Státní represe ve Francii vedou jen k posílení odporu

V listopadu jsem napsal článek s názvem „Kvasí v tichosti ve Francii revoluce?“, ve kterém jsem popisoval boj, ke kterému dochází mezi Francouzi a sionistickou plutokracií, která vládla Francii poslední desítky let (zhruba od r. 1969). A dnes se k tomuto tématu vracím, protože události nabraly spád a došlo k prudkému obratu k horšímu. Stala se řada zajímavých věcí a na francouzský „odboj“ (budu tento společný indikátor používat jako označení pro celé Dieudonneho/Soralovo hnutí) je nyní útočeno na třech úrovních.

Intelektuální úroveň:

To je doposud nejzajímavějším „protiútokem“. Velmi známý francouzský komentátor, Eric Naulleau, souhlasil s „písemnou debatou“ s Alainem Soralem, ve které obě strany budou probírat své odlišné názory a přepis bude zveřejněn v knize s názvem „Dialogues Désaccordés“ (což lze zhruba přeložit jako „rozladěné hovory“). Abych vysvětlil význam této publikace, musím říct pár slov o samotném Naulleau.

Všichni ve Francii Erica Naulleau znají jako jednoho ze dvou partnerů „novinářského týmu“ zvaného „Naulleau a Zemmour“, kde je jeden z partnerů – Eric Naulleau – levicový pokrokář a druhý – Eric Zemmour – pravicový konzervativec. Spolu tvoří impozantní, a někdy obávaný, tým velmi ostrých a přímočarých kritiků a komentátorů, který vystupoval v řadě pořadů ve francouzské televizi. Zemmour obzvláště je extrémně inteligentním a velmi okouzlujícím člověkem, jehož skvělý smysl pro humor, spolu s přímočarým přístupem, ho často dostal do potíží. Je jedním z několika málo francouzských židů, kteří byli zažalováni nechvalně známou LICRA (fanatickou sionistickou organizací, vytvořenou trockisty k napadání oponentů) za to, že se odvážili říct, že „Francouzi přistěhovaleckého původu jsou profilováni proto, že většina pašeráků jsou černoši a Arabové… to je fakt“ v televizi. Společně jsou Naulleau a Zemmour známi tím, že jsou zdatnými diskutéry a velmi drsnými, a dokonce neomalenými, kritiky, kteří se dokážou pustit téměř do kohokoliv.

Naulleau vysvětlil, že, podle něj, nedává vůbec žádný smysl zakázat Sorala v médiích, protože to stále Soralovi nechalo možnost nahrávat svá vystoupení na internet, kde je uvidí miliony lidí (to není přeháněním, Soralova videa mají větší počet shlédnutí, než některé státní televizní kanály!). Naulleau vysvětlil, že ve svých videích je Soral vždy sám a může si říkat, co chce, aniž by mu někdo odporoval nebo ho zpochybňoval, a že jeho cílem je přesně toto – demaskovat, vyzvat a porazit Sorala v otevřené debatě, ve které by ukázal všechny bludy a omyly Soralových tezí. Říct, že Naulleau v tomto svém cíli propadl, by bylo slabé. Soral naprosto rozdrtil každičký Naulleauův argument až tak, že jsem osobně cítil vůči Naulleau (kterého mám jako člověka rád) lítost. A co hůř, nejen, že Soral Naulleau naprosto deklasoval, ale dopustil se také předpovědi a řekl: „Uvidíte ten příval sraček, které na vás padnou za to, že jste souhlasil, že se mnou uděláte tuto knihu!“ A toto je podstata neshod mezi Soralem a Naulleau: Ovládají sionisté francouzská média, ano nebo ne? Mohou dát někoho na černou listinu, nebo ne? Existuje ve Francii stínová „sionistická cenzura“, nebo je veřejný projev stále svobodný? Soralovou tezí je, že Francie je v ocelovém sevření „zákulisní“ sionistické mafie, což je přesně to, co Naulleau vehementně popírá. Problémem pro Naulleau je, že dokázal, že má Soral pravdu.

Francouzská média okamžitě zaútočila na Naulleau za to, že „poskytl Soralovi platformu, aby mohl blít své nenávistné teorie“, na což Naulleau logicky odpověděl, že Soral to již dělal na internetu a že, mimo to, nevěří na cenzuru, ale na silnou a svobodnou diskusi. Naulleau byl také napaden za to, že neřekl to či ono – ve skutečnosti však za to, že byl tak totálně poražen v diskusi Soralem. Mimochodem tato kniha se okamžitě stala bestsellerem a umožnila, aby se nad Soralovými argumenty zamyslelo ještě více Francouzů a udělalo si vlastní názor. Takže, ironicky, a ačkoliv Naulleau jasně chtěl Sorala zpochybnit, udělal mu velkou laskavost tím, že umožnil, aby prolomil mediální blokádu jeho jména – Soral není zván do naprosto žádných pořadů – a že umožnil, aby se Soralovy názory dostaly přímo k francouzské veřejnosti, prostřednictvím této knihy. Naulleau de facto Soralovi pomohl. Někteří dokonce spekulovali, že Naulleau může být tajným sympatizantem Sorala a že to vše udělal záměrně. Tomu vůbec nevěřím – Naulleau je upřímný, a Naulleau je také naivní: teprve nyní začíná pomalu chápat fakt, že Soralova základní teze – že sionisté zcela ovládají francouzská média – je faktem a že Soralova předpověď ohledně toho, že se Naulleau dostane kvůli knize do problémů, byla přesná. Zatím mají Naulleau a jeho přítel Zemmour stále svůj pořad na malé lokální televizi, ale Naulleau si nyní evidentně znepřátelil francouzskou plutokracii. Pokud vím, tak se na Naulleauovu obranu neodvážil vystoupit nikdo. Nejlegračnější na tom všem je, že ačkoliv jak Soral, tak Naulleau jsou oficiálně spoluautory této knihy a ačkoliv se Naulleau pokouší popřít, že Soral je na černé listině, pouze Naulleau dostal možnost k rozhovorům ve francouzských pořadech, Soral nikdy. Jak lépe by bylo možné dokázat, že Soral měl pravdu?

Úroveň „lynčující dav osobností“:

Zatímco Naulleau se pokoušel bránit útokům ze všech stran kvůli tomu, že se odvážil být spoluautorem knihy spolu se Soralem, došlo k něčemu naprosto bezprecedentnímu: den za dnem se v televizi objevovali osobnosti a odsuzovali Dieudonneho a jeho gesto „quenelle“- opravdu to vypadalo jako „virtuální lynčování“ nebo jako stalinistický monstrproces – politici, novináři, komici, komentátoři, herci – vyberte si – ti všichni začali zesměšňovat, napadat, odsuzovat či jinak vyjadřovat svoji nenávist vůči Dieudonnemu. Skutečně se to stalo orwellovskými „dvěma minutami nenávisti“, ve kterých byl Dieudonne určen jako cíl absolutně zuřivé nenávistné kampaně.

Průměrný komik Nicolas Bedos dostal dokonce 12 minut nepřerušovaného vysílacího času, aby přirovnal Dieudonneho jak k Hitlerovi, tak k Osamu bin Ladenovi, a jeho pořady k výslechové místnosti Gestapa. Bylo to skutečně surrealistické. Pokud by si na to přepnul nějaký mimozemšťan a sledoval tento proud zuřivé nenávisti, myslel by si, že Dieudonne je druhý Hitler chystající se napadnout Francii s obrovskou armádou krvežíznivých nacistů. Mně bylo jasné, že důvodem, proč všechny tyto různé osobnosti vystupovali jako jeden muž a překonávali se v bušení do Dieudonneho je, aby dokázali svoji loajalitu sionistickému „hlubokému státu“. Bylo to stejně tak transparentní, jako nechutné. A opět, dokázalo to, že Soral měl pravdu a že pochopil míru kontroly sionistické plutokracie nad Francií.

Státní úroveň:

A nakonec, více či méně skryté pronásledování Dieudonneho a Sorala francouzským státem se stalo zcela otevřeným. Již jsem zmínil, jak na začátku ledna francouzský ministr vnitra, Manuel Valls, použil své pravomoci a zakázal poslední Dieudonneho pořad (viz zde a zde). Během posledních týdnů tyto represe dosáhly nové úrovně a bylo podáno ještě více žalob na Sorala (12 simultánních žalob, viz seznam zde) a je administrativně pronásledován (večerní „návštěvy“ soudních zřízenců, protiprávní zatýkání, vyhrožování, policejní šťára v jeho malém divadle v Paříži) Dieudonne. Když si všechny tyto události vezmeme dohromady – a opravdu není těžké si pospojovat tečky – dostaneme velmi jasný obrázek: moc státu je používána k pronásledování, buzerování a represím vůči Dieudonnemu a Soralovi. A to samozřejmě dále potvrzuje, že Soral má ve své základní tezi ohledně toho, že Francie je řízena stínovou okupační „hlubokou vládou“, která není loajální Francouzům, ale sionistické plutokracii a Izraeli, pravdu.

Reakce na tento stav věcí se také stává silnější a počet lidí podporujících Dieudonneho a Sorala doslova vystřelil nahoru. Důvodem je nejen to, že spousta Francouzů sdílí stejné názory jako Soral a Dieudonne, ale také hluboká francouzská kulturní tradice obdivování rebelů a neobliby státu. Přidejte si k tomu to, že Hollande je nejnenáviděnějším prezidentem ve francouzské historii a že francouzská ekonomika jde do kytek, což vede k nevýslovnému utrpení a hněvu lidí trpících v důsledku krize, a máte velmi výbušnou směs: tak zvaný „den hněvu“.

Podívejte se na tato videa, než budou z YouTube odstraněna (jako toto):

Každý, kdo zná Francii dobře, vám řekne, že je to velmi vážné, protože na rozdíl od jiných demonstrací, které se typicky staví proti nějakému zákonu, nebo politice, nebo konkrétní události, tito demonstranti jasně odmítají legitimitu celého politického systému: chtějí změnu režimu. Doposud se francouzská média pokoušela minimalizovat informování o této události a francouzská elita se tvrdě pokouší předstírat, že jde o nějakou malou okrajovou skupinu, což je však holý nesmysl. Francie bublá vzteky.

Sionisté panikaří:

Sionisté jsou si toho vědomi a nyní je zachvátila panika. Jen se podívejte na titulky na této izraelsko-francouzské internetové stránce:

Nahoře vpravo můžete vidět izraelského zakladatele této stránky – Jonathana-Simona Sellema, a vlevo nahoře vidíte Arno Klarsfelda, známého „francouzského“ (francouzský německý žid) právníka a fanatického sionistu. Zde je, co řekli:

Jonatán-Simon Sellem: „Dieudonne, nikdy nebudeš mučedníkem, nebudeš hrdinou. Tvé jméno bude v historii a historií prokleto.“

Arno Klarsfeld: „Nastal klíčový okamžik v historii: židé již začali opouštět Francii.“

Tito dva pánové evidentně považují Dieudonneho za nějakou moderní směsku Agaga, Hammana, Tita, Hitlera a bin Ladena – za děsivého, krvežíznivého a nekonečně nebezpečného a zlého člověka, který ohrožuje přežití židovské rasy (přestože židé žádnou rasou nejsou).

Mohlo by jít tak trochu o přemrštěnou reakci?

Čeho se tito lidi tak děsivě bojí?

Myslím, že odpověď je zjevná: neděsí se tak toho, že Dieudonne a Soral otevřou novou Osvětim někde u Paříže, nebo že francouzští židé budou vyhnáni z Francie. Vědí, že tato paranoia (kterou Gilad Atzmon nazývá „předtraumatická pouliční porucha“) je naprostá hovadina: francouzští židé jsou ve Franci v bezpečí, šťastní a vítaní a nikdo se jim vážně nepokouší ublížit. Ne, tato malá klika sionistických židů (představujících nepatrný zlomek mnohem většího a rozmanitějšího francouzského židovstva) se ve skutečnosti bojí, že pravda o nich a jejich moci nad francouzským hlubokým státem vyjde najevo. A to není jen o židech. Kolem židovského jádra francouzských bankéřů a finančníků se vytvořila nežidovská plutokracie, které je také se sionisty v jedné posteli a jejíž budoucnost závisí na udržení sionistické kontroly nad Francií: politici, samozřejmě, ale také herci, novináři, akademici atd. – celé zástupy shabes gojim ochotných dělat jako sayanim špinavou práci pro Izrael. Je to celá elita a vybudovaný systém, co je Soralem a Dieudonnem ohroženo, a tím, co představuje hnutí Rovnost a usmíření“: sjednocení všech Francouzů (domorodých nebo přistěhovalých), kteří jsou společně odhodláni postavit se sionistickému útlaku ve Francii a kteří, stejně jako ve 2. světové válce, budou vzdorovat okupaci až do osvobození.

Kdy a jak by mohlo k takovému „osvobození“ dojít?

Nevím. Tyto události jsou velmi komplexní a vícerozměrné a je, věřím, nemožné předpovědět, co se může stát. Jsem si však jistý tím, že toto hnutí, tento Odboj, nebude potlačen, ani nijak kouzelně nezmizí. Abych parafrázoval Komunistický manifest, Francouzi „mohou ztratit pouze své okovy“: jejich země je zruinována a vládne jim odporný cizí okupant. Co se týká dynamiky, tak každý krok učiněný proti Soralovi a Dieudonnemu jen věci pro okupační režim zhoršuje – čím větší zásah, tím tvrdší rána zpět. Legitimita režimu je takovými naprosto absurdními akcemi, jako „přestřelení“ ministra vnitra, který použil Nejvyšší soud v zemi a v rámci jeho nouzového svolání zakázal vystupování jedinému komikovi, zasažena obzvláště.

Jistě, prozatím se většina lidí ve Francii podvoluje, poslouchá, nebo se dívá jinam. Ale každý ví, každý chápe a jen málo lidí věří oficiálním lžím, obzvláště mezi mladou generací.

To vše mi připomíná Sovětský svaz 80. let, kde se navenek příliš mnoho nedělo a kde samotný systém vypadal hnusně, ale v bezpečí. Rusové dělali protibrežněvovské vtipy na soukromých večírcích, zatímco KGB čas od času prověřila disidenty. Ale nikdo – dokonce ani důstojníci KGB – neměl k systému, režimu, oficiální ideologii a propagandě žádný respekt. Všichni dělali, co jim bylo řečeno, ale nikdo tomu, co dělal, nevěřil. Přesně taková je situace nejen mezi francouzskými poldy, kteří jsou stále více používáni, aby zakázali, buzerovali a zatýkali Dieudonneho a jeho stoupence, ale také mezi stále větší částí obecné veřejnosti.

Právě nyní se tlak na přehradu stává čím dál větším a trhliny čím dál viditelnějšími. Doposud měla elita dost prstů, aby jimi mohla díry zacpat, ale to je evidentně marný pokus zpozdit nevyhnutelné. A až francouzská přehrada praskne, bude to mít dopad nejen na Francii, ale také na slušnou část západní Evropy. Takže zatímco pro-američtí ukrajinští nacionalisté chtějí podřídit svoji zemi EU, EU je ohrožena nevyhnutelnou a prudkou explozí. Ale, stejně jako na potápějícím se Titaniku, mediální „orchestr“ bude hrát až do poslední minuty.