Rezignace McFaula - selhání strategie USA v Rusku

Michael McFaul se chystá opustit Rusko po olympijských hrách v Soči. Své rozhodnutí vysvětlil přáním být blíže k rodině. McFaul plánuje pracovat na Stanfordské univerzitě, na které předtím přednášel pro studenty diplomatické služby.

Velvyslanec USA v Rusku Michael McFaul oznámil svou rezignaci. Tato významná událost přináší tlustou čáru za celou jednou epochou v rusko-amerických vztazích, která nezačala v posledních letech, ale již v tom období po pádu Sovětského svazu, kdy ze zahraničněpolitického hlediska Rusko leželo v troskách a USA si s ním a ne pouze s ním, ale s celým světem, mohly dělat, co se jim zlíbí.

Rezignace McFaula dosvědčuje jednoznačně, že tato éra skončila. Proto USA potřebují vypracovat novou strategii vůči Rusku, pokud se tak už nestalo, kterou bude představovat už nový velvyslanec.

Vzpomeňme si, za jakých zahraničněpolitických okolností McFaul přijel do Ruska a jak ohlašovala jeho příchod jak americká strana, tak i ruská liberální opozice.

McFaul přijel do Ruska v lednu 2012, v předvečer prezidentských voleb v Rusku. Hlavním cílem jeho jmenování Obamovou administrativou, pro kterou již dlouhodobě působil jako poradce pro Rusko, byl jasný – maximálně bránit zvolení Vladimíra Putina ruským prezidentem, a jako "specialista" na Rusko zde připravit s pomocí "páté kolony" v předvečer voleb obdobu (pozdějšího) Majdanu.

Vše, co provázelo jeho jmenování v Kongresu USA a příjezd do Ruska bylo doprovázeno velmi hlučnou a drzou informační kampaní, jejímž cílem bylo vytvořit co největší možný tlak na ruské úřady. Připomeňme v této souvislosti, že první veřejnou akcí McFaula v Moskvě, po předání kopií jeho pověřovacích listin na ruské ministerstvo zahraničí, bylo jeho setkání následující den s představiteli liberálních opozičních stran a hnutí. Připomenu, že setkání se zúčastnili Oksana Dmitrijeva, Ilja Ponomarev, Sergej Mitrochin, Boris Němcov, Jevgenij Čirikov a někteří další aktivisté opozice.

Tato událost byla zcela jasně vnímána v Rusku jako výzva ze strany Washingtonu a velvyslanci a jeho ruské "klientele" byla připravena obstrukce v elektronických i tištěných médiích. To znamená, že první pokus se příliš nevyvedl a důsledky této kolize McFaul nepřekonal do konce své krátké diplomatické kariéry v Rusku. Ať už chtěl cokoliv, všechno se ve výsledku obracelo jinak a ne tím způsobem, než jak bylo zamýšleno.

Vztahy se Spojenými státy se zhoršily, Rusko zvýšilo svůj vliv ve světě a důsledně se neohlíželo na pozici Ameriky. McFaul postupně zmizel z titulních stránek médií a stal se objektem ne příliš dobrých vtipů mainstreamu.

K soumraku jeho mise, po výbuchu veřejného mínění v Rusku během protiputinovské hysterie a organizování na Bolotné (ulice, na níž byly v r. 2012 organizovány výše uvedené demonstrace, pozn. překl.) toho, co jsme viděli v posledních měsících v Kyjevě, již dávno došlo. Pouze přiznat si to tak rychle Američané nemohli. Avšak nyní když se stal neúspěch jejich plánů destabilizovat situaci v Rusku a na Ukrajině v předvečer olympiády v Soči očividným, tak se také ukázalo, že není možné vyhýbat se již dříve zřejmému závěru - strategie zahnání Ruska do té klece, ve které se nacházelo po rozpadu Sovětského svazu, už dál není efektivní. Navíc - přináší to opačný efekt: Rusko se probouzí a rozšiřuje svůj geopolitický vliv, mění se z regionální na globální mocnost, pouze bez svých příhraničních národů, které se staly nezávislými státy a Spojené státy postupně ztrácejí svou váhu a vliv na globální politické a ekonomické procesy.

McFaulovou rezignací s největší pravděpodobností záležitost neskončí. USA jako i Evropa, by si měli položit otázku o revizi své velmi agresivní a do slepé uličky vedoucí politiky vůči Rusku, o čemž, mimochodem, veřejně na mezinárodní konferenci v Mnichově prohlásil ministr zahraničí Frank Walter Steinmeier: "Evropská politika proti Rusku nemá budoucnost".

Předchozí strategie, kterou vyvinul Brzezinski a neokonzervativci, strategie silového tlaku a oslabování vlivu Ruska, nebo jinak řečeno "strategie Anakonda", kterou Washington prováděl vůči Moskvě poslední dvě desetiletí, se neosvědčila. Může pokračovat se stejným „úspěchem", vedoucím k dalšímu posílení Ruska na mezinárodní scéně a stále větší ztrátě vlivu Spojených států. Ale může být i jiný scénář.

Který z těchto dvou scénářů zvolí Washington, bude zřejmé už z toho, kdo bude příštím americkým velvyslancem v Rusku. Výběr pro Obamovu administrativu je velmi obtížný. Na jedné straně republikáni budou kritizovat " měkkého" velvyslance a trvat na výběru co "nejtvrdším". Na druhou stranu, je rovněž zřejmé, že "tvrdý" velvyslanec od prvního kroku bude čelit překážkám ze strany státní moci i veřejnosti v zemi, v důsledku čehož se dostane do stejně nezáviděníhodné role jako McFaul. Dalo by se dokonce říci, že dnes Obamova vláda nemá téměř žádnou osobu, která by se mohla adekvátně vyrovnat s misí v Moskvě. Proto s největší pravděpodobností, to může být dočasná figura do té doby, dokud nebude zformulovaná nová americká strategie. To znamená, že Rusko získá ještě časovou rezervu navíc, aby posílilo svůj zahraničněpolitický vliv ve světě.