Pravice, či levice aneb Čeho se bojíte nejvíce?

Většina lidí si žije své životy, aniž by se nějak politicky vyhraňovali. Blížící se volby ale nutí k malému zamyšlení každého. Pokud běžný občan překoná znechucení politikou a rozhodne se jít volit, musí se přinejmenším dotknout otázky, který z těchto dvou směrů by zemi alespoň teoreticky více prospěl (nebo méně škodil): Pravice, nebo levice? A má dnes takové rozdělení vůbec ještě smysl?

Někdy se zdá, že taková polarizace je spíše jen výtvorem médií a politiků. Jen malá část voličů se rozhodně vymezuje k jednomu či druhému pólu, zatímco většina zůstává někde uprostřed nebo volí podle jiných kritérií. Jak poznamenává jeden autor, být vyhraněným pravičákem nebo levičákem znamená spíše být zástupcem určitého psychologického typu než prosazovat určitou věc. Nejprve si rozvinete svou osobní psychologii, a pak přijmete politickou filozofii, která s ní ladí. Příkladem je protiklad liberál – konzervativec. Typ zůstává, i když se cíl mění. Kdyby dnešní ultrakonzervativec prosazoval před sto padesáti lety to, co prosazuje dnes, byl by považován za ultraliberála.

Navzdory rozdílné filozofii a rozdílnému psychologickému zařazení hraje v obou směrech – a zvláště v jejich krajnějších projevech – prominentní roli faktor, který sice zdánlivě staví levici i pravici proti sobě, ale ve skutečnosti oběma směrům shodně vytváří spodní proud a získává početný elektorát. Tímto faktorem je strach. Volby se dají chápat jako souboj nikoliv pravice a levice, nýbrž dvou různých podob strachu. Strach z budoucí existenční nejistoty, k níž vede zadlužování státu, zvítězil nad strachem z existenční nejistoty přítomné. I tak se dá charakterizovat výsledek posledních parlamentních voleb, které média zaznamenala jako vítězství pravice.

Která verze strachu zvítězí letos?

Pravice, hlavně ta krajnější, svým voláním po„řádu“ a „pořádku“ ve skutečnosti nabízí – strach z anarchie. K tomu se přidá trochu strachu ze sexuality, která vybočuje z normy (odpor vůči „homosexualismu“). Volání po hodnotách rodiny – není tak trochu podvědomým návratem do bezpečného dětství?

Idealizace doby nepříliš vzdálené patří u nás k doméně komunistů. Pro americké konzervativce byla zaslíbenou dobou padesátá léta. Generace, která vyhrála válku, žila přesně tak, jak se žít má. V neděli se chodilo se do kostela, v ulicích a školách bylo bezpečno, ženy byly dámami, nosily rukavičky a staraly se hlavně o domácnost. Pak se to nějak zvrtlo a nezbylo než s hrůzou přihlížet, jak nastupující generace, která měla pocit, že takový život postrádá barvu, vyměnila všechny hodnoty svých rodičů za drogy, sex a rokenrol…

Ale i levice operuje svou verzí strachu. Je jím všudypřítomná existenční nejistota. A recept na ni? Každý má přece v sobě instinktivní popud pomáhat těm, kdo jsou v potížích: Všechny nakrmit, obléct, všem poskytnout vzdělání… Vše podle zásady „co nejvíce dobra pro co největší počet lidí“. Zmírnit nerovnost, ale ta už dávno není nerovností, nýbrž nesouměřitelností.

Takže, pořádek a práva jednotlivci, nebo jistoty mas? Nabídky obou směrů obsahují zároveň i jejich slabá místa. Levice má tendenci zbavovat jednotlivce následků svého jednání, a tím i odpovědnosti za něj. Zadlužování nás přibližuje k bankrotu státu, který může vést k přesnému opaku levicového ideálu - k co největší bídě pro co nejvíce lidí. Nebude nám pak i Kalousek připadat jako velký lidumil? Mluví se o progresivním zdanění, ale v praxi to vždycky dopadá tak, že čím jste silnější subjekt, tím více se daním vyhnete.

Pravice zase zbavuje ty úspěšnější solidarity a odpovědnosti za druhé a prohlubuje nerovnost, která i bez toho narůstá do katastrofálních rozměrů.

Voliči, čeho se víc bojíš?

Na první pohled se zdá, že ekonomická realita dává za pravdu levici. Levicové skandinávské státy, v nichž se vybírají vysoké daně, prosperují nejen ekonomicky, ale jejich občané bodují i v různých průzkumech spokojenosti. Zatímco pravičáci často jen žvaní, levicoví myslitelé (Keller, Švihlíková…) mluví jasně a uvádějí konkrétní čísla: Nerovnost se zvyšuje, sociální stát zaniká, střední třída se propadá, daňové odpustky pro velké a nadnárodní firmy jsou cestou do pekel…

Takže levice?

V jednom blogu při online Respektu naleznete „politický kompas“, který vám pomůže najít váš politický směr. V testu mi vyšlo, že jsem „sociální demokrat“. To znamená, že bych prosazoval velkou míru osobních svobod (každý se může oblíkat, jak chce, žít s kým chce a v libovolném svazku, majitel hospody si smí určit, zdali se v jeho podniku smí kouřit apod.), zároveň ale reguloval ekonomiku. V době krize mi totiž přijde rozumnější posilovat roli státu (jak k tomu v dějinách vždy docházelo) a více zasahovat do ekonomiky, aby se aspoň trochu zabránilo dalšímu propadu lidí do chudoby.

Později jsem si vyplnil – podobně jako tisíce jiných lidí – volební kalkulačku, která vám ukáže, nakolik se vaše názory shodují s hlasováním poslanců a nakolik s postoji kandidujících stran. Při vyplňování obou testů jsem zohledňoval, jaký dopad bude mít každé rozhodnutí na ty nejchudší. A v obou testech mi vyšla výrazně vyšší shoda s pravicí.

Jak je možné, že se usvědčený „sociální demokrat“ víc shoduje s pravicovými stranami a poslanci? Třeba proto, že otázku církevních restitucí nevidím jako otázku levice/pravice, nýbrž práva/bezpráví - ukradené se má vrátit, i když je právoplatný vlastník někomu nesympatický. Zdravý rozum se vzpírá proti kvótám žen a dalším výdobytkům politické korektnosti, která se pojí především s levicově liberálním směrem. Pragmatické uvažování zase nechtělo podpořit pád vlády a předčasné volby (bude to stát spoustu peněz a kolik se toho změní?). Ale souhlasit jsem nemohl ani s různými napohled sympatickými opatřeními, která mají zajistit vyšší ochranu zaměstnancům. Zkušenosti z jiných států přesvědčivě ukazují, že by se tím zvýšila nezaměstnanost. Zaměstnavatelé by si dvakrát rozmysleli, než přijmou někoho, koho nemohou jen tak propustit. Došlo by nejen k posílení řad nezaměstnaných, ale navíc by se standardní zaměstnanecký poměr stal něčím ještě lukrativnějším a nedostupnějším než dnes. Úlohu zaměstnavatelů přeberou pracovní agentury, které své zaměstnance nejen budou neustále nabírat a propouštět ve zkušební lhůtě, ale bez skrupulí je budou obírat třeba o třetinu mzdy.

Levicové strany nejsou jen volbou solidarity. Levice znamená také antiklerikalismus, politickou korektnost, nefungující sociální experimenty nebo protekcionismus, který zvýhodňuje některé skupiny - často právě na úkor těch potřebnějších.

Nejvyšší shoda mi vyšla s programem Úsvitu Tomia Okamury a s Pravým blokem Petra Cibulky. Bohužel, obě strany jsou pro mě absolutně nepřijatelné. Každý, kdo sledoval bývalého disidenta Petra Cibulku třeba v prezidentském Hyde Parku, musel pochopit, že jeho paranoia představuje vážný případ pro psychiatra. Petr Cibulka tvrdí, že v politice je to samý ruský agent, a potvrzuje mu to jeho siderické kyvadélko. Kdyby se dostal k moci, nejspíš by svým příznivcům rozdal samopaly a šel všechny ty špiony vystřílet.

Takže jsme opět na začátku: Pravice, nebo levice? Čeho se bojíte více?