Zrod „deamerikanizovaného“ světa

A je to tu. Čína toho má plné zuby. (Diplomatické) rukavičky jsou dole. Je čas na budování „deamerikanizovaného“ světa. Je čas na „novou mezinárodní rezervní měnu“, která by nahradila americký dolar.

To vše je zde, v úvodníku Xinhua, přímo z dračí tlamy. A píše se teprve rok 2013. Zapněte si pásy – a to platí obzvláště pro elitu ve Washingtonu. Bude to ostrá kodrcavá jízda.

Dávno pryč jsou dny Ting C’iaopinga „držení se u země“. Úvodník Xinhua stručně rekapituluje stéblo, které zlomilo obrovi hřbet – současná americká „uzavírka“. Po Wall Street vyvolané finanční krizi, po válce v Iráku, chce „zmatený svět“, a nejen Čína, změny.

Tento odstavec by nemohl být názornější:

Místo aby ctil své povinnosti zodpovědné vůdčí mocnosti, Washington svého velmocenského statutu zneužil a zorganizoval ve světě ještě větší chaos tím, že přesunul finanční rizika do zahraničí, vyvolal regionální napětí kolem teritoriálních sporů a vedl neoprávněné války pod krytím čistých lží.

Řešením, pro Peking, je „deamerikanizovat“ současnou geopolitickou rovnici – počínaje větším slovem v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance pro vynořující se ekonomiky a rozvojový svět, po „novou mezinárodní rezervní měnu, která bude vytvořena, aby nahradila dominantní americký dolar“.

Povšimněte si, že Peking neobhajuje naprosté smetení systému Bretton-Woods – aspoň prozatím, ale chce mít více rozhodující slovo. Zní to rozumně, vzhledem k tomu, že Čína má v MMF jen o trochu větší váhu, než Itálie. „Reforma“ MMF – aspoň jakási – probíhá od r. 2010, ale Washington, nijak překvapivě, vetoval cokoliv významnějšího.

Co se týká odklonu od dolaru, tak ten již probíhá, různou rychlostí, obzvláště co se týká obchodu v rámci skupiny vynořujících se ekonomik BRICS (Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky), který nyní probíhá v převážné míře v jejich domácích měnách. Americký dolar je pomalu, ale jistě nahrazován košem měn.

„Deamerikanizace“ již také probíhá. Vezměme si třeba čínskou obchodní spanilou jízdu po jihovýchodní Asii z minulého týdne, kdy jihovýchodní Asie silně tíhne k ještě silnější součinnosti se svým hlavním obchodním partnerem, Čínou. Čínský prezident Xi Jinping uzavřel řadu dohod s Indonésií, Malajsií a také Austrálií, jen pár týdnů poté, co uzavřel další sadu dohod se „-stany“ střední Asie.

Čínská odhodlanost zlepšit Železnou hedvábnou stezku dosáhla vrcholu, kdy akcie čínských železničních společností prorazily střechu, uprostřed vyhlídek na vysokorychlostní spoje s Thajskem a na jeho území, které se již realizují. Ve Vietnamu čínský premiér Li Keqiang zpečetil dohodu, že územní spory těchto dvou zemí v Jihočínském moři nebudou zasahovat do rozšiřování byznysu. Berte to jako „ukotvování se“ v Asii.

Vše se točí kolem petro juanu

Všichni vědí, že Peking vlastní velehory zvící Himálají amerických státních dluhopisů – díky oněm obrovským obchodním přebytkům, nahromaděným v posledních třiceti letech, plus díky oficiální politice velmi pomalého, avšak jistého zhodnocování juanu.

Zároveň však Peking i jednal. Juan se také pomalu, ale jistě stává více konvertibilním na mezinárodních trzích. (Jen minulý týden se Evropská centrální banka a Lidová banka Číny dohodly, že uzavřou měnový swap ve výši 45-57 miliard dolarů, který dodá juanu na mezinárodní síle a zlepší přístup k obchodním financím v eurozóně.)

Oficiální datum pro vyhlášení úplné konvertibility juanu by mohlo spadat někam do rozmezí let 2017 a 2020. Cíl je jasný: ustoupit od hromadění amerického dluhu, což znamená, v dlouhodobé perspektivě, že se Peking z tohoto trhu stáhne – a tím vytvoří cestu pro dražší půjčování si USA na trhu. Kolektivní vedení v Pekingu se již ohledně toho rozhodlo a jedná podle toho.

Krok směrem k plné směnitelnosti juanu je neúprosný, neboť BRICS směřují ke koši měn, který stále více nahrazuje americký dolar. Až se nakonec, o něco dále na cestě, zhmotní kataklyzmatická událost: nástup petro juanu – předurčeného překonat petro dolar, jakmile petro monarchie Zálivu zmerčí, jakým směrem fouká historický vítr. Pak se začne zcela odlišná geopolitická hra.

Možná je k tomu ještě daleko, ale jisté je, že slavné pokyny Ting C’iaopinga jsou stále více opouštěny; tedy „v klidu pozorujte; zajistěte naši pozici; vypořádávejte se se záležitostmi s chladnou hlavou; skrývejte naše schopnosti a dodržujte naše načasování; buďte šikovní při držení se u země; a nikdy se nežeňte do čela“.

Tato směs opatrnosti a klamání nepřítele, stojící na historické sebedůvěře Číny a beroucí v úvahu skutečné dlouhodobé ambice, to byl klasický Sun Tzu. Doposud se Peking držel při zdi; nechával své nepřátele dělat chyby (a pěknou řádku chyb za mnoho bilionů dolarů…); a akumuloval „kapitál“.

Čas na sklízení plodů nadešel nyní. V r. 2009, po Wall Street vyvolané finanční krizi, se již objevilo čínské mrmlání o „krachujícím západním modelu“ a nakonec o „nefunkční západní kultuře“.

Peking si poslechl Dylana (s mandarínskými titulky?) a došel k závěru, že ano, časy se opravdu mění. Za sociálního, ekonomického a politického pokroku v nedohlednu je „uzavírka“ jen další z názorných ukázek (jako by byly ještě potřeba) – úpadek USA je nevyhnutelný, kdy Čína, kousek po kousku, roztahuje svá křídla, aby ovládla post-modernu 21. století.

Nemylte se; elita Washingtonu s tím bude bojovat jako s tím nejhorším morem. Avšak jasnozřivou moudrost Antonia Gramsci je třeba aktualizovat: starý řád zemřel a nový je další krůček blíže svému zrodu.