akcí. Složení nové po-pučistické junty bylo odrazem dvou stran USA podporovaných politických organizací: (1) neoliberální političtí ranaři pro řízení ekonomické politiky a vytvoření užších vazeb s NATO, (2) a neofašističtí/násilní nacionalisté, jejichž úkolem bylo vynutit si pořádek silou a pěstmi a rozdrtit pro-ruské krymské „autonomisty“ a etnické Rusy a další menšiny, obzvláště na průmyslovém jihu a východě.

Ať bude následovat cokoliv, puč a výsledná junta jsou zcela podřízené a závislé na vůli Washingtonu: nehledě na tvrzení o ukrajinské “nezávislosti“. Junta provedla čistku a vyhnala lidi zvolené a jmenované vládní představitele napojené na politické strany předešlého demokratického režimu a přistoupila k pronásledování jejich stoupenců. Účelem je zajistit, že následné řízené volby poskytnou zástěrku legitimity, a tyto volby budou omezeny na dvě skupiny loutek říše: neoliberály (samozvané „umírněné“) a neofašisty, přezdívané „nacionalisté“.

Cesta Ukrajiny k imperialistické mocnosti, prostřednictvím kolaborantského režimu, ilustruje různé nástroje budování říše: (1) používání říšských státních fondů, nalévaných prostřednictvím nevládních organizací politickým nastrčeným skupinám a budování „masové základny“ v občanské společnosti; (2) financování masových přímých akcí vedoucích k puči („změně režimu“); (3) zavedení neoliberální politiky loutkovým režimem; (4) imperiální financování reorganizace a přeskupení masových skupin přímé akce po zmizení prvního loutkového režimu; (5) přechod od protestů k násilným přímým akcím, coby hlavní aktivity extremistických částí (neofašistů), organizujících chopení se moci a vyhnání opozice; (6) organizování „mezinárodní mediální kampaně“ k podpoření nové junty, zatímco se démonizuje domácí a mezinárodní opozice (Rusko) a (7) politická moc soustředěna do rukou junty, vyhlášení „řízených voleb“ omezených na vítězství jedné správné strany či dalších kandidátů podporujících pro-říšskou juntu.

Shrnuto, tvůrci říše operují na několika úrovních: násilné a volební; sociální a politické; a používají vybrané držitele moci a rivaly oddané jednomu strategickému cíli: zmocnění se státní moci a přeměně vládnoucí elity na ochotné poddané říše.

Kolumbijská demokracie eskader smrti: základ postupu Říše v latinské Americe

Tváří v tvář poklesu celokontinentálního vlivu USA v latinské Americe dominuje Kolumbie jako stálá bašta amerických imperiálních zájmů: (1) Kolumbie podepsala dohodu o volném obchodu s USA; (2) poskytla sedm vojenských základen a pozvala do země tisíce amerických operativců zaměřených na protipovstalecké akce; a (3) kolaborovala při vytváření rozsáhlých polovojenských eskader smrti, připravovaných na útoky za hranicemi proti arcinepříteli Washingtonu, Venezuele.

Vládnoucí oligarchie Kolumbie a armáda byly schopny odolat vlně masivních demokratických, nacionálních a lidových sociálních otřesů a volebních vítězství, která dala vzniknout post-neoliberálním státům v Brazílii, Argentině, Venezuele, Ekvádoru, Bolívii, Paraguaji a Uruguaji.

Zatímco latinská Amerika přikročila k „regionálním organizacím“ vylučujícím USA, Kolumbie své vazby na USA posílila, prostřednictvím bilaterálních dohod. Zatímco latinská Amerika snižuje svoji závislost na americkém trhu, Kolumbie své obchodní vazby posílila. Zatímco latinská Amerika snížila své vojenské vazby na Pentagon, Kolumbie je posílila. Zatímco latinská Amerika se posunula k větší sociální soudržnosti a zvýšila daně zahraničním nadnárodním korporacím, Kolumbie daně korporací snížila. Zatímco latinská Amerika rozšířila přidělování půdy venkovským bezzemkům, Kolumbie vyhnala přes 4 miliony rolníků, jako součást USA navržené protipovstalecké politiky „spálené země“.

„Vyjímečné“ neoblomné podřízení se Kolumbie americkým imperiálním zájmům pramení z několika rozsáhlých dlouhodobých programů, vyvinutých ve Washingtonu. V r. 2000 prezident Bill Clinton schválil protipovstalecký program, zavazující USA k vynaložení 6 miliard dolarů (plán Kolumbie), který značně navýšil brutální represivní kapacity kolumbijské elity pro potlačování lidových hnutí rolníků a pracujících. Spolu se zbraněmi a výcvikem odjely do Kolumbie americké zvláštní jednotky a ideologové, aby tam prováděli vojenské a polovojenské teroristické operace – jejichž cílem bylo primárně proniknout do politické opozice a občanských sociálních hnutí a zničit je, a vraždění aktivistů a vůdců. USA podporovaný Alvaro Uribe, nechvalně známý pašerák drog a skutečné zosobnění nemilosrdného poddaného říše, se stal prezidentem díky „demokracii eskader smrti“.

Prezident Uribe nadále zmilitarizoval kolumbijskou společnost, zničil společenská sociální hnutí a zlikvidoval možnost všeobecného demokratického obrození, ke kterému docházelo ve zbytku latinské Ameriky. Tisíce aktivistů, odborářů, lidsko-právních pracovníků a rolníků byly zavražděny, mučeny a uvězněny.

„Kolumbijský systém“ zkombinoval systematické používání polovojenských organizací (eskader smrti) k rozdrcení místních a regionálních odborů a opozice rolníků s technifikací a zmasověním armády (přes 300,000 vojáků) pro boj s lidovým povstáním a „vyčištění venkova“ obývaného sympatizanty povstalců. Rozsáhlé pašování drog v miliardách dolarů a praní peněz vytvořilo „finanční lepidlo“, které zacementovalo těsné vztahy mezi oligarchy, politickými ranaři, bankéři a americkými protipovstaleckými poradci – což vytvořilo děsivý high-tech policejní stát hraničící s Venezuelou, Ekvádorem a Brazílií – zeměmi s velkými lidovými masovými hnutími.

Stejná mašinérie státního teroru, která zdecimovala pro-demokratická sociální hnutí, chránila, prosazovala a účastnila se „inscenovaných řízených voleb“, které jsou charakteristickým rysem Kolumbie, coby „demokracie eskader smrti“.

Volby se konají pod dohledem rozsáhlé překrývající se sítě vojenských základen, kdy eskadry smrti a pašeráci drog vtrhávají do měst a vesnic a zastrašují, terorizují a „korumpují“ voličstvo. Jediným „bezpečným“ protestem v této represivní atmosféře byla neúčast ve volbách. Výsledky voleb jsou stanoveny předem: oligarchové v demokraciích eskader smrti nikdy neprohrají, jsou to nejdůvěryhodnější poddaní říše.

Kumulativní účinky téměř dvaceti let krvavých čistek v kolumbijské civilní společnosti prezidenta Uribeho a jeho nástupce Santose měly zlikvidovat jakoukoliv možnou volební opozici. Washington dosáhl svého ideálu: stabilního nevolnického státu; rozsáhlé a poslušné armády; oligarchie navázané na americkou korporátní elitu; a tvrdě řízeného „volebního“ systému, který nikdy neumožní zvolení skutečného oponenta.

Kolumbijské volby v březnu 2014 ilustrují úspěch americké strategické intervence, za kolaborace oligarchie, skvělým způsobem: převážná většina voličstva, přes dvě třetiny, se nedostavila, což demonstrovalo neexistenci jakékoliv legitimity oprávněných voličů. Z těch, kteří „volili“, vhodilo 10% neplatné nebo prázdné hlasovací lístky. Neúčast ve volbách a maření hlasů byly obzvláště vysoké ve venkovských oblastech a oblastech, kde žije pracující třída, které byly vystaveny státnímu teroru.

Vzhledem k intenzivním státním represím se hromada voličů rozhodla, že žádná autentická pro-demokratická strana nemá šanci, a tak odmítli tento proces legitimizovat. 30% z lidí, kteří skutečně hlasovali, bylo z kolumbijské, z velké části městské, střední a vyšší třídy a z řad armády, kde mohlo být „hlasování“ dobrovolně povinné. Z celkových 32 milionů oprávněných voličů v Kolumbii se nedostavilo 18 milionů, a dalších 2,3 milionů vhodilo neplatné lístky. Dvě dominantní oligarchické koalice, vedené prezidentem Santosem a bývalým prezidentem Uribem, získaly pouhých 2,2 milionů, resp. 2,05 milionů hlasů, zlomek z počtu, který k volbám nepřišel (18 milionů). V této silně opovrhované volební frašce se středo-levé a levicové strany neobjevily. Kolumbijský volební systém poskytuje pozlátko propagandy jen nebezpečným vysoce zmilitarizovaným poddaným říše, vytvářejícím stát ochotný hrát strategickou roli v amerických plánech na "dobytí“ latinské Ameriky.

Dvě desetiletí systematického teroru, financovaného šesti miliardami dolarů v rámci militarizačního programu, zaručila, že Washington se nesetká s žádnou významnější opozicí v legislativě, nebo v prezidentském paláci v Bogotě. To je pro americké tvůrce politiky „dráždivý po střelném prachu páchnuvší úspěch“: násilí je porodní bábou vazalského státu. Kolumbie byla přeměněna na odrazový můstek pro rozvíjení kolem USA ustředěného bloku a vojenské aliance, k podkopání bolívarských regionálních aliancí Venezuely, jako ALBA a Petro Caribe, jakož i k podkopání národní bezpečnosti Venezuely. Bogota se pokusí ovlivnit sousední pravicové a středo-levé režimy tím, že je bude tlačit k připojení se k americké Říši proti Venezuele.

Závěr

Rozsáhlé dlouhodobé rozvracení a organizování infrastruktur na Ukrajině a v Kolumbii, jakož i financování polovojenských organizací a organizací občanské společnosti (nevládních organizací) Washingtonu umožnilo: (1) vytvořit si strategické spojence, (2) vybudovat si vazby na oligarchy, poddajné politiky a polovojenské kriminálníky a (3) uplatňovat politický terorismus s cílem chopit se státní moci. Říšští plánovači tudíž vytvořili „vzorové státy“ – zbavené oponentů a „otevřené“ podvodným volbám, do kterých jsou připouštěni pouze konkurující si političtí poddaní říše.

Puče a junty, zorganizované dlouholetými politickými nastrčenými loutkami, a vysoce militarizované státy řízené „činiteli eskader smrti“, jsou všechny legitimizovány volebním systémem, navrženým tak, aby rozšířil a posiloval říšskou moc.

Tím, že se učiní demokratické procesy a poklidné všeobecné reformy nemožnými, a svržením nezávislých demokraticky zvolených vlád, činí Washington války a násilná povstání nevyhnutelnými.