Pro Ukrajinu se otvírají brány pekel

Přesně jak jsem předpověděl ve svém posledním článku ohledně vývoje na Ukrajině, zařadili evropští politici a ukrajinská opozice forsáž a pokouší se v Kyjevě o další barevnou revoluci. Normálně zdrženliví eurobyrokrati náhle začali vztekle kárat Rusko kvůli „nepřijatelnému ruskému zasahování“, zatímco jejich vlastní diplomati vystoupili na pódiu a vybízeli k (ilegálním) demonstracím v Kyjevě. Co se týká opozice, ta vynaložila impozantní zdroje, aby svezla lidi z celé Ukrajiny, pobaltských států a Polska do Kyjeva, aby tam zorganizovali masová shromáždění, a aby zajistili, aby se objevilo dost lidí, začali shromáždění rockovým koncertem zdarma. Nakonec sjednocené opoziční strany prohlásily, že vytvoří „jednotnou centrálu odporu“, jejímž prvním úkolem bude zkoordinovat celoukrajinskou generální stávku.

Nyní opozice, vedená Julií Timošenkovou z vězení, nyní otevřeně vyzývá ke svržení Janukovičovy vlády a požaduje nové volby.

Velmi efektní.

A co „pro-ruská“ Janukovičova vláda?

Ta, přesně jak jsem předpověděl, je již připravena udělat „pravou kličku“, po své překvapivé „levé kličce“ minulý týden. Vše, co Janukovič a spol. udělali, bylo, že poslali premiéra Azarova, aby vysvětlil poslední změnu názoru prezidenta Janukoviče v televizním pořadu uváděném notoricky rusofobním židovským pevným kádrem „Savikem Šusterem“ (jeho skutečné jméno je „Ševelis Šusteris“ – nejdříve pracoval pro CIA vytvořené Rádio svobodná Evropa/Rádio svoboda, pak pro ruská „demokratická“ média, než se pak dal k „ukrajinské“ televizi, po „oranžové revoluci“ v Kyjevě. Tento skutečný kosmopolita má rovněž italské a kanadské občanství, pravděpodobně spolu s izraelským), kde nikdo neposlouchal ani jedno jeho slovo: na každý ekonomický údaj, který Azarov zmínil na obranu svého postoje, reagovali nacionalisté emocionálními hesly, sliby o skvělé budoucnosti a obvyklou zuřivou proti-ruskou rétorikou. Přesto Azarov vysvětlil, že se rozhodl přijít, protože doufal, že aspoň v televizi ho nechají mluvit (stejný den opozice v ukrajinském parlamentu Azarova prostě ukřičela, čímž úspěšně zabránila, aby mohl vystoupit a vysvětlit rozhodnutí vlády).

Sám Janukovič poukázal na to, že došlo pouze k „dočasnému odkladu“ a že Ukrajina by mohla nakonec podepsat, jen o „trochu později“, možná na jaře.

Pak vláda nařídila svým pořádkovým policajtům, aby vyčistili Majdanské náměstí v Kyjevě, ve 4 ráno, což bylo provedeno s obvyklou měrou bezohledného násilí (na obou stranách). Azarov pak vlastní poldy odsoudil a oznámil, že bude ustavena zvláštní komise, aby vyšetřila násilnosti a zjistila, kdo je zodpovědný (kdo jiný by to mohl mimo něj být je nejasné).

Nakonec Janukovič oficiálně prohlásil, že je násilnostmi „hluboce pobouřen“ a že všichni Ukrajinci byli sjednoceni, a nekecám, „naší volbou naší společné evropské budoucnosti“.

Co se mne týká, tak absolutně patetické.

Co se týká tak zvaných „Rusů“ z Doněcka, ti zorganizovali shromáždění proti EU/za Janukoviče, kde se objevilo moře modro-žlutých ukrajinských vlajek za zvuků Beethovenovy „Ódy na radost“ z 9. symfonie (kdy si pravděpodobně nebyli vědomi, že je to oficiální hymna EU).

Kontrast mezi těmito dvěma stranami sporu by sotva mohl být větší. Porovnejme si je:

Eurobyrokrati a ukrajinští nacionalisté

Eurobyrokrati a ukrajinští nacionalisté jsou šílení, opravdu, opravdu šílení a rozzuření. Vnímají to tak, že jeden muž náhle změnil názor, zapřel všechny své předešlé sliby a náhle sólově zastavil proces, do kterého investovali obrovské množství politického kapitálu. A mají naprostou pravdu, přesně to se stalo. Nyní jsou eurobyrokrati a ukrajinští nacionalisté ve stejné prekérní situaci: obě strany se cítí extrémně slabými a obě se bojí Ruska, obě strany jsou finančně bankrot a doufají, že politické vítězství zastíní jejich ekonomické nezdary, obě strany nenávidí Rusko a cítí, že je absolutně klíčovým upřít Rusku jakoukoliv možnou výhodu (skutečnou nebo imaginární), kterou by mohlo získat svazkem s Ukrajinou. Ano, jsou to čistě negativní nenávistné pocity neschopnosti, smíšené se sebeklamem velikosti, ve kterou tolik doufali, ale která je navždy nedosažitelná. Ale negativní pocity, konkrétně ty nacionalistické, mohou být velmi mocné, jak Hitler předvedl celému světu tak jasně.

Údajně „pro-ruští“ východní Ukrajinci

Nemají žádnou vizi, žádnou ideologii, žádný patrný budoucí cíl. Vše, co mohou nabídnout, je sdělení, které ve své podstatě říká „nemáme jinou volbu, než prodávat bohatým Rusům, místo chudým Evropanům“, nebo „vše, co můžeme od EU dostat, jsou jen pouhá slova, Rusové nabízí peníze“. To je pravda. Ale přesto je to extrémně neinspirující, mírně řečeno. Ba co hůř, tento názor posiluje, minimálně nepřímo, klíčové teze eurobyrokratů a ukrajinských nacionalistů: že jde o výprodej Rusku a že Rusové vydírají a zasahují, zatímco ve skutečnosti šlo o vydírání výlučně ze strany EU, jak je jasně patrné z požadavku, aby byla Timošenková propuštěna (zatímco Berlusconi je v Evropě obviněn z přesně stejných zločinů; tolik tedy dvojí metr).

A co Rusko v tom všem?

Začínám se bát, že to exploduje a přejde do velmi skutečné a nebezpečné krize pro Rusko. Zaprvé, předpokládám, že eurobyrokrati a ukrajinští nacionalisté nakonec zvítězí a že Janukovič buď zcela dokončí svoji evidentní „pravou kličku“ a zvrátí své rozhodnutí, nebo přijde o moc. Tak či tak si myslím, že eurobyrokrati a ukrajinští nacionalisté zvítězí. V Kyjevě bude více radostných demonstrací, ohňostrojů a oslav, spolu s farizejským poplácáváním se po zádech a jucháním v Bruseli, a pak se pro Ukrajinu brány pekel opravdu otevřou. Proč?

No jednoduše proto, že přirazit jeden Titanik k jinému nikoho nezachrání. EU se potápí a stejně tak Ukrajina. Ani jeden z nich nemá skutečnou vizi toho, jak tuto katastrofu zastavit, a obě strany jsou k smrti odhodlány pokusit se zakrýt svůj bankrot stále ostřejší a nechutnější politickou rétorikou. Netřeba říkat, že ani prázdné sliby, ani nacionalistická hesla nikoho nenakrmí a již umírající ukrajinská ekonomika zkolabuje, v kterémžto okamžiku se bude muset priorita Ruska změnit, kdy ji Rusko bude muset přestat podporovat a bude se muset začít chránit před chaosem, odehrávajícím se na jeho 2,300 km dlouhou a většinou zcela nechráněnou hranicí s Ukrajinou. Jaká rizika pro Rusko existují?

Skutečná rizika pro Rusko

Po zatažení do nevyhnutelného chaosu a násilností, které zachvátí celou Ukrajinu (včetně Krymského poloostrova), bude zastavení, nebo aspoň bezpečné zvládání přílivu uprchlíků hledajících fyzickou a ekonomickou bezpečnost v Rusku, a ochrana ruské ekonomiky před důsledky kolapsu ukrajinské ekonomiky, pro Rusko tím hlavním. Rusko bude muset udělat toto vše, zatímco bude muset držet své ruce mimo rozvíjející se krizi na Ukrajině, neboť je absolutně jisté, že eurobyrokrati a ukrajinští nacionalisté budou z toho všeho vinit Rusko. Nejlepší věcí pro Rusko by mohlo v takové situaci být nechat Ukrajince jejich soukromým šarvátkám a počkat si na vítězství jedné ze stran, než se pokusí velmi opatrně vyslat pár nízko postavených „sondařů“, aby zjistilo, jestli za hranicí existuje někdo, kdo se konečně vzpamatoval a je při smyslech a je schopen a připraven vážně začít Ukrajinu rekonstruovat a k nevyhnutelnému partnerství s Ruskem a zbytkem Euroasijské unie. Dokud se tak nestane, mělo by Rusko zůstat mimo, jak jen to je možné.

Sarajevo na Dněpru

V tuto chvíli existují všechny známky toho, že Ukrajina se vydává „bosenskou cestou“ a že to bude opravdu ošklivé. Výbušný koktejl, který nyní vidíme namíchávat na Ukrajině, je přesně tentýž, který tak krutě explodoval v Bosně: místní nacionalisté podporovaní zahraničními imperialisty, kteří jsou absolutně odhodláni ignorovat jakoukoliv formu zdravého rozumu, a neohlížet se na vyjednaná řešení, jen aby dosáhli svých ideologických cílů. Citlivějším a racionálním lidem může tento můj katastrofický scénář připadat příliš pesimistický, ale těmto skeptikům bych doporučoval podívat se na tento velmi známý polský vtip:

Polák jdoucí po ulici narazí na lampu, Zvedne ji, a protože je rezavá, rychle ji opucuje. Vystoupí z ní džin. „Jsem džin z lampy a mohu ti splnit tři přání.,“ povídá džin. „Dobrá,“ řekne Polák. „Chci, aby čínská armáda napadla Polsko.“ Divné přání, myslí si džin, ale splní ho a čínská armáda přispěchá z Číny, napadne Polsko a vrátí se domů. „Tak. Druhé přání, možná něco pozitivnějšího,“ říká džin. „Ne,“ odpoví Polák, „chci, aby čínská armáda zaútočila znovu.“ A tak čínská armáda dorazí z Číny, zpustoší další část Polska a pak se vrátí domů. „Poslyš,“ říká džin, „máš poslední přání. Mohu z Polska udělat to nejkrásnější a nejvíce vzkvétající místo na Zemi.“ „Jestli ti to nebude vadit, chci, aby čínská armáda zaútočila ještě jednou.“ A tak čínská armáda opět dorazí, zničí zbytek Polska a pak se vrátí naposledy domů. „Nechápu,“ říká džin. „Proč jsi chtěl, aby čínská armáda napadla Polsko třikrát?“ „No,“ odpoví Polák, „museli jít šestkrát přes Rusko.“

To je typ humoru související s hlubokým komplexem méněcennosti, jaký může vytvořit jen náhražkový silný nacionalismus. Zeptejte se někoho, kdo se někdy setkal s ukrajinským nacionalistou, a potvrdí vám, že proti nim jsou polští nacionalisté měkcí a mírní.

Netřeba říkat, že až Ukrajina exploduje, budou se eurobyrokrati dívat jinam a uzavřou hranice svých zemí jak nejlépe dovedou, zatímco vůdci ukrajinských nacionalistických stran utečou na západ, kde dostanou dobře placená místečka v akademické obci, různých mozkových trustech a nevládních organizacích. Co se týká lidí na Ukrajině, ti budou ponecháni napospas a vzájemným šarvátkám, kdy tak zvané „mezinárodní společenství“ bude pokrytecky ronit krokodýlí slzy.

Lasciate ogne speranza, voi ch'entrate? (Zanechte všech nadějí vy, kteří vstupujete v tato místa)

Upřímně doufám, že se mýlím a že ze stávajícího chaosu povstane nějaký jedinec nebo hnutí, aby Ukrajině zabránil zkolabovat do „bosenského scénáře“, ale bohužel žádné známky toho nevidím. Ukrajinští politici – všichni – jsou nechutní. Totéž se mimochodem týká i politiků EU. V nejlepším případě jsou nudní, neinspirující a prakticky nekompetentní. A ve své nejhorší přirozenosti jsou to patologičtí lháři, politické prostitutky a šalbou postižení imbecilové, kteří jsou příliš negramotní a příliš arogantní na to, aby kdy spatřili nápis na zdi, a to dokonce i když je napsán velkými tlustými písmeny.

Prohlášení: jsem zkušenostmi, praxí a povahou pesimista (potkali jste někdy optimistického vojenského analytika?). Například od chvíle, kdy jsem zveřejnil svůj první článek na tomto blogu, jsem předpovídal americko-izraelský útok na Irán, a k tomu stále nedošlo (ale stále si myslím, že dříve nebo později Izraelci a jejich neokonzervativní sayanim kolegové takový americký útok vyprovokují, bude-li třeba i pomocí operace pod falešnou vlajkou). Takže jsem se v minulosti mýlil, velmi mýlil, a vášnivě doufám, že se budu mýlit opět. Jenže bohužel nevidím žádná fakta nebo argumenty, které by byť nepřímo naznačovaly, že pro Ukrajinu v budoucnosti existuje jiný, lepší scénář.

Nebo někdo z vás nějaký jiný vidí?