Rozdělení Československa

V roce 1918 byla hlavním motivem vzniku společného státu Čechů a Slováků snaha získat převahu nad německým a maďarským obyvatelstvem. Sloužila jim k tomu idea čechoslovakismu, výhodná pro oba státy. K slavnostnímu prohlášení nezávislosti  se přihlásili Slováci Martinskou deklarací 30. 10. 1918. V té deklaraci se uvádělo i to, že "slovenský národ je částka řečově i kulturně - historicky jednotného československého národa ..." Toto vědomí tehdejším představitelům slovenského národa opravdu nebylo cizí ...

Pro Slováky to byla záchrana. Situace Slováků v Uhrách byla zoufalá. Již několik desítek let před 1. sv. válkou probíhala hungarizace Slováků. Pro vládnoucí Maďary Slovák nebyl člověk. Tak také vypadaly prostředky používané k maďarizaci teprve vytvářejícího se slovenského národa, který, aniž by se dosud zformoval, stál již na samém prahu svého zániku. Slováci v roce 1918 přímo na poslední chvíli vyskočili z uherského hrobu, a šestadvacet let nato, jen cosi navíc času uvědomění cyklu jedné generace, v srpnu roku 1944 - spontánně zareagovali na výzvu velení Československé armády na Slovensku - v desetitisících vykročili do boje za národní svobodu a obnovení Československé republiky ... Literární vědec a profesor dr. Alexander Matuška napsal : "Vznik republiky v roce 1918 znamenal pro nás doslova záchranu před národní smrtí ..." V tomto duchu se vyjadřovali i slovenští vzdělanci tamtěch dob, kdy o národní situaci v Uhersku soudili , že ... "to jsme už byli jednou nohou v uherském hrobě ..."

Byli to čeští učitelé, kteří odjeli na Slovensko učit slovenské děti. Nakonec se to povedlo, ale vděku se nedočkali. Zrodil se slovenský nacionalismus.  Na Slovensku se stala snaha osamostatnit se politicky trvale významným přáním. To se projevilo v roce 1939 vyhlášením samostatného státu, tak federalizací Československa v roce 1969.

Po vysídlení Němců z Československa v roce 1945 už to nebylo potřeba, ale přesto se Češi se společným státem po celou dobu jeho trvání identifikovali podstatně více než Slováci.

Snahy o rozdělení Československa začaly brzy po sametové "revoluci". Ozývaly se výhradně ze Slovenska. Pro úplnost je třeba poznamenat, že "kampaň" na Slovensku byla významně podporována i "vnějšími" zájmy (emigrace ze Slovakštátu či některých německých kruhů). Nechci tvrdit, že to všichni byli lidé, kteří museli uprchnout ze Slovenska po válce, aby se vyhnuli trestům za kolaboraci s fašisty. Ale byli takoví. Další byli takoví, kteří nostalgicky vzpomínali na dobu, kdy měli vlastního presidenta a nevadilo jim, že kolaboroval s Hitlerem. A mottem těchto lidí bylo, že si přáli mít vlastní hvězdičku na vlajce Evropské unie. Přesto všechno neexistovala a neexistuje žádná nenávist mezi slovenskými a českým národem. Žádný ze Slováků ani Čechů si neváží svého "otce zakladatele" slovenského či českého státu. Neexistuje žádné veselí z dosažené samostatnosti ani na jedné straně.

Velká idea založení obou samostatných států byla: vládněme si sami. Menší stát se řídí a vykrádá snadněji. To byla ta geniální myšlenka, která spojovala Václava Klause a Vladimíra Mečiara. Byla to absolutní jednota názorů. Nebudeme si hledět na prsty. Nebylo až tak těžké ji uskutečnit. Havel posloužil. Všemi občany oslavovaný Havel dost těžko snášel, že na Slovensku, kde už fungovala "kampaň" za samostatnost, se našli tací, kteří na něj házeli vejce. Myslím si, že tehdy si Havel sám pro sebe řekl, že snad mu stačí demokracie v Česku.

Začalo to půl roku po sametu "bitvou" o pomlčku. Už ne Československá, ale Česko-slovenská. Chtěli abychom se jmenovali Česko-Slovensko. Tento název už jsme jednou měli v době tzv. druhé republiky po obsazení Sudet Německem až do okupace v březnu 1939. A to byl i čas kdy se zrodil první stát Slováků a nevadilo, že to bylo pod patronací Hitlera. Opětovné spojení obou států po válce v roce 1945, bylo pro Slováky výhodné. V opačném případě by patřili mezi poražené státy hitlerovské koalice.

Hned po sametu se stát krátce jmenoval Československá federativní republika. Ale to bylo málo - muselo se to změnit na Česká a Slovenská federativní republika. A ani to nestačilo.

Hned 1. března 1990 Slovenská národní rada iniciovala vytvoření státních symbolů Slovenské republiky. Až do té doby to nebylo nutné, ale doba šla rychle dopředu. Porozumění mezi oběma národy nepřály ani oboustranně jízlivé a jen málo odborně podložené diskuse o tom, která strana na tu druhou více doplácí. Bylo také vytvořeno Ministerstvo mezinárodních vztahů Slovenské republiky, což vlastně byl jen jiný název pro ministerstvo zahraničních věcí. Napětí vzbuzovala i asymetrie mnoha institucí – například v Česku působila Československá televize, ale na Slovensku vznikla Slovenská televízia, souběžně vznikaly na Slovensku tendence ke zřízení slovenské policie, slovenské armády i Slovenské národní banky.

V roce 1991 slovenští poslanci Federálního shromáždění odmítli přijmout federální ústavu. Nálady na Slovensku navíc umocňovaly potíže související s ekonomickou transformací postkomunistické země. Její účinky byly v prostředí hospodářsky zaostalejšího Slovenska drtivé. Slováci nemohli Havlovi odpustit likvidaci velmi lukrativního válečného průmyslu.

Rozpad republiky pokračoval. Neuspěl ani návrh českého premiéra Pitharta o dvojdomku, tedy vlastně konfederaci. Objevil se i návrh Jána Čarnogurského, který souhlasil s vyhlášením samostatnosti Slovenska až po vstupu ČSFR do Evropské Unie. S tím ovšem česká strana nemohla souhlasit.

Do voleb v roce 1992 šla ODS Václava Klause s heslem „společný stát nebo rozdělení“. Na Slovensku Mečiarovo HZDS s požadavkem „konfederace nebo rozdělení“. Takže úplné rozdělení federace bylo tedy průnikem programů vítězných stran obou národních států.

O referendu žádná ze stran neuvažovala - jeho výsledek znali - lidé by v referendu rozdělení neschválili. Naše státy vznikly na podvodu bez souhlasu obyvatel. Podvod byl základem, genetickou informací pro budoucnost. A podle toho to tak vypadá.

V roce 2002 provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění výzkum o postojích obyvatel České republiky k rozdělení Československa. V době rozdělování republiky bylo v Čechách pro rozdělení 22 % obyvatel a proti rozdělení 60 %. 18 % nevědělo nebo zaujalo neutrální postoj. Proti rozdělení byli voliči levicových stran, častěji starší lidé. Pro rozdělení byli častěji lidi vzdělanější, podnikatelé a voliči ODS. V roce 2002 ale už 43 % obyvatel považovalo tehdejší rozdělení za správné a  za špatné 46 %. Nostalgie Čechů po společném státě přetrvává. Na Slovensku takový výzkum neprováděli.

Ihned po volbách v červenci přijala a vyhlásila SNR dokument Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky, kde vyslovila požadavek samostatnosti Slovenska. President Havel na to odstoupil z funkce. Jednání o rozpadu státu se chopili za českou stranu Václav Klaus a za slovenskou stranu Vladimír Mečiar. Ti se setkali již 8. července 1992 v brněnské vile Tugendhat, kde se dohodli na rozdělení federace. Vlastní rozdělení podepsali dne 26 července tamtéž. Dne 25. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992. Ústavní zákon o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku přijali už o týden předem. V prosinci ještě před zánikem federace přijaly Česká národní rada a Slovenská národní rada ústavu České republiky a ústavu Slovenské republiky.

Úderem půlnoci na Nový rok 1993 se tak na mapě Evropy objevily dva nové státy. V Česku vládla politická a podnikatelská mafie v režii Václava Klause, které vytunelovaly a rozkradly stát. Na Slovensku autoritativní vláda Vladimíra Mečiara, mající velmi uvolněný přístup k politické odpovědnosti a demokracii. Poražení jsou obyčejní lidé, nezaměstnaní. Bylo by nespravedlivé neúspěchy české a slovenské společnosti házet jen na rozdělení státu. Toto rozdělení však mělo velmi silný antidemokratický účinek. A tyto tendence pokračují dodnes. Podvod byl legalizován.

Poznámka editora

Článek je psán dost konfrontačním tónem, takže jsem váhal, zda to vůbec uveřejnit. Jak se říká v angličtině, It takes two to tango. Není možné prohlásit, že za to může jeden národ více než druhý, a nejsem si ani jist, zda to bylo jednoznačně špatné rozhodnutí. Něco jsme ztratili a něco jsme získali. Nerad bych, aby se následná diskuze rozvinula do vzájemného obviňování.