České zlato ukradené nacisty? To nic...

Dokumenty odhalují šokující příběh: pouhých šest měsíců předtím, než šla Británie do války s nacistickým Německem, Bank of England ochotně předala zlato v hodnotě 5,6 milionů liber Hitlerovi – a toto zlato patřilo jiné zemi.

Oficiální historie banky, napsaná v r. 1950, ale uveřejněná na internetu poprvé v úterý, odhaluje, jak jsme zradili Československo – a to nejen nechvalně známou Mnichovskou dohodou ze září 1938, která nacistům umožnila anektovat Sudety, ale také v Londýně, kde Montagu Norman, excentrický, avšak bezohledný guvernér Bank of England, souhlasil s vydáním zlata, vlastněného Československou národní bankou.

Československé zlato bylo uloženo v Londýně na podúčtu jménem Banky pro mezinárodní vypořádání, v Basileji sídlící banky centrálních bank. Když nacisté vpochodovali v březnu 1939 do Prahy, okamžitě poslali ozbrojené vojáky do kanceláří národní banky. Českým ředitelům bylo nařízeno, pod trestem smrti, poslat dvě žádosti o převod.

První nařizovala BIS převést 23,1 tun zlata z československého účtu v BIS, vedeném u Bank of England, na účet Reichsbank v BIS, rovněž vedeném v Threadneedle Street.

Druhý příkaz instruoval Bank of England, aby převedla 27 tun zlata drženého pod vlastním jménem Československé národní banky na zlatý účet Bank of England u BIS.

Pro lidi mimo obor není rozdíl mezi oběma účty příliš patrný. Přesto byl však klíčový – a umožnil Normanovi zajistit, aby byl první příkaz proveden. Představitelé československé banky věřili, že protože příkazy byly podány pod nátlakem, nebude ani jeden z nich proveden. Ale nepočítali s byrokraty řídícími BIS a odhodláním Montagu Normana dohlédnout na splnění postupů, třebaže se jeho země připravovala na válku s nacistickým Německem.

Jeho rozhodnutí způsobilo poprask, jak v tisku, tak v parlamentu. George Strauss, labouristický poslanec, promluvil za mnohé, když v parlamentu hřměl: „Banka pro mezinárodní vypořádání je bankou, která schvaluje největší potupu této generace – okradení Československa.“ Winston Churchill požadoval informace o tom, jak může vláda žádat své občany, aby vstoupili do armády, když je „tak nešikovná, že může být převedeno zlato v hodnotě 6 milionů liber nacistické vládě“.

To byla dobrá otázka. Díky Normanovi a BIS ukradlo nacistické Německo 23,1 tun zlata bez jediného výstřelu. Druhý převodní příkaz, pro zlato držené vlastním jménem Československé národní banky, neprošel. Sir John Simon, ministr financí, nařídil bankám, aby československá aktiva zablokovaly (aby pak mohla být ukradena Británií – p.p.).

Dokumenty uvolněné Bank of England jsou odhalující, jak tím, co v nich je, tak tím, co v nich chybí. Jsou oknem do světa bázlivé předposranosti před autoritami, nadvlády postupů nad morálkou, a do světa, kde je pro bankéře tou nejdůležitější věcí udržet kanály mezinárodních financí otevřené, bez ohledu na ztráty na životech. Jinými slovy do světa, který se od dnešního příliš neliší.

BIS byla založena v r. 1930, a to vlastně Montagu Normanem a jeho blízkým přítelem Hjalmarem Schachtem, bývalým prezidentem Reichsbank, známým jako otec nacistického ekonomického zázraku. Schacht dokonce mluvil o BIS jako o „své“ bance. BIS je unikátním hybridem: komerční bankou chráněnou mezinárodní smlouvou. Její aktiva nelze nikdy zkonfiskovat, dokonce ani během války. Neplatí žádné daně ze zisku. Čechoslováci věřili, že právní nedotknutelnost BIS je ochrání. Ale mýlili se.

Historici Bank of England tvrdili, že odmítnout provést převodní příkaz by bylo porušením smluvních závazků Británie ve vztahu k BIS. Ve skutečnosti existoval silný protiargument, že nacistická invaze do Československa veškeré tyto závazky anulovala a zneplatnila, neboť tato země již neexistovala.

Klíčovou větu v dokumentech Bank of England lze najít na straně 1,295. Tam stojí: „Obecný přístup ředitelů Bank of England k BIS během války byl pod vlivem jejich velké péče udržet BIS jako součást řešení poválečných problémů.“ A zde se stává tajná historie BIS a jejích silných vztahů s Bank of England ještě temnější.

Během války BIS prohlašovala, že je neutrální, což byl názor podporovaný Bank of England. Ve skutečnosti byla BIS tak provázána s nacistickou ekonomikou, že pomáhala udržet Třetí říši v provozu. Prováděla kurzové obchody pro Reichsbank; akceptovala nacisty ukradené zlato; uznávala loutkové vlády dosazené v okupovaných zemích, které, spolu s Třetí říší, brzy kontrolovaly většinu akcií této banky.

Skutečně, BIS byla pro nacisty tak užitečná a prospěšná, že Emil Puhl, vice-prezident Reichsbank a ředitel BIS, mluvil o BIS jako o jediné „zahraniční pobočce“ Reichsbank.

Akční rádius a styky BIS byly pro Německo životně důležité. A to tak, že po celou válku Reichsbank pokračovala v placení úroků za peníze, které si od BIS vypůjčila. Tyto úroky byly BIS použity pro vyplácení dividend akcionářům – ke kterým patřila i Bank of England. Tudíž prostřednictvím BIS Reichsbank financovala britskou válečnou ekonomiku. Po válce bylo pět ředitelů BIS souzeno za válečné zločiny, včetně Schachta. „Bankéře nevěší,“ řekl údajně Schacht, a měl pravdu – byl zproštěn viny.

Pohřbeno v tunách strojopisných stránek historie Bank of England je jméno, o kterém slyšeli jen velmi nemnozí, jméno muže, pro kterého měla, stejně jako pro Montagu Normana, nadřazenost mezinárodních financí větší význam, než pouhé státní záležitosti.

Thomas McKittrick, americký bankéř, byl prezidentem BIS. Když Spojené státy vstoupily v prosinci 1941 do války, stala se pozice McKittricka, jak poznamenává historie, „obtížnou“. Ale McKittrick dokázal udržet banku v chodu, z části díky svému příteli Allenu Dullesovi, šéfovi americké tajné služby působícím v Bernu. McKittrick byl Dullesovým aktivem, známým pod kódovým označením 644, a často mu předával informace, které získal od Emila Puhla, který byl rovněž častým návštěvníkem Basileje a často se setkával s McKittrickem.

Odtajněné dokumenty v archivech amerických tajných služeb odhalují ještě znepokojivější příběh. V rámci výzvědné operace známé jako „Harvardský plán“ byl McKittrick v kontaktu s nacistickými průmyslníky, kteří pracovali na tom, co americké dokumenty datované únorem 1945 popisují jako „úzkou spolupráci mezi podnikatelským světem spojenců a Německa“.

Tudíž zatímco spojenečtí vojáci bojovali v Evropě, McKittrick podepisoval dohody, aby udržel německou ekonomiku silnou. To se dělo za, jak popisují americké dokumenty, „plné podpory“ (amerického) ministerstva zahraničí.

Historie Bank of England se rovněž pohrdavě zmiňuje o Harry Dexter Whiteovi, představiteli ministerstva financí, který byl blízkým spojencem Henry Morgentahua, ministra financí. Morgenthau a White byly nejmocnějšími nepřáteli BIS a silně lobovali v červenci 1944 v Bretton Woods, kde se spojenci sešli, aby naplánovali poválečný finanční systém, za uzavření BIS. White, poznamenává historie Banky dosti pohrdavě, o BIS řekl: „Americký prezident s Němci kšeftuje, zatímco naši chlapci s Němci bojují.“

Díky pomoci svých mocných přátel, jako Montagu Normana, Allena Dullese a většiny Wall Street, BIS pokusy Morgenthaua a Whitea o její uzavření přežila. Spojenci banky použili přesně tentýž argument, popsaný na straně 1,295 historie Bank of England: BIS je potřeba k naplánování poválečné evropské ekonomiky.

Od 50. do 90. let většina plánování a technických příprav na zavedení eura probíhala v BIS. Bez BIS by euro pravděpodobně neexistovalo. V r. 1994 Alexander Lamfalussy, bývalý ředitel BIS, založil Evropský měnový institut, nyní známý jako Evropská centrální banka.

BIS zůstává velmi ziskovou. Má asi pouhých 140 klientů (odmítá sdělovat kolik), ale vloni dosáhla nedaněný zisk ve výši zhruba 900 milionů liber. Každý měsíc pořádá Konferenci o globální ekonomice, kde se setkává 60 nejmocnějších centrálních bankéřů, včetně Marka Carney, guvernéra Bank of England. Nejsou zveřejňovány žádné podrobnosti o těchto setkáních, ačkoliv jsou účastníci státními úředníky, pověřenými řízením národních ekonomik.

V BIS se také nachází Basilejský výbor pro bankovní dohled, který reguluje komerční banky, a nová Rada pro finanční stabilitu, která koordinuje národní regulační orgány jednotlivých států. BIS ze sebe vytvořila ústřední pilíř globálního finančního systému.

Montagu Norman a Hjalmar Schacht by byli opravdu velmi pyšní.