Francois Hollande, sionista navěky

Francoise Hollande byl zvolen prezidentem díky pěstování dvojznačnosti. Avšak bylo dosti snadné při čtení jeho předešlých výroků spatřit tam naprostou podporu státu Izrael. Změna, kterou oznámil svým voličům, se nekonala. Naopak, pokračoval ve šlépějích svého předchůdce. Můžeme jen poznamenat, že Francie postupně opustila svoji politiku nezávislosti a postavila se na stranu Spojených států a posledního koloniálního státu.

Někteří komentátoři vysvětlili postoj Francie na jednáních 5+1 s Íránem jako postoj nadiktovaný Saudskou Arábií, nebo prostřednictvím odkazu na židovství Hollandova ministra zahraničí Laurenta Fabiuse. To ignoruje to, že francouzská politika na Středním východě se během devíti let výrazně změnila.

Vše začalo v r. 2004 roztržkou mezi Jacquesem Chiracem a Basharem al-Assadem. Syrský prezident svému francouzskému protějšku slíbil, že upřednostní nabídku Total. Ale když francouzský návrh dorazil do paláce, byl pro zemi tak nevýhodný, že prezident změnil názor. Rozzuřený Chirac se se Sýrií rozešel a předložil Radě bezpečnosti rezoluci 1559.

Pak Francouzi zvolili Nicolase Sarkozyho, aniž by věděli, že byl částečně vychován jedním ze základních vůdců CIA, Frankem Wisnerem ml. Protože nebyl spokojen s tím, že ho udělaly Spojené státy, objevil své židovské kořeny a kultivoval své vztahy s Izraelem. Mezinárodní politika byla diktována Washingtonem, ale protože v té době nebyl mezi Izraelem a Spojenými státy žádný rozdíl, vypadal, že je na jejich straně.

Francois Hollande byl 10 let generálním tajemníkem své strany, kvůli své podprůměrnosti: neřídil žádný proud a nebyl vazalem žádného vůdce, takže mohl udržovat domácí pořádek a udržovat rovnováhu mezi uchazeči o Elysejský palác. Pečlivě dbal, aby neměl nikdy vlastní názor, aby zůstal co nejtransparentnější. A to natolik, že během své prezidentské volební kampaně ho všichni považovali za umírněného člověka, který by se mohl obklopit zkušenými osobnostmi. Jeho stoupenci tím byli raněni jako první.

Pravá tvář Francoise Hollanda se vynořila až tehdy, když dorazil do Elysejského paláce. Je zběhlý v domácí politice, ale o mezinárodních vztazích toho moc neví. V této oblasti má jeho přesvědčení původ u známých socialistických osobností.

Tudíž patronaci nad svým jmenováním svěřil Julesu Ferrymu, teoretikovi kolonizace. V Le Figaro ho jeho přítel, izraelský prezident Shimon Peres, barvitě přirovnal k Leonu Blumovi a Guy Molletovi, ačkoliv posledně jmenovaný již ve Francii oblíbený není. V r. 1936 Blum navrhl trumfnout Británii tím, že by se vytvořil stát Izrael v Libanonu, který byl tehdy pod francouzskou správou. V r. 1956 se Mollet pokusil zmocnit Suezského kanálu, za pomoci izraelské armády.

Během deseti let, kdy šéfoval Socialistické straně, Francois Hollande své intervence na Středním východě omezil. Jejich stručná chronologie následuje:

• V r. 2000, když byl okupován jižní Libanon, spolu s Bertrandem Delanoe připravil plány pro premiéra Lionela Jospina na cestu do Palestiny. K jeho projevům patří i odsouzení Hizballahu, který přirovnává k teroristické skupině.
• V r. 2001 požadoval rezignaci geopolitika Pascala Boniface, který zhřešil tím, že napsal interní zprávu kritizující slepou podporu strany Izraeli.
• V r. 2004 napsal Nejvyšší audiovizuální radě a zpochybnil schválení vysílání Al-Manar. V tlaku pokračoval, dokud nebyl tento kanál odporu cenzurován.
• V r. 2005 byl hostem Rady zástupců židovských organizací ve Francii (CRIF), podle zápisu ze setkání podporoval Ariela Sharona a silně kritizoval gaullistickou arabskou politiku. Uvedl: „Existuje trend, který sahá do minulosti, říká se mu arabská politika Francie a není přijatelné, aby vláda měla ideologii. Existuje problém s najímáním na Quai d’Orsay a v ENA a toto najímání by mělo být reorganizováno.“
• V r. 2006 se postavil proti prezidentovi Ahmadinejadovi, který pozval rabíny a historiky, včetně popíračů holokoustu, do Teheránu. Ohledně zaměření konference dělal blbého, což mělo ukázat, že Evropané vyměnili svoji křesťanskou kulturu za náboženství holokoustu. A v rozporu se skutečností vysvětlil, že íránský prezident chce upřít Izraeli právo na existenci a že připravuje pokračování v holokoustu.
• Mobilizoval za propuštění izraelské vojáka Gilada Shalita, na základě toho, že měl francouzské duální občanství. Bez ohledu na to, že tento mladík byl zajat, když sloužil v okupační armádě ve válce proti Palestinské samosprávě, která je také spojencem Francie.
• V r. 2010 spolu s Bertrandem Delanoe a Bernardem-Henri Levim publikoval v Le Monde článek, ve kterém se stavěl proti bojkotu izraelských produktů. Podle něj by tento bojkot byl kolektivním trestem uvaleným na Izraelce pracující po mír s Palestinci. To je odůvodnění, které nepoužíval ani během podobných kampaní proti apartheidu v Jižní Africe.

A nakonec, před francouzsko-saudským sblížením, a dokonce předtím, než se stal prezidentem, již Francois Hollande vyjádřil svoji podporu izraelskému koloniálnímu státu. A již odsoudil Osu odporu (Írán, Sýrii, Hizballah). Jenže opak je pravdou: po uplatnění dohody z Quincy se Saudská Arábie dostala blíže k Francii, díky své pro-izraelské politice.

Politika Socialistické strany obecně a Francoise Hollanda konkrétně má své kořeny v kolonialismu 19. století, jehož byl Jules Ferry hlasatelem a Theodor Herzl propagátorem. Dnes se sionisté ve straně spolčili, na základě iniciativy Dominique Strauss-Kahna, v diskrétním a mocném Kruhu Leona Bluma… jehož čestný prezident, Jean-Marc Ayrault, se stal premiérem Francoise Hollanda.