Tři, kteří stvořili válku

Španělsko-americká válka byla spuštěna třemi lidmi: Teddy Rooseveltem, Henry Cabot Lodgem a Williamem Randolphem Hearstem. Tato válka, ve které byla zabita spousta Španělů a Američanů, včetně některých prominentních harvardských „šviháků“, byla postavena zcela na lžích a machinacích těchto tří mužů a jejím jediným účelem bylo uspokojení jejich osobních potřeb. Historik univerzity Princeton Evan Thomas nazývá tyto tři netvory „milovníky války“.

Hearst potřeboval válku k tomu, aby zvýšil náklad a odbyt svých novin. Roosevelt potřeboval válku proto, aby ukojil svoji krvežíznivost a bažení po vojenské slávě. Lodge potřeboval válku proto, aby vzpružil americkou mužnost a aby tuto americkou mužnost začlenil do své „Velké politiky“ americké říše. Díky ignoranci a stupiditě Američanů to tito tři rozjeli.

Jejich odpůrcem byl předseda parlamentu Thomas Brackett Reed, „car“, nejmocnější politik ve Washingtonu. Reed, upřímný a nezkorumpovatelný politik, považoval Lodgeovu politiku „americké výjimečnosti“ za čistý imperialismus, který byl v naprostém rozporu s americkými cíli a byl pro ně velkým nebezpečím. Reed považoval Rooseveltovo bažení po válce za odklon od národního cíle rekonstrukce ekonomiky, která stále více sloužila scvrkávající se menšině, na úkor Američanů. Ale Hearst, Roosevelt a Lodge udělali ze slova mír nadávku. Američané, jejichž důvěřivost je nekonečná, byli zachváceni touhou po válce. Reed v Američany, kterým tak dobře sloužil, ztratil důvěru. Reed nedokázal najít žádný morální důvod pro tlačení země do války, a to jen kvůli pár podvodným zprávám „bulvárních sračkometů“.

Jen o pár let dříve Reed vládě prezidenta Grovera Clevelanda zarazil vstup do války s Británií, kvůli britskému pohraničnímu sporu s Venezuelou, týkajícímu se na minerály bohaté půdy v Britské Guyaně. Tento hraniční spor, který neměl s bezpečností USA společného o nic víc, než Honduras, Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie, Pákistán, Somálsko, Jemen, Gruzie, Ukrajina a Jihočínské moře dnes, byl z jakýchsi záhadných důvodů považován za „hrozbu pro americkou národní bezpečnost“.

Roosevelt a Lodge byli ohledně možnosti války s Británií u vytržení. Válka byla jejich vlastním cílem. Roosevelt napsal Lodgovi: „Je mi fuk, jestli budou naše pobřežní města bombardována, nebo ne; zabereme Kanadu.“ Naštěstí, či možná naneštěstí, převážila nad americkými choutkami tvrdá fakta. Americké námořnictvo mělo 3 bitevní lodě. Britské 50. Kéž by Washington do války s Británií kvůli britskému hraničnímu sporu s Venezuelou šel. Totální zničení amerického námořnictva a pobřežních měst mohlo dát Američanům lekci a učinit populaci méně lačnou po válce a podezřívavější vůči válečným lžím Washingtonu: Tonkinský záliv, zbraně hromadného ničení Saddama Husseina, íránské atomovky, použití chemických zbraní Assadem, ruská invaze na Krym atd.

Roosevelt a Lodge hledali slabšího nepřítele, než bylo britské námořnictvo, a dohodli se na Španělsku.

Ale jak přivodit válku s upadajícím a unaveným 400 let starým impériem, dalece vzdáleným americkým zájmům?

Hearst, zoufale se snažící udat své noviny, věděl, co dělat. Najal si umělce, Frederica Remingtona, malíře a sochaře velmi uctívaného dnešními americkými konzervativci. Remington poskytl nákres, zaplňující půlku titulní stránky Hearstova New York Journal, na kterém byla půvabná nahá mladá žena, obklopena zlými Španěly. Hearst tvrdil, že tři dívky cestující na parníku americké pošty Olivette byly svléknuty a prohledány v přístavu v Havaně na Kubě chlípnými Španěly.

Amerika zažila ojedinělý okamžik racionálního uvažování a filosofické reflexe jen během krátkého období svých otců zakladatelů. Od té doby byla Amerika zemí žurnálových románků a soudniček psaných ve stylu „rytířských odvážných kousků“. Hearst se ptal, kde byli američtí rytíři, kteří by zachránili něžné pohlaví před oním pokořením z rukou krutých chlípných Španělů.

Hearst tuto historku zopakoval s Evangelinou Cisneros, „krásnou mladou ženou z té nejurozenější rodiny“. V Hearstově báchorce odjela Evangelina na Borový ostrov, aby tam kruté Španěly uprosila, aby propustili jejího starého otce. Když vzdorovala sexuálním choutkám vilného španělského velitele věznice, byla uvržena do špinavého vězení pro prostitutky.

Když svoji hrdinku stvořil, přispěchal Hearst na její záchranu. Hearst si najal syna konfederačního plukovníka jezdectva, Karla Deckera, aby tuto bezúhonnou slečnu zachránil. Na popis Deckerovy odvážné záchranné akce byly vytištěny tisíce slov, ale ve skutečnosti Hearst uplatil španělské strážce, aby ji nechali odejít z jejího komfortního hotelového pokoje. Když zachránil „jednu kubánskou dívku“, začal se Hearst dožadovat „kdy osvobodíme Kubu“.

Teddy Roosevelt chtěl být hvězdou této šarády. Senátor Lodge a americký novinář Richard Harding Davis to zařídili. Teddy ztékal horu, v čele drsných jezdců, a ne ze zadních řad za vykřikování rozkazů, a sám samojediný porazil Španěly a vyhrál válku.

Co to znamenalo pro Kubánce, smíšené a různorodé lidi, kteří bojovali se Španěly za nezávislost roky, než licoměrní vypočítaví Američané spatřili příležitost, jak prosadit své zájmy a kariéry?

Pro Kubánce to znamenalo, že vyměnili jednoho pána za jiného.

Generál William Shafter, Američan pověřený vedením invazních jednotek, prohlásil: „Proč, tito lidé nejsou vhodní, aby si sami vládli, stejně jako není vhodný sud prachu do pekla!“ Calixto Garcia, který bojoval za osvobození Kuby od Španělska po třicet let, nesměl být přítomen, když Španělsko Kubu postoupilo. Byla to čistě americká show, bez revolucionářů, jejichž jménem byla tato válka vedena.

Roosevelt napsal domů, že Kubánci bojovali špatně a že za své osvobození od Španělska nebyli zodpovědní. Byl to Teddy a jeho drsní jezdci, kdo přinesl Kubě svobodu. Tellerův dodatek, schválený kongresem v r. 1898, zaručující Kubě nezávislost, byl anulován a nahrazen Plattovým dodatkem z r. 1901. Plattův dodatek poskytl Washington právo zasahovat na Kubě kdykoliv se Washingtonu zachce.

Kubáncům se pak konečně rozsvítilo a pochopili, že „civilizace“, slovo používané Američany, znamená „upření tmavším rasám právo na vládnutí“. V r. 1908 vytvořili Kubánci, kteří bojovali proti Španělsku, nezávislou politickou stranu. Byli po tisících masakrováni kubánskou vládou, která byla nyní vnímavější vůči uspokojování Washingtonu, že vůči hlasu vlastních lidí.

Příběh americké intervence je stejný všude. Z amerických intervencí nikdy neměli prospěch žádní lidé, vyjma těch, kteří byli napojeni na Washington a americké korporace.

Hearstovým konkurentem v bulvární novinařině byl Joseph Pulitzer, jehož jméno skončilo na prestižní ceně v oblasti novinařiny. Dnes sračkometový bulvár éry Hearsta/Pulitzera provozují veškerá americká tištěná a televizní média. Tento bulvární žurnalismus pomohl udržet Ameriku ve válkách, stejně nesmyslných, jakou byla španělsko-americká válka, i od počátku 21. století. Neokonzervativci vzkřísili Lodgeovu „Velkou politiku“ amerického imperialismus, ospravedlňovaného doktrínou americké výjimečnosti.

Pokud by si Američané přečetli jen tři historické knihy, mohli by se zbavit svého farizejského sebeklamu, který ohrožuje veškerý život na Zemi. Těmito knihami jsou: Historie lidu Spojených států od Howarda Zinna, Zamlčovaná historie Spojených států od Olivera Stonea a Petera Kuznicka, a Milovníci války od Evana Thomase.

Nikdo, kdo si přečte tyto tři knihy, již opětovně neuvěří, že americká vláda ve Washingtonu je „světlem světa“, „vyjímečnou a nepostradatelnou“ vládou, která přináší „svobodu a demokracii“ dobytým provinciím americké Říše.

Washington je domovem válkychtivých sobeckých skupin, které nemají ponětí co je to soucit nebo spravedlnost, a jednají jen v zájmu své moci a obohacení. Američané jsou k obyvatelstvu, které jejich vláda bombarduje, stejně lhostejní, jako byl Teddy Roosevelt k vyhlídce na to, že budou bombardována pobřežní města jeho vlastní země. Jak ruský prezident Putin připomněl světu 18. března 2014, USA upřednostňují nadvládu bouchačky před mezinárodním právem.