Ve stínu americké geopolitiky, čili ještě jednou o „Velkém Izraeli“ (II)

Předchozí část

Svět směřuje ke globální válce o zdroje, a v první řadě se to týká Perského zálivu. Když v této souvislosti hodnotil situaci v arabském muslimském světě, Oded Yinon napsal: „V konečném důsledku tento svět nemůže existovat kolem nás se svoji současnou strukturou a nesetkávat se s nutností projít revolučními změnami. Islámský arabský svět je vytvořen jako dočasný domeček z karet, vytvořený cizinci (Francií a Británií v 20. letech m.s.), přičemž jeho obyvatele nezajímají přání a neusilují o to, aby je brali na zřetel. Tento svět byl podmínečně rozdělen na 19 států, kdy každý z nich je tvořen kombinací menšin a etnických skupin, vzájemně si nepřátelských, takže každý arabský muslimský stát se v současnosti střetává s etnickými a sociálními nepokoji vznikajícími uvnitř, a v některých těchto státech již zuří občanská válka.“

Po popsání nesourodé mapy arabského a nearabského muslimského světa činí Yinon závěr: „Tato národnostně-etnická mapa menšin, od Maroka a Somálska po Turecko, poukazuje na neexistenci stability a rychlou degeneraci v celém regionu. Když k této mapě přidáme ekonomickou situaci, vidíme, že celý region je vytvořen jako domeček z karet a závažnější problém neustojí.“ A pak Yinon popisuje „nové možnosti pro totální změnu situace“, které Izrael musí zrealizovat v příštích deseti letech.

V souvislost se Sinajským poloostrovem je třeba obnovit kontrolu nad Sinají coby strategickou, ekonomickou a energetickou rezervou v dlouhodobém horizontu. „Egypt se svojí současnou vnitropolitickou situací je již mrtvolou, tím spíše vezmeme-li v úvahu narůstající muslimsko-křesťanský rozkol. Rozpad Egypta na teritoriálním základě na různé geografické regiony je politickým cílem Izraele (v 80. letech) na jeho západní frontě.

Ohledně východní fronty Izraele, která je komplikovanější, Yinon píše: „Totální rozpad Libanonu na pět provincií bude precedentem pro celý arabský svět, včetně Egypta, Sýrie, Iráku a Arabského poloostrova, a vše k tomu již směřuje. Pozdější rozpad Sýrie a Iráku na etnické nebo náboženské oblasti, stejně jako v Libanonu, je hlavním úkolem pro Izrael na východní frontě v dlouhodobém horizontu, zatímco likvidace vojenské moci těchto států je hlavním úkolem v krátkodobé perspektivě. Sýrie se rozpadne podél své etnické a náboženské struktury na několik států, stejně jak k tomu dochází nyní v Libanonu, takže tam bude šíitský alavistký stát v oblasti Aleppa, další sunitský stát v Damašku, v nepřátelském vztahu se svými severními sousedy drúzy, kteří vytvoří vlastní stát, a možná dokonce na našich Golanských výšinách, a nakonec v Hauranu a v severním Jordánsku.

„Irák bohatý na jednu stranu na ropu, a na druhou stranu zmítaný vnitřními konflikty je zaručeným kandidátem pro dosažení cílů Izraele. Jeho rozpad je pro nás důležitější, než rozpad Sýrie… Jakékoliv meziarabské konfrontace nám pomohou v krátkodobém horizontu, a rovněž pomohou zkrátit cestu k důležitějšímu cíli, tedy rozpadu Iráku na několik sektorů, jako v Sýrii a Libanonu. V Iráku lze provincie dělit na etnickém a náboženském základě, jako v Sýrii v době Osmanské říše. Tudíž tři (či více) státy budou existovat kolem tří velkých měst: Basry, Bagdádu a Mosulu, a šíitské oblasti na jihu se oddělí od sunitského a kurdského severu.“

„Celý Arabský poloostrov je přirozeným kandidátem na rozpad kvůli vnitřním a vnějším tlakům, a je to nevyhnutelné, obzvláště v Saudské Arábii, bez ohledu na to, jestli si udrží svoji ekonomickou moc, založenou na ropě, či jestli tato moc v dlouhodobé perspektivě poklesne. Vnitřní trhliny a díry jsou ve světě současné politické struktury samozřejmým a přirozeným vývojem událostí.

Jordánsko je bezprostředním strategickým cílem v krátkodobé perspektivě, avšak nikoliv v dlouhodobé, protože v dlouhodobém horizontu nebude představovat po rozpadu a ukončení dlouhého panování krále Huseina, a po převzetí moci Palestinci v krátkodobé perspektivě, žádnou reálnou hrozbu. Je naprosto nemožné, aby Jordánsko nadále delší dobu existovalo ve stávajícím složení, a politika Izraele jak v době války, tak v době míru musí být směrována na likvidaci Jordánska a jeho nynějšího režimu a na předání moci palestinské většině. Zánik režimu východně od Jordánu rovněž povede k zániku problému hustého osídlení území západně od Jordánu Araby… Původní koexistence a mír budou panovat v zemi jen tehdy, když Arabové pochopí, že bez židovského státu mezi Jordánem a mořem nemohou ani existovat, ani se cítit bezpečně. Svoji zemi a bezpečí mohou nalézt pouze v Jordánsku.“

Dále Yinon vysvětluje vnitřní strategické cíle a cesty k jejich dosažení a zdůrazňuje nutnost závažných změn ve světě. „Disperze obyvatelstva je vnitřním strategickým cílem nejvyšší priority, jinak přestaneme existovat v jakýchkoliv hranicích. Judea, Samarie a Galilea jsou naši jedinou zárukou národní existence… Dosažení našich cílů na východní frontě závisí v první řadě na realizaci tohoto vnitřního strategického cíle. Přetvoření politické a ekonomické struktury, aby se umožnila realizace těchto strategických cílů, je klíčem k dosažení všech změn. Musíme přejít od centralizované ekonomiky, ve které vláda aktivně zasahuje, k otevřenému a volnému trhu, a musíme rovněž přestat být závislí na amerických daňových poplatnících a musíme vlastníma rukama rozvíjet svoji původní produktivní ekonomickou infrastrukturu. Pokud nebudeme schopni provést tyto změny svobodně a dobrovolně, tak budeme nuceni to udělat pomocí vývoje událostí ve světě, obzvláště v oblasti ekonomiky, energetiky, politiky a naší vlastní narůstající izolace.“

„Rychlé změny ve světě také povedou ke změnám prostředí světového židovstva, pro které se Izrael stane nejen poslední nadějí, ale i poslední volbou.“

Při vyhodnocování tohoto plánu lze učinit následující závěry. Zaprvé, protože jsou zde vysvětleny strategické cíle, je vykalkulován na dlouhodobou perspektivu a je aktuální obzvláště dnes. Zadruhé, možnost realizace popsané vnější strategie je spojena s vážnými změnami v jejím rámci a se situací samotného Izraele, a situací v celosvětovém měřítku. Což se začalo projevovat od poloviny 80 let.

S přechodem světové vládnoucí třídy na neoliberální strategii došlo v Izraeli k hlubokým změnám, v jejichž důsledku se tato země ocitla pod kontrolou 18 nejbohatších rodin a izraelský kapitál začal být aktivně investován v zahraničí, přičemž izraelský trh se široce otevřel pro zahraniční kapitál. V důsledku aktivního „začleňování“ země do světového ekonomického systému se izraelský kapitál natolik sloučil s nadnárodním kapitálem, že pojem „národní izraelská ekonomika“ přestal mít smysl. V těchto podmínkách byl pak možný i přechod Izraele k aktivní expanzi, která se ne nutně projevuje jako vojenská kontrola a přítomnost, ale také jako intelektuální a ekonomický vliv a pronikání. Hlavním však je začlenění území do celkové šachovnice, v jejímž centru se nachází Izrael. O tom mluvil i Šmulevič, když uváděl, že přikázáním judaismu je „být silou, která řídí lidskou civilizaci a která stanovuje normy lidské civilizace“.

Příkladem takového arabsko-izraelského spojení je například vytvoření investičního fondu Markets Credit Opportunity (EMCO) ve výši 1 miliardy dolarů švýcarskou bankovní skupinou Credit Suisse AG, za účasti tří největších akcionářů banky – izraelské podnikatelské skupiny IDB Group, katarského státního investičního fondu Qatar Investment Authority a soukromé saudsko-arabské investiční společnosti Olayan Group. Ještě charakterističtějším faktem je, že Saudská Arábie svěřila velké izraelské bezpečnostní firmě G4S zajišťování bezpečnosti poutníků během hadže do Mekky (bezpečnostním perimetr sahá od letiště v Dubaji v UAE po oblast Jeddah). Saudská pobočka společnosti funguje tajně od r. 2010 a má možnost shromažďovat osobní informace nejen o poutnících, ale i o cestujících letících přes Dubaj.

Co se týká plánovaného „chaosu v muslimském světě“, tak ho Izrael realizuje cizíma rukama, kdy působí výhradně přes tajné služby a podporuje mýtus, že je „obětí islamismu“. V této souvislosti je doposud aktuální vysvětlení Israele Shahaka ohledně toho, proč zveřejnění strategického plánu Izraele pro něj nepředstavuje nebezpečí.

Když uvedl, že toto nebezpečí může přijít pouze z arabského světa a z USA, zdůraznil: „Arabský svět doposud demonstroval svoji absolutní neschopnost podrobně a racionálně analyzovat izraelskou židovskou společnost… V takové situaci dokonce i ti, kteří vykřikují o nebezpečích izraelského expansionismu (která jsou zcela reálná), tak nečiní na základě faktických a podrobných znalostí, ale na základě víry v mýtus… Izraelští specialisté se domnívají, že celkově Arabové nevěnují pozornost závažným diskusím o jejich budoucnosti.“ Podobná situace je i v USA, kde jsou veškeré informace o Izraeli brány z liberálního pro-izraelského tisku. Z toho Shahak učinil následující závěr: „Protože existuje situace, ve které je Izrael skutečně uzavřenou společností pro ostatní svět, a protože svět chce zavírat nad jeho problémy oči, zveřejnění a dokonce i započetí realizace tohoto plánu je realistické a proveditelné.“