Šukají ještě vůbec lidi v Čechii?

Seděli jsme u stolu čtyři. Já – čerstvý šedesátník – a tři kluci kolem 35 let. Všichni tři pohlední, mladí, atraktivní. K vedlejšímu stolu si přisedla dvě děvčata, tak kolem 25. Hezká jako obrázek. Neušlo mi, že vedlejší stůl byl původně přiražen k jiným dvěma stolům – asi předchozí větší společnost. Když děvčata dosedla, odsunula obsluha jejich stůl od dvou zbývajících, ale asi jen o pět centimetrů. Na vedlejší „čtyřku“ přisedli dva kluci, také kolem 30.

A pak se začaly věci nedít.

Kluci, co seděli na čtyřce a byli děvčatům tak blízko, že se jich téměř dotýkali rameny, si objednali víno a povídali si spolu, aniž snad zaregistrovali blízké ženské elementy. Dívky si objednaly také víno a také si povídaly. Spolu. Za celou tu dobu – a byla to snad hodina – ani jednou nikdo ze čtveřice nenavázal oční kontakt s druhým pohlavím. Vím to, protože jsem je měl přímo před nosem.

My u našeho stolu jsme mezitím řešili bolesti světa. Tedy – ti tři to řešili. Já jsem většinu času mlčel. Probrali mezinárodní politiku, Palestinu. Sýrii, pak hovor přešel na možnost založení nové politické strany. Hoši se rozohnili. To bylo něco! „Přece když nabídneme středovou stranu s jasným programem, musí to lidi oslovit,“ hřímal sympatický kluk po mé pravici. Slabě jsem se pokoušel vysvětlit, že celý systém stran je podvod, že rčení o volbách, které kdyby mohly něco změnit, dávno by byly zakázány, je alfou a omegou našeho systému. Kdepak, nechtěli to slyšet. Oči jim hořely nadšením nad možností politického boje a příštích úspěchů.

Nedalo mi to. „Hoši, podívejte na ty baby vedle.“ Zavládlo rozpačité ticho. Podívali se. Pak se podívali na mě jako na úchyla. Pak se řeč zase vrátila k boji o lepší svět.

Mezitím jedna z dívek zaplatila, oblékla se a odešla. Druhá, ta hezčí, zůstala. Objednala si ještě dvojku vína a vytáhla mobil. Další hodinu strávila ťukáním do klávesnice, aniž by jedinkrát zvedla hlavu. Hospoda byla narvaná k prasknutí, poměr mužů a žen zhruba 3:2. Místo naproti dívky zůstalo neobsazeno, ještě když jsem odcházel.

Za tu hodinu, co seděla sama, se mi nepodařilo s ní navázat oční kontakt. Ona se prostě nerozhlídla. Hlavu pořád skloněnou nad svým mobilem.

Toto zdaleka není izolovaný případ. Podobných zážitků mám celou řadu. Viděl jsem dvojice sedící sice u stolu spolu, ale oba s mobily u ucha a komunikovali každý s někým jiným. Když dotelefonovali, zavládlo mezi nimi mlčení. Vídávám v metru muže i ženy držící v rukou mobil podobně jako zbraň. Jako se kdysi drželo evangelium nebo kříž proti mocnostem pekelným. Všimněte si – první věc, kterou vyndá žena nebo muž na stůl po příchodu do restaurace, je mobil. A v průběhu jídla i jakékoliv další činnosti jej neustále kontrolují. Mobil nahrazuje živé lidi kolem.

Ne, to není filipika proti mobilům, mobily jsou jen částí problému. To je filipika proti „dry life“.

Co se to s námi děje? My, když jsme byli ve věku většiny mužů přítomných v té hospodě, jsme nenechali žádnou ženskou bez odborného zhodnocení. To přinejmenším. Ženy v naší době chodily do hospod a tam nesedávaly s hlavou skloněnou nad něčím, co si přinesly sebou. Dnes to vypadá tak, že kdyby tam seděla nahá, nikdo z přítomných mužů by si toho nevšiml. „Den bez flirtu považuji za ztracený,“ řekl kdosi, už nevím, kdo. Kam zmizel flirt? Kam zmizela hravost a spontaneita? Kam zmizela sranda? Kam zmizel základní instinkt samiček a samečků? Proč všechno bereme tak hrozně vážně? Proč se bojíme riskovat? Proč dnešní ženy musí znát stav partnerovy peněženky, jeho společenský status a rodinný stav včetně případných závazků dříve, než mu věnují pohled?

Tak si říkám, že všechno souvisí se vším. Společensky muži ztrácejí svou identitu. Feminismus nás vyklešťuje. Muži už nejsou dobyvatelé. Jak říkal Nietzsche v kapitole O malých lidech: Skoro nikdo tam není mužem, proto mužatí jejich ženy. Bylo to tak v Americe a na Západě posledních dvacet let. Teď se podobně začíná chovat i česká společnost.

Na chematrails příliš nevěřím, ale jsou chvilky, kdy o nich přemýšlím. Jisté je, že v plánech „elit“ je definitivně depopulace, omezení porodnosti. Ví se, že generace od generace klesá počet spermií u mužů, klesá jejich pohyblivost a celková plodnost. Naopak roste počet porodů císařským řezem, roste počet singles a roste věk, kdy lidé vstupují do manželství. A samozřejmě věk, kdy ženy mají děti. Chemie kolem nás, spousta herbicidů, pesticidů, ftalátů a jiných svinstev má určitě podíl. Hormony v antikoncepci se dostávají do spodních vod, následkem toho mění někteří živočichové pohlaví. Jak to asi působí na lidi? Kromě výše jmenovaného, co když nám přidávají do vody nebo snad i do vzduchu, který dýcháme, ještě něco navíc? Něco, co snižuje libido?

Problém je, že tohle všechno se dotýká nás, bílé rasy. Barevní žijící v méně zničených místech planety a nepodléhající tak tlakům feministických žvástů, homosexualismu a dalších společenských trendů rozbíjejících tradiční role, tyhle problémy nemají.

Abych to tedy uzavřel. Samozřejmě, že lidé v Čechii pořád ještě šukají. Ale seznamování, námluvy se mění, ztrácí se obvyklé rozdělení úloh mezi pohlavími, flirt a sranda. Máme více sexu přes internet, více virtuálních vztahů, méně těch skutečných. Porna je kolem nás tolik, že uspokojí jakoukoliv zvrhlou představu – virtuálně. Proč se ještě snažit prožívat to doopravdy? Nezávidím dnešním třicátníkům. Z jistého pohledu jsem rád, že už jsem starý.