Juvenilní justice v Norsku

Barnevernet, neboli Úřad na ochranu dětí, neboli norská sociálka je poslední dobou po celé Evropě synonymem vlka požírajícího rodičům Červené Karkulky. Protože jsem sám rodičem v Norsku, už jen pro svůj vlastní klid jsem poměrně dost pátral po tom, co je pravda a co spíše lidová tvořivost, která má velké oči.

O norské sociálce koluje plno řečí, zejména to, že zabavuje děti téměř na potkání. To pravda není, ale fakt je ten, že jisté riziko tu je. Nejprve si dejme dohromady trochu teorie. Barnevernet (dále BV) je organizace, která je komunálně řízená a která je jen velmi málo centralizovaná. Jejím úkolem je dohlížet na to, aby děti vyrůstaly v bezpečné domácnosti a aby měly dostatek prostoru pro osobní rozvoj. V případě, že je něco v nepořádku, každý v Norsku může anonymně poslat bekymringsmelding, neboli „zprávu o znepokojení“. To není nutně udání, protože ve své podstatě jde o to, že ten, kdo to podává, neinformuje, že se něco špatného stalo, ale že má nějaký špatný pocit z toho, co vidí (například zanedbané, hladové, špinavé dítě a podobně). Podle toho by k tomu měla BV přistupovat – tedy než cokoliv udělá, zjistit si, zdali je opravdu k takovému znepokojení důvod. Pokud se BV něco nezdá, začne být v kontaktu s rodinou a navrhovat řešení situace – a zde se důrazně doporučuje rodině spolupracovat. Je-li zpráva o akutním ohrožení dítěte, může BV dítě odebrat do pěstounské péče (fosterhjem) rovnou prostřednictvím takzvaného akutního rozhodnutí (akuttvedtak). To se ale stává dost málokdy. Tato teorie funguje většinou tak, jak je napsaná, alespoň to platí o běžných zaměstnancích BV a běžném prostředí. Problém je, že tento systém je extrémně náchylný na přítomnost lidí s jinou motivací, než jen objektivní pomoc dětem, jakož i na zneužití lidmi, kteří se chtějí někomu z nějakého důvodu pomstít (sousedské spory, spory mezi rozvádějícími se/rozvedenými manželi, atd.) Pak se ze systému stává dost neúprosná úřední mašinérie, která dokáže nespravedlivě rozvrátit i slušnou a funkční rodinu.

Chceme-li se vyvarovat problémům s BV, nemáme nikdy stoprocentní šanci, že se to podaří (nemůžeme ovlivnit lidi se skrytou agendou nebo lidi, co nás nemají rádi a chtějí použít BV jako zbraň proti nám); můžeme ovšem šanci, že se dostaneme do problémů, snížit téměř na nulu. Nejdůležitější je tedy „zůstat pod radarem“, a za zhruba poslední rok, co se problémem zabývám, se mi podařilo dát dohromady rizikové faktory, které, uděláte-li, vás na ten radar dostanou.

Zmínil jsem v úvodu článku, že v BV jsou někteří zaměstnanci, kteří mají jinou agendu, než jen nezištnou pomoc dětem. Pokud člověk porozumí, odkud se takoví lidé berou a co reprezentují, může si ušetřit řadu problémů. V Norsku jsou dvě politické skupiny, které si rády berou děti jako rukojmí pro tvorbu světlých zítřků: křesťanští puritáni, zhusta reprezentovaní v politice Kristelig Folkeparti (KrF, Křesťanská lidová strana) a komunisté, které reprezentuje neomarxistická strana SV a maoistická, neparlamentní strana Rødt. Zatímco aktivisté v řadách BV spojených s puritány se budou zajímat zejména o vztah rodiny k alkoholu, cigaretám či hazardu, komunisté se budou zajímat o represi ve výchově, která je podle nich na škodu dozrání lidského jedince, jakož i o to, aby dítě pokud možno nebylo tlačeno k nějakým ambicím. Pokud děláte výše uvedené, neznamená to automaticky odebrání dětí, ale je to jeden z mnoha výstražných faktorů, které tito lidé zaregistrují.

Zde je seznam věcí, které nikdy a za žádnou cenu nedělejte, nechcete-li se dostat do problémů:

– NIKDY netrestejte děti fyzicky, a to ani jednou. Je dovoleno například posadit dítě na židli a nedovolit mu odejít, dokud se neuklidní a nezačne poslouchat, ale není dovoleno ho praštit. Toto je něco, co se hlídá, hlásí a postihuje dost tvrdě. Pozor, týká se to všech dětí na území Norska, i dětí turistů! Bude-li se dítě vztekat a řvát, máte tu výhodu, že je na to norská společnost zvyklá, takže nemusíte cítit tlak okolí na zpacifikování dítěte za každou cenu, hlavně ať je klid. Rozhodně vám u okolí víc uškodí udeření dítěte, než fakt, že křičí.

–NIKDY nedeptejte psychicky dítě. Když říkám nedeptejte, nemyslím tím neútlocitné vyjadřování, ale skutečné psychické týrání typu ponižování před ostatními, neustálé srážení ega (ve stylu „stejně jsi budižkničemu“), či urážení. Možná jsem si už hodně zvykl na norské standardy, ale když jsem při poslední návštěvě Česka viděl na parkovišti matku, která klidným hlasem (nešlo o žádnou vyhrocenou scénu) řekla svému tak osmiletému synkovi „Vlez do auta, smrade“, tak nějak jsem si na BV vzpomněl.

–Nenuťte dítě násilím jíst, když jíst nechce. Chápu, že se to těžko mnohým akceptuje, ale pokud dítě netrpí diagnostikovanou poruchou příjmu potravy, opravdu to není nutné. Až bude mít hlad, nají se. Jinak je to ideální recept na obezitu.

–Nedávejte najevo, že krmíte dítě často sladkým. V Norsku děti dostávají sladkosti jen v sobotu (můžete to udělat i jinak, cílem tohoto zvyku je, aby jich zkrátka a dobře nejedly moc) a výrazně špatný chrup může vést k nahlášení k BV.

Dále je v Norsku celá řada věcí, které vás jako takové nemusejí přivést do problému, mnoho lidí je dělá, ale je lepší se tím veřejně nechlubit, a už vůbec o nich nemluvit před těmi, kteří mají ohlašovací povinnost (například učitelé). Mezi takové věci patří následující:

–Pití alkoholu za přítomnosti dětí. V Norsku má hodně lidí špatný vztah k alkoholu, v důsledku čehož nepijí buď vůbec, nebo pijí strašně moc. Ve světle takové reality je tento požadavek zcela logický, ale úřady bohužel nepamatují na cizince, nebo Nory se zahraniční zkušeností, kteří se naučili alkohol pít kulturně a tak ukazovat dětem, že i tak lze pít. Znovu říkám: dítě vám za to neodeberou, ale může to vyvolat negativní pozornost, zejména bude-li daný pracovník BV či učitel ve škole, který se to dozví, sympatizantem KrF.

–Chození s dětmi do hospody. V Česku je – zejména kvůli všeobecné dostupnosti hospod s dobrým a levným jídlem – normální, že rodina si zajde do hospody na jídlo a jedno-dvě piva. V Norsku taková představa hospody je poměrně cizí, takže bude-li dítě říkat ve škole, jak bylo s rodiči v hospodě, může to u někoho znamenat výstražné světlo.

–Probírání „dospělých záležitostí“ s dětmi. Tím se myslí zejména finanční situace rodiny, vážné nemoci členů rodiny a podobně. Pokud už dítě dostává od rodičů informace o tom, že si rodina finančně špatně vede, nebo že třeba babička má rakovinu a brzy umře, je lepší, aby si to nechalo pro sebe. Žádný zákon sice neříká, že to nesmíte dítěti říct, ale je to jedna z těch věcí, co se schovává pod „dobro dítěte“

–Spory mezi rodiči za přítomnosti dětí. To opravdu nedělejte, protože pokud se někdo oprávněný dozví, že to děláte, případně že se před dítětem hádáte, můžete mít problém. Klidně se hádejte, kolik chcete, ale třeba v době, kdy je dítě ve školce nebo u kamaráda.

Pokud si chcete zajistit téměř stoprocentní šanci, že nebudete mít žádné problémy s BV, je potřeba také aktivně některé věci dělat. Opět – není to povinné, ale tím, že to budete dělat, se vyvarujete „výstražných světel“, která, když jich je hodně, mohou vaší rodině ublížit.

–Naučte se norsky. Bez norštiny se v Norsku sice žít dá, protože lidi umějí anglicky, ale budete žít takřka v totální izolaci. Izolace znamená, že v případě, že na vás někdo podá bekymringsmelding, bude to jen vaše slovo proti jeho – nebude dost nestranných pozorovatelů, kteří by mohli pracovníkům BV říct, že toto „udání“ je jen výmysl.

–Docházejte s dítětem v doporučených intervalech na helsestasjon, čili místo, kde jsou zdravotní sestry, které kontrolují fyzický rozvoj dítěte. Nemusíte tam chodit, ale když tam nebudete chodit, bude to znamenat určité varování. Snažte se vypadat transparentně. Nemusíte říkat sestrám veškerá rodinná tajemství, ale zkrátka a dobře zkuste budit dojem, že neskrýváte nic, co by je mohlo zajímat.

–Dejte dětem všechny doporučované vakcíny, nebo alespoň většinu z nich. V Norsku není vakcinace povinná jako v Česku, ale pokud nedáte dítě vakcinovat (v nejhorším případě vůbec), dostanete se do hledáčku a to není nic příjemného.

–Setkávejte se s rodiči dětí, které jsou s vaší ratolestí ve školce či ve škole.

–Angažujte se nějak v komunitě, kde žijete – přihlaste se do sportovního klubu, pěveckého sboru, klubu přátel houbaření (i takové jsou) či čehokoliv jiného. Občas zajděte na dugnad (dobrovolnou brigádu – například hrabání listí ve vašem sousedství, pomoc při úpravě místní běžkařské tratě, nebo cokoliv v tom duchu). Jednak máte šanci získat nové přátele a hlavně přestanete být anonymním cizincem. V Norsku nevadí, že jste cizinec, ovšem může vadit, když o vás vaše okolí vůbec nic neví, ať už jste z jiného koutu Norska, nebo odkudkoliv ze zahraničí.

–Než dáte svou ratolest do nějaké školky či školy, poptejte se (v Norsku v každé obci pomalu každý každého zná) mezi svými známými, ve které škole či školce je nejvíce učitelů sympatizanty komunistů a dítě tam nezapisujte. Pamatujte, že komunisté se v Norsku opírají zejména o učitelský stav. Jsou školky/školy, které jsou zcela normální a pak jsou takové, jako u nás ve městě Haukerød skole, o níž se ví, že je rudá až za ušima. Nezapomeňte, že je-li v Norsku někdo xenofob, tak to jsou buď lidé spojení se Senterpartiet, čili stranou agrární, anebo právě komunisté. Třebaže ti se velmi rádi lísají zejména k azylantům z Afriky či Blízkého Východu, lidi z postkomunistické Evropy zpravidla dost nesnášejí, protože bývají imunní vůči jejich myšlenkám. Dále mají o lidech z našeho koutu světa takový názor, že žijeme v patriarchálních, autoritativních, nebo jak oni říkají "reakčních" rodinách, kde bijeme své děti – a budou se snažit to ve vaší rodině aktivně hledat. Vzhledem k jejich preferencím je toto velkým rizikem pro vaše děti.

Jak jsem již několikrát zopakoval – až na to bití a psychické týrání není nic z výše uvedeného přímo jmenováno zákonem. Je to takový výtah z toho, co se považuje za „barnas beste“, čili „to nejlepší pro děti“, což ovšem už v zákoně je – a co jste, jako rodiče, povinni podporovat. Samozřejmě, že není nezákonné neumět norsky a žít jako poustevník na opuštěném ostrově, ale zásadně tím zvyšujete šanci na to, že přijde-li problém, budete v něm sami a semele vás. To je jeden z hlavních důvodů, proč, třebaže s BV mívají problémy zejména norské rodiny, je toto téma tak žhavé právě mezi rodinami přistěhovalců. Třebaže BV odebere ročně z rodin – v absolutních číslech – poměrně dost dětí, není to žádné velké procento. Naprostá většina dětí, a to i přistěhovaleckých, vyrůstá, aniž by BV jakkoliv jejich rodiny ohrozila. Přesto je však dobré mít výše uvedené na paměti a řídit se tím. Jak říkají Angličané: better safe than sorry.