Ber, Alibabo, ber!

Od pádu Bagdádu zavládla nad pětimilionovým městem anarchie. Kde kdo chodí po zuby ozbrojen a střelbu je slyšet čtyřiadvacet hodin denně, zvláště v noci. Někdy se střílí na znamení vítězství, někdy pro oslavu (to když zapnou na dvě hodiny elektřinu) a někdy jako varování. O bezpečnost panují nejvyšší obavy. Všichni státní zaměstnanci - a jsou jich stovky tisíců - učitelé, doktoři, profesoři a státní úředníci mj., už dva měsíce nedostali plat. Krádeže, loupeže a vraždy jsou na denním pořádku. Ozbrojení lupiči za bílého dne unášejí auta. Na druhé straně občanská svépomoc je na vzestupu. V mnoha čtvrtích se zformovaly skupiny na ochranu osob a majetku a lidé řídí dopravu pomocí podomácky vyrobených značek. Iráčtí umělci improvizují.

Iráčany zvlášť šokovala horlivost, se kterou bylo zničeno kulturní dědictví jejich země. Výpovědi očitých svědků si jsou neobyčejně podobná. Zdá se, že rabování probíhalo systematicky čtvrť po čtvrti. Co nestálo zato ukrást, bylo zničeno. Muzea, knihovny, kulturní centra v patnácti iráckých univerzitách, všechna ministerstva (s výjimkou ministerstva ropy a ministerstva vnitra, která byla pečlivě střežena), nemocnice, sklady a skladiště, hotely, banky, paláce vládních ministerstev a také německé velvyslanectví a francouzský kulturní institut. Rabování ve dne v noci pokračovalo ještě i na začátku května.

Mnoho Iráčanů hovoří o marných pokusech přinutit vojáky, aby zasáhli. Dokonce ani úpěnlivé apely na řídící centrum v hotelu Palestine nebyly vyslyšeny. Rabovali jak prostí lidé z chudých čtvrtí, tak i bohatí z jejich sousedství. Lidé kradli z různých důvodů: bída, zlost, odplata, lakota. A jejich kořist byla často téhož dne prodávana na ulici.

Všechna svědectví se shodují v jednom detailu. A je to ten nejpřekvapivější detail. Je potvrzeno mnoha svědky, že američtí vojáci často rabování vyvolali sami tím, že nejprve rozstříleli nebo vyhodili do vzduchu dveře do různých objektů (samy o sobě byly dveře dosti pevné, aby vzdorovaly rozvášněnému davu) a pak vyzývali kolemjdoucí k drancování. "Ber, Alibabo, ber, je to tvoje," vyzývali kolemjdoucí. "Alibaba" se stalo obecným pojmenováním iráckým drancovníkům. Člen Agentury pro rozvoj OSN pozoroval, jak Američané vylomili dveře do univerzity techniky, otevřeli počítače a vybrali z nich pevné disky. Teprve potom ponoukali dav, aby raboval.

O těchto incidentech nezávisle hovoří mnoho Iráčanů, ale bojí se vystoupit z anonymity, aby se nestali terčem odvety; vědí, že musí s Američany spolupracovat. To se týká i personálu iráckého muzea. Jejich svědectví jsou obzvlášť šokující a doslova explozivní. V úterý 8. dubna se v těsném sousedství muzea rozpoutal ostrý boj. Nebylo divu, muzeum leží v centru města, obklopeno strategicky důležitými objekty. V obavě o vlastní životy opustila ozbrojená stráž budovu muzea. Celý objekt následně padl do rukou Američanů.

Vysoce postavený pracovník muzea popisuje, jak den nato přijely k muzeu dva tanky. Američané vyrazili hlavní vchod do budovy a strávili uvnitř asi dvě hodiny beze svědků. Co tam dělali není jasné. Pak byli viděni, jak něco vynášejí a odvážejí pryč. Co odnášeli, nebylo možno identifikovat. Je ovšem jisté, že v té době ještě většina velkých a příliš nápadných exponátů zůstávala na místě. Snad byl jejich převoz pro Američany příliš komplikovaný. Ze skříní, vitrín a z depozitářů zmizely pouze menší exponáty. Teprve pak bylo Američany povoleno (lépe se hodí slovo vyvoláno) drancování.

Svědectví lidí bydlících v blízkosti muzea hovoří o tom, jak vojáci povzbuzovali náhodné chodce, aby šli do muzea a vybrali si sami: "Je to tvůj poklad, ber si!" Tři dny "úřadovali" drancovníci bez překážek a přímo před objektivy kamer odnášeli svůj lup. Několik zaměstnanců muzea se do budovy vrátilo a když vidělo, co se děje, zoufale prosilo americkou posádku, aby zasáhla. Objevilo se několik vojáků, chvíli postávali kolem a pak zmizeli s poznámkou: "To není naše starost."

Zaměstnanci muzea se obávali, že tak, jako všude jinde, i zde budou založeny požáry, které zničí nenahraditelné dokumenty, evidenční záznamy vykopávek a knihovnu. Dva ředitelé oddělení antiky se proto v neděli vydali do amerického řídícího centra v hotelu Palestine. Čtyři hodiny je nechali čekat, než jim byla umožněna audience. Velící důstojník vyslechl naléhavou prosbu o ochranu a slíbil, že okamžitě pošle tanky a vojáky. Uběhly dva dny - a tanky ani vojáci nikde. Teprve když se jeden z ředitelů spojil půjčeným satelitním telefonem s kolegou z Britského muzea a naléhavě žádal o pomoc, objevily se před muzeem tanky. A jsou tam dosud. Britský kolega ale musel v Londýně pohrozit skandálem na nejvyšších místech.

Dnes je vykradené irácké muzeum nejlépe chráněným muzeem na světě. Kolem budovy stojí americké stráže a provádějí osobní prohlídky rozhořčených pracovníků muzea, kteří se snaží (bez nároku na plat) uklidit škody a zkatalogizovat ztráty. "My rozhodujeme o tom, kdo vstoupí a kdo ne," řekl voják na stráží u vchodu.

Zachráněné objekty jsou ukládány do vedlejší budovy. Generální ředitel mi ukázal stůl, na kterém bylo ani ne sto kousků chráněných více jak desítkou vojáků. Ti se ubytovali na palandách v blízkosti stolu.

Je jisté, že některé dobře známé muzejní exhibice, které dosud zůstaly ve vitrínách, zmizely. Rabující skupinky bez vyrušení vylomily dveře do depozitáře, jenž podle katalogu obsahoval 170 tisíc částí. Teprve před několika dny byl uveden do chodu generátor, takže personál muzea mohl při světle vidět škody. Knihovna zůstala nedotčená, stejně tak i záznamy z archeologických vykopávek a zdá se, že i většina věcí z inventářů. K úplnému zničení nedošlo, ale je téměř jisté, že větší část sbírek je pryč.

Ukradená antika byla zvlášť vyhledávána žurnalisty. Ti byli následovně na 500 km dlouhé dálnici z Bagdádu na jordánskou hranici přepadáváni ozbrojenými gangy - specialisty na starožitnosti. Jeden z okradených líčí, jak poté, co mu vzali auto, chtěli bandité vědět, zda také převáží antiku. U jistého žurnalisty se objevilo 12 krabic.

Ty nejcennější a nepojistitelné artefakty, například známý zlatý poklad z hrobu asyrské královny v Nimrodu, byly uloženy v sejfech Centrální banky. I v této budově ale měli drancující dlouhou dobu volnou ruku. Nyní je už budova střežená, ale vedení oddělení antiky dosud nemá žádné informace o tom, v jakém stavu jsou uložené poklady, co z nich zbylo, nebo kde jsou teď.

Pokračující drancování bylo tolerováno i potom, co se v celém světě zvedla vlna odporu proti plenění kulturních památek v Iráku. Podle svědectví archeoložek (jedna z nich je Evropankou) v Babylonu, rabování a pálení v tomto městě skončilo teprve před několika dny. Zničená požárem byla mimo jiné i dokumentace iráckých vykopávek. A když v Bagdádu zástupce oddělení antiky marně žádal amerického velitele, usazeného v jednom Saddamově paláci, aby zakročil, bylo mu řečeno, že "co se ochrany památek týče, nemá na to shora žádné příkazy."

Patnáct iráckých univerzit bylo zcela zničeno, vyrabováo a spáleno. Jen jedna ušla svému osudu: bagdádská univerzita v Djadaria. Američané si v ní totiž zřídili velitelství.

Z infrastruktury nejstarší univerzity světa v Bologni ani z univerzity Mustansanja nezůstalo zachováno nic. Dokonce i přimonotvaná zařízení byla rozebrána a odnesena a dav ničitelů šel tak daleko, že odmontoval i vypínače ze zdí. Univerzity byly následně spáleny. Fakulta umění na bagdádské univerzitě ve Wazinji byla téměř úplně zničená, stejně jako oddělení archeologie, které bylo nástavbou iráckého muzea, a kde byly uloženy jedinečné záznamy o vysoce vyspělých, pět tisíc let starých kulturách. Z knihovny germanistiky, která obsahovala 15 tisíc svazků, zůstala jen hromada ztvrdlé strusky a popela.

Profesoři a studenti se dali do uklízení trosek. Ani tato činnost není snadná. V Bagdádu chybí benzín, pumpa za pumpou je zavírána, k naplnění nádrže musí člověk čekat pět hodin v řadě. Cena benzínu se zvýšila desetkrát, není možné si dovolit jezdit na univerzitu. Některé místnosti byly provizorně otevřeny. Zaměstnanci kupují visací zámky (hradí si je z vlastních kapes), aby jejich práce nebyla znovu zničená.

Znovuotevření univerzit je naplánováno na 17. května. Bez nábytku, bez knihoven, bez papíru a bez administrativních záznamů. Žádné sešity, žádné počítače, ale lopaty a krumpáče budou nejdůležitějšími pracovními nástroji. Vyučující budou muset učit z hlavy. Mnoho z nich je ochotno to udělat pro dobro studentů, aby ti neztratili celý rok.

"Pod Saddamem nebylo dobře, ale teď je to horší. Proč nám to udělali?", ptá se ředitel archeologie z bagdádské univerzity. "Nemáme budoucnost, nemáme víru. Snažíme se přežít."

Článek Go in Ali Baba! It´s all yours vyšel 7. května na serveru sueddeutsche.de.

Poznámka vydavatele

Němečtí fašisté také vykrádali a vylupovali kulturní památky celé Evropy, ale pokud vím, nikdy je neničili. Byli, navzdory své víře v Hitlera a v Třetí říši, přeci jen kulturní a vzdělaní lidé. Mezi páchanými zvěrstvy poslouchali Bacha nebo Händla.

Jejich následovníci o šedesát let později jsou v jistém smyslu mnohem nebezpečnější. Ta zvěrstva páchají také, ale ani Bacha ani Händla mezitím neposlouchají. Co se kultury týče, jsou natolik primitivní, že nechápou, jak strašné škody způsobili. Kéž by to raději byli ukradli! Z jejich primitivismu, ne z jejich síly, jde skutečný strach.