Evropa bez budoucnosti

Ještě v létě panovala v Bruselu povznesená nálada. Když Eurostat zveřejnil statistické údaje za 2. čtvrtletí, ukázalo se, že ekonomika eurozóny, navzdory pesimistickým očekáváním expertů, vzrostla. Pravda, dosti neznatelně – o 0,3%, a v podstatě jen díky jistému ekonomickému oživení v Německu a ve Francii. Meziroční růst těchto největších ekonomik Evropy činil 0,7% a 0,5%. Očekávalo se, že meziročně vzroste GDP Německa o 0,5%. Pravda, GDP eurozóny, kterou tahaly dolů „problematické země“ jižní Evropy, poklesl – o stejných 0,5%.

Tak či tak prezident Evropské unie Herman van Rompuy kvapně sdělil, že „dno finanční krize v Evropě bylo překonáno“. A předseda Evropské komise Jose Manuel Barroso prohlásil, že „EU přechází od politiky krize k politice růstu“. A to vše se odehrálo v době, kdy experti říkali, že radovat se z „růstu“ je předčasné. Například ředitel analytického centra Bruegel v Bruselu Guntram Wolf tehdy řekl: „Růst v celé Evropě je dosti malý na to, aby došlo ke zlomu na trhu práce. Nezaměstnanost zůstane i příští rok na stejné úrovni. Na zlepšení situace je potřeba čas… Myslím, že státní investice jsou nevyhnutelné, obzvláště v Německu. Jen se podívejte, v Německu je nejnižší úroveň státních kapitálových investic v celé Evropské unii. Je s podivem, že země, která může tak levně získat peníze na trhu, investuje tak málo. Vždyť i v Německu existuje spousta problémů s infrastrukturou, například v Porúří…“

Nicméně na takový zvrat nejsou ani v Berlíně, ani v Bruseli připraveni. Pravda, ECB se pokoušela něco podniknout, například snížila úrokovou sazbu na 0,25%. Nicméně Německo, s nejsilnější ekonomikou v Evropě, „iniciativu“ ECB zvýšením investic nepodpořilo. Ostatní se podrobili vůli Berlína a postupovali stejně.

Když viděli finanční politiku svých vlád, akceptovali hru na „levné peníze“ i podnikatelé. Začali investovat, ale nikoliv do reálného sektoru, ale do nemovitostí. K tomu došlo jak ve Francii, tak v Německu, tak v dalších zemích.

Říjnové vystřízlivění

Letní optimismus bruselských byrokratů na konci října zmizel. Podle údajů za 3. čtvrtletí byl růst ekonomiky eurozóny iluzorní – pouhých 0,1% (!). Tedy krize nikam nezmizela. Spíše se ukryla, aby o sobě dala vědět s novou silou. Třetí čtvrtletí také vyvrátilo názor o „dvourychlostní“ Evropě. Prý když v jižní Evropě žádný růst není, tak je zcela jistě na severu. Nic takového – ani jedna země eurozóny se dnes nemůže chlubit patrným růstem. Dokonce i v Německu byl přírůstek GDP skromný – 0,3%, či 1,3% meziročně. Přičemž i těchto 1,3% nemusí být dosaženo. Jde o to, že již v září začala výroba klesat. A začalo 4. čtvrtletí a dosti nepodařeně: v říjnu poklesl objem průmyslové výroby v Německu o 1,2%, oproti září.

Mimo to poklesla výroba ve zpracovatelském průmyslu o 1,1%, produkce výrobních prostředků klesla o 3% a produkce zboží dlouhodobé spotřeby se propadla o 4,5%.

„Německá ekonomika nedokázala začít čtvrté čtvrtletí důstojně. Společnosti jsou stejně jako dříve u investic skoupé, což vypovídá o dosti opatrné prognóze investičních aktivit na nejbližší měsíce,“ okomentoval poslední události ekonom Commerzbank Ralf Solveen.

V konečném důsledku plyne vše z krizí vyvolaného propadu kupní síly jak v Evropě, tak ve zbytku světa. Pro německou ekonomiku, orientovanou na vývoz, nastupují krušné časy. Je pozoruhodné, že na říjnovém summitu „Čína-EU“, konaném v Pekingu, jak Němci, tak ostatní Evropané, zvyklí kritizovat čínské úřady za porušování „lidských práv“, na toto téma ani nemekli. Je to i pochopitelné: ať se Němcům čínské poměry líbí, nebo ne, žádný jiný tak velký spotřebitel jejich produkce neexistuje, a není ani v dohlednu.

Situace není o nic lepší ani v malých zemích eurozóny. Rakousko se dokázalo vrátit k nepatrnému růstu – 0,2%. Holanďané kompenzovali propad v prvním pololetí a vykázali růst 0,3%. Finsko dosáhlo růstu 0,4%. Ani v „problematické“ jižní Evropě nejsou patrné známky změn k lepšímu. Růst ve Španělsku je mikroskopický, Itálie zatím neroste a od počátku krize poklesl její GDP o 25% (!). V Řecku pokračuje propad jako obvykle, i když ne tak rychle, jako dříve.

Co se týká Francie, tam si myslí, že „chronicky nemocným“ Evropy již nyní není Řecko, ale jejich země. Pokles GDP o 0,1% vyvolal jakýsi národní stres. Vždyť jak gaullista Nicolas Sarkozy, tak socialista Francoise Hollande dělali jen to, že snižovali sociální výdaje, zvyšovali staré daně a zaváděli nové. V důsledku toho nezaměstnanost ve 3. čtvrtletí vzrostla; u mládeže zůstala, podle údajů za září, asi na 25%.

V Evropě kvůli ekonomickým problémům rychle vzrůstá chudoba. Podle údajů sociologů Eurostatu bylo v r. 2012 na hranici chudoby 124,5 milionů lidí. Nejpochmurnější situace je v Bulharsku, kde chudoba a sociální vyčlenění hrozí polovině (!) obyvatel. Těsně za Bulharskem následuje Rumunsko a Lotyšsko, kde je chudobou ohroženo 42% resp. 37% obyvatel. V Litvě hrozí chudoba 33% obyvatel, v Polsku 27,2%, v Estonsku 23,1%. Je třeba zde uvést i Itálii, kde sice není podíl chudého obyvatelstva největší (29,2%), ale v absolutním vyjádření představuje 18,2 milionů lidí. Italové tvoří nejpočetnější zástup chudáků v Evropě.

Od euroskepticismu k totálnímu pesimismu

Dluhová krize, trvající v Evropě již pátý rok, a drastická úsporná opatření, která musí zavádět všechny evropské země, způsobují nárůst euroskepticismu nejen na evropské periferii, ale i v dosti bohatých zemích jako Německo a Rakousko.

Výsledky průzkumu mínění, provedeného na konci srpna a začátku září 2013 francouzským institutem Ifop, ukazují na prudký nárůst počtu euroskeptiků ve čtyřech největších ekonomikách eurozóny – v Německu, Francii, Itálii a Španělsku. Základní otázka, položená Němcům, Francouzům, Italům a Španělům zněla: Myslíte si, že členství v Evropské unii je pro vás prospěšné? 37% obyvatel Pyrenejí si myslí, že členství v EU přináší Španělsku jen nepříjemnosti (o rok dříve bylo ve Španělsku 26% euroskeptiků). Ve Francii vzrostl počet nespokojených s členstvím země v EU z 38% v r. 2012 na nynějších 43%. V Německu se negativně k členství ve sjednocené Evropě staví 44% obyvatel (před rokem bylo v Německu 36% euroskeptiků). Nejvíce euroskeptiků je v Itálii, tam nevidí na setrvávání v Evropské unii nic dobrého 45% občanů…

Spolu s euroskepticismem zachvacuje duši obyvatel Starého světa stále více i pesimismus. Lidé ztrácí nadějí a víru v budoucnost. Podle údajů amerického vědeckého centra Pew Research Center, které na jaře 2012 provedlo odpovídající průzkum, si jen 28% Němců, 17% Britů, 14% Italů a 9% Francouzů myslí, že jejich děti se budou mít lépe, než předešlé generace. Ještě zajímavější je, že pesimismus na Západě prudce kontrastuje s optimismem v rozvojovém světě: 82% Číňanů, 59% Indů a 65% Nigerijců věří v lepší budoucnost.

Evidentně mají pravdu ti vědci, kteří si myslí, že Evropa ztrácí svůj dřívější statut lokomotivy pokroku. Přišel čas dalších civilizací.