Nemyslitelné se stává normou

Minulý týden jsem se jako divák zúčastnil slavnostního televizního vyhlášení vítězů Bafta. Šokovalo mne ticho. Sál byl plný významných liberálních osobností. Byli tam spisovatelé, producenti, dramatici i žurnalisté, stejně tak jako vedoucí pracovníci hlavních sdělovacích prostředků včetně televize. A nikdo to mlčení nepřerušil. Jako bychom žili izolovaně od vnějšího světa. Světa nekonečného násilí, lakomství a obrovských zločinů spáchaných naším jménem a naší vlastní vládou a jejím zahraničním pánem. "Irák je něco jako test," oznámil Bushův režim, který den po dni stále více připomíná fašistický stát, jak jej definoval Mussolini: Prorostení militantního státu a moci korporací. Irák je také určitým testem západních liberálů. V obsazené zemi roste utrpení, doktoři Červeného kříže hlásí neuvěřitelně vysoký počet civilních obětí a na stanici BBC se při tom už volně diskutuje o příštím úlovku (Sýrii nebo Iránu) způsobem, jako by šlo World Cup.

To, co bylo dříve nemyslitelné, je pomalu normalizováno. Edward Herman, americký autor esejí, napsal: "Při páchání nemyslitelného existuje většinou rozdělení úkolů. Zatímco jedna skupina brutálně vraždí, druhá pracuje na vylepšení technologie vraždění (lepší spalovací pece, déle hořící napalm, bomby s ničivějším účinkem). Třetí skupina expertů má za úkol normalizovat dříve nemyslitelné do takové podoby, která je pro širokou veřejnost přijatelná."

Tato slova napsal Edward Herman po první válce v Iráku v roce 1991. Noční záběry amerických buldozerů, zahrnujících hlínou tisíce iráckých branců, mnozí ještě naživu a marně se pokoušející se vzdát, nebyly nikdy veřejnosti předvedeny. Díky pečlivě filtrovaným informacím byl tehdejší masakr normalizován. Těsně před vánocemi 1991 byla zveřejněna studie, ze které vyplynulo, že v Iráku zahynulo více než 200 tisíc mužů, žen i dětí - přímý to důsledek americké invaze. Skoro se o tom nemluvilo a vražedná povaha této války nikdy nebyla zdejší (britské) veřejnosti zdůrazněna, o americké veřejnosti ani nemluvě.

Západ nikdy oficiálně nepřiznal úroveň utrpení, kterou způsobilo úmyslné zničení civilní infrastruktury (elektráren, čističek, připraven pitné vody) plánované Pentagonem, k tomu embargo, které se co do krutosti dalo přirovnat ke středověkému obléhání. Dokumentů o utrpení bylo dost a byly široce k dispozici. Koncem devadesátých let umíralo v Iráku každý měsíc 6000 kojenců. Dva vysocí úředníci OSN Denis Halliday a Hans von Sponeck, kteří měli na starost humanitární pomoc Iráku, dokonce na protest proti tomuto embargu a jeho skryté agendě rezignovali. Denis Halliday se vyjádřil, že jde o genocidu.

Ještě v červenci minulého roku Spojené státy podporované Blairovou vládou zlovolně a záměrně blokovaly humanitární pomoc, která už dříve byla schválena RB OSN. Šlo o základní zdravotní materiál - jako jsou vakcíny krevní plazma a léky na utišení bolesti - v ceně 5,4 miliardy liber.

Útok dvou nejsilnějších a největších vojenských mašinérií na demoralizovanou, nemocnou, oslabenou a v podstatě bezbrannou zemi minulý měsíc byl jen logickým doplněním tohoto barbarismu. A teď vlajky vlají a oni to nazývají "vítězstvím". Minulý týden se vrátila do Plymouthu ponorka Turbulent s vlající vlajkou Jolly Rogera - pirátskou vlajkou s lebkou a s kříženými hnáty. Nemohli to vyjádřit přesněji... Tato atomová ponorka vypálila na Irák kolem třiceti raket typu tomahawk, každá z nich v ceně 700 tisíc liber. Celkem 21 milionů liber. Za tuto částku by bylo možné zajistit léky, jídlo a vodu pro zoufalé obyvatele Basry.

Co asi zasáhlo těch třicet střel typu tomahawk? Kam dopadly? Kolik usmrtily lidí z populace, v níž je téměř polovina ještě dětmi? Možná jste, pane kapitáne McKendricku, zasáhl palác se zlatými kohoutky v koupelnách, neboli - jak to poslední dobou Američané a pan Geoffrey Hoon rádi nazývají - velitelské a řídící centrum. Možná měla každá ta raketa ve špičce senzor, který dokáže rozlišit Bushem označené zločince od kojenců. Ale jedna věc je jistá: Na seznamu vašich cílů nebylo irácké ministerstvo pro ropu.

Když začala invaze, byli občané vyzváni k podpoře svých vojenských jednotek. K podpoře armády vyslané ilegálně a nedemokraticky, aby zabíjela lidi, se kterými jsme neměli žádné spory.

"Konečný test našeho profesionalismu" - tak to nazval generál McKendrick, když referoval o nevyprovokovaném útoku na národ, jenž nevlastní ponorky ani námořnictvo a ani letectvo. Národ, který nemá přístup k pitné vodě, elektřinu a v mnoha nemocnicích ani anestetika k aplikaci při amputaci dětských končetin rozmašírovaných šrapnelem. Několikrát jsem viděl, jak to dělají. Namísto anestetik používají roubík v ústech malého pacienta.

Chlapec jménem Ali Ismaeel Abbas, kterému po útoku zůstaly namísto rukou jen pahýly, a který tam také přišel o své rodiče, byl dopraven do moderní nemocnice v Kuvajtu. Zachránila ho široká publicita jeho případu. Tony Blair řekl, že "udělá všechno, co je v jeho silách, aby mu pomohl." Takový výrok je urážkou naší paměti. Paměti na všechny děti Iráku, které zemřely násilnou smrtí následkem Blairovy války a embarga, které Blair tak nadšeně podporoval. Záchrana Aliho nahrazuje naše právo mediálním divadlem dobročinnosti. Právo na poznání (hloubky zločinu) spáchaného naším jménem proti ostatním dětem.

Ve stejné době, kdy Ali letěl do Kuvajtu, zabránily americké úřady organizaci Save The Children ve vyslání letadla do severního Iráku do oblasti, kde živoří 40 tisíc občanů na pokraji zoufalství. Z důvodu humanitární krize v Iráku je ohroženo dalších 40 milionů lidí po celém světě, říkají organizátoři světového potravinového programu.

Tak tohle má být "osvobození"? Ne. Je to masivní krvavá zlodějna iráckých zdrojů přírodního bohatství Američany. Jen se zeptejte lidí v ulicích. Strach a nenávist k Saddamovi byly přes noc nahrazeny strachem a nenávistí vůči Bushovi a Blairovi. A možná také vůči nám ostatním.

Při obhajobě této akce jsou úskoky a překrucování nutné - taková je velikost Blairovy hlouposti a zločinnosti. Reportér BBC Andrew Marr takovou obhajobu předvedl: "Blair říká, že budeme schopni obsadit Bagdád bez velkého prolévání krve. Iráčané budou oslavovat." V obou tvrzeních měl nezvratně pravdu.

Co je podle prvního muže země nutno učinit, aby se to dalo nazvat "proléváním krve"? Kvalifikuje se na to zabití 3 000 lidí při pádu "dvojčat" v New Yorku? Zní-li odpověď ano, pak ty desítky tisíc zabitých Iráčanů počátkem tohoto měsíce jsou přeci rovněž "proléváním krve", nebo ne? Jedna zpráva se zmiňuje o tom, že za méně než 24 hodiny bylo zabito na 3000 Iráčanu. Tvrdí snad obhájci, že životy jedné skupiny lidí mají nižší cenu, než životy jiné skupiny? Snížení hodnoty lidského života bylo vždy součástí každé imperiální síly. Od Konga, přes Vietnam a Čečensko až po Irák.

Platí-li co napsal Milan Kundera - "boj lidí proti moci je bojem paměti proti zapomnění", pak se od nás očekává, že zapomeneme. Nesmíme zapomenout Blairovy lži o zbraních hromadného ničení, o který nyní Hans Blix otevřeně prohlásil, že byly postaveny na vykonstruovaných a falešných důkazech. Nesmíme zapomenout jeho bezohledný pokus zastřít skutečnost, že americká raketa zabila 62 civilisty na trhu v Bagdádu.A nesmíme zapomenout důvod této krvavé lázně. Minulé září, v proslovu o strategii národní bezpečnosti, řekl Bush jasně, že americkým záměrem je dominovat světu silou. Irák byl jen "pokusným králíkem". Ten zbytek bude šaráda.

Nesmíme zapomenout, že britský ministr obrany oznámil (poprvé v historii), že jeho vláda je připravena zahájit útok jadernými zbraněmi. Ovšemže jde pouze o Bushovu ozvěnu. Mafie na vzestupu nyní vládne ve Spojených státech a britský první ministr je jejím otrokem. Společnou snahou se jim daří zbavit ušlechtilá slova původního obsahu - osvobození, demokracie, svoboda. Nevyslovenou pravdou zůstává, že za tímto krvavým křižáckým tažením do Iráku je dobytí, zábor nás všech: našeho mínění, naší humanity a konečně i našeho respektu vůči sobě samým. Budeme-li mlčet, zůstaneme-li v nečinnosti, jejich vítězství nad námi bude úplné.

Článek The Unthinkable is Becoming Normal. Do Not Forget the Horror byl zveřejněn v Independent 20. dubna.