USA vedou války častěji, než jen jednu za rok

Spojené státy, vzor společenského a sociálního řádu pro země „zlaté miliardy“, mají jedinečnou historii. Za 237 let své existence buď vedly válku, nebo se připravovaly na nový útok a hledaly oběti. V období 1798 až 2012 použil Washington vojenskou sílu v zahraničí 240krát, častěji než jednou ročně.

Výsledky tohoto vojenského agresivního vývoje jsou impozantní. 5% světové populace, majících to štěstí, že jsou americkými občany, spotřebovávají podle různých odhadů 25% až 30% zdrojů planety. Jak tato země takové prosperity pro svých 320 milionů občanů dokázala dosáhnout?

Vše začalo již dávno, v roce 1620, kdy loď Mayflower se 142 osadníky opustila britský přístav Plymouth, přeplula Atlantik a 11. listopadu vylodila první skupinu „poutníků“ na severoamerickém pobřeží. Jejich potomci ve Spojených státech dnes připomínají královskou aristokracii v Evropě.

Nicméně z Británie do severní Ameriky nebyli posláni, řečeno mírně, zrovna ti nejlepší členové společnosti. Mnozí z nich měli tendenci výrazně porušovat zákony a měli vlažný přístup k normám veřejné morálky. Možná, že se tyto dispozice prvních osadníků promítly v historickém charakteru amerického zákonodárství.

V roce 1776 se americké kolonie spojily do Spojených států a vzbouřily se proti svému legitimnímu vládci, britskému králi. Válka za nezávislost trvala třináct let a skončila vítězstvím kolonistů. Legitimnost vytvoření USA lze přirovnat k legitimitě Velké říjnové socialistické revoluce, která měla za následek, že se k moci dostali bolševici. Válka za nezávislost byla první a také poslední válkou s vnějším nepřítelem na území Spojených států, a jen sotva ji lze označit za agresivní nebo kořistnickou.

Před dokončením vytvoření vlády a veřejných institucí začaly USA rozpoutávat války a konflikty, jeden za druhým. Tady jsou ty nejdůležitější. 1798-1800 – válka s Francií, bývalým spojencem Spojených států v boji za nezávislost. V jejím důsledku přešly některé severoamerické kolonie Francie pod kontrolu Spojených států, což bylo předehrou k jejich pozdějšímu připojení.

Další plnohodnotná válka, první tripolská či barbarská válka, ve které Spojené státy bojovaly ve Středomoří s Alžírem, Tunisem a Tripolitánií (dnešní Libyí) deset tisíc mil daleko od svých hranic, předurčila války 20-21. století ve stejném regionu. Tuto válku lze bez problémů označit za první válku politiky „velkého klacku“, kterou Washington, bez ohledu na pravidla mezinárodního práva, prosazoval a chránil své ekonomické zájmy. Důvodem této války byl požadavek arabských států, aby Tripolisu byly placeny dávky za používání obchodních cest ve Středozemí.

Tato barbarská válka neskončila pro Spojené státy dobře. Musely ze zajetí vykoupit 300 amerických vojáků, zatímco Američané zajali pouze 100 arabských vojáků, a kýžený výsledek – zbavit se placení dávek – nebyl dosažen. Až druhá barbarská válka v r. 1815 přinesla úspěch. V jejím důsledku americké obchodní lodě, na rozdíl od francouzských a britských, měly přednost a mohly se ve Středomoří volně pohybovat.

Po celé devatenácté století válčily USA s Brity, Mexičany, Japonci, Nikaragujci, Havajci a Filipínci, nemluvě o desítkách lokálních vojenských operací. Jako výsledek byla získána území států Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah. Na Havaji byl zřízen protektorát, americká vojenská vláda byla dosazena na Kubě a koloniální režim byl vytvořen na Filipínách.

Ve dvacátém století se staly americké agresivní operace ještě rozšířenějším jevem. Prakticky celá střední Amerika a převážná část latinské Ameriky byly pod americkou kontrolou. Spojené státy a Rusko byly ve válce, i když bez valného výsledku, a jejich vojáci přistáli v Archandělsku a Vladivostoku. Nejen Středozemí nebo střední Amerika, jak tomu bylo v 19. století, ale celý svět je pokryt americkou válečnou mašinérií.

Američtí vojáci bojovali v Číně (1925), Koreji (1950), opět v Číně (1958) a Libanonu (1958). Největší porážku v historii utrpěly Spojené státy ve Vietnamu, kde jich bylo zabito 60,000 a více než 300,000 zraněno. Po válce asi 100,000 veteránů spáchalo sebevraždu. Souběžně s tím vedli Američané ozbrojené operace v latinské Americe – v Panamě, Brazílii (svržení zákonně zvoleného prezidenta Joao Goularta v r. 1964), na Kubě, Bolívii, Dominikánské republice a Chile. Ani na Afriku nezapomněli a v r. 1960 zorganizovaly USA puč, během kterého se k moci dostal diktátor Mobutu a zákonně zvolený premiér Patrice Lumumba byl zabit.

Nedávné úspěchy americké zahraniční politiky jsou v čerstvé paměti – počínaje bombardováním suverénní Jugoslávie, po zcela ilegální invazi do Iráku, válku v Afghánistánu a rozdrcení Libye. Sýrie se zatím roli další oběti vývozu demokracie amerického stylu dokázala vyhnout, ale situace se zde může kdykoliv změnit.

Samozřejmě, že je v informačním materiálu nemožné uvést všechna fakta o válkách a agresích Spojených států. Nicméně toto je více než postačující, abychom mohli dospět k závěru – vůdci Spojených států ve všech dobách měli nepřekonatelné nutkání být velkými válečnými zločinci moderní a současné historie.

Pokud bychom aplikovali normy vytvořené Norimberským tribunálem na americkou zahraniční politiku, a stejně tak i jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v Haagu, jehož působnost vůči americkým občanům Washington odmítá uznat, hodily by se na ně beze zbytku. Samozřejmě, že USA neválčí s celým světem kvůli psychologické charakteristice svých politiků a prezidentů.

USA z toho mají zjevný ekonomický prospěch, který je v zemi distribuován velmi nerovnoměrně, kdy pro „kanonfutr“ – mladé jedince z nižších tříd, kteří tvoří základ ozbrojených sil Spojených států – nezbude prakticky nic. Návod na ekonomickou prosperitu a vzor demokracie je jednoduchý: útoč a kraď.