Jak paní Grande cestovala do USA

Paní Carina Yonzon Grande z Filipín se měla zúčastnit svatby své dcery v USA. Její cesta do Spojených států, se přeměnila na noční můru, byla americkými imigračními úřady trýzněna, inzultována a následně deportována. Svou smutnou zkušenost z 1. října způsobenou americkými imigračními úředníky na mezinárodním letišti v Seattlu zveřejnila v prohlášení pro ABS-CBNNews.com.

Grande cestovala s plně platnými cestovními doklady – pasem s 10-letým americkým vízem platným do r. 2017, zpáteční letenkou a dokonce autobusovými jízdenkami.

Tato 63-letá žena, která pracovala pro Asijskou rozvojovou banku, je zcestovalá a byla v Itálii, Rakousku, Německu, Belgii, Švýcarsku, Vanuatu, Fidži, Srí Lance, Thajsku, Laosu, Vietnamu, Uzbekistánu, Pákistánu, Austrálii, Hong Kongu a v Singapuru.

Byla to její 13. návštěva USA v posledních téměř třiceti letech.

Poté, co se dostala do imigrační zóny, povšimla si skupiny pracovníků imigrační policie, nařizující lidem, kde se mají postavit do fronty.

„Viděla jsem také policisty, jak se velmi hlasitě dotazují návštěvníků, proč si vybrali pro svoji dovolenou USA, jaký je účel jejich cesty a dokonce i na sumu peněz, kterou na tuto cestu mají, což jsem považovala prostě za absurdní!,“ řekla Grande.

„Když na mně přišla řada u imigračního úředníka, položil mi obvyklé otázky, tedy účel cesty a délka pobytu. Odpověděla jsem mu upřímně: že účelem mé cesty do USA je návštěva mého vnuka Joshui v Everett a také účast na svatbě dcery 26. října v L.A., a že zůstanu dva měsíce,“ dodala.

Imigrační úředník při studiu jejího pasu viděl, že Grande navštívila USA již mnohokrát v minulosti. „Potvrdila jsem to,“ dodala.

Držena 6 hodin bez jídla a vody

Její noční můra začala, když ji imigrační úředník vyzval, aby šla do místnosti, kde jsou lidé drženi kvůli dalšímu výslechu.

V této malé místnosti byla pak Grande zavřena 6 hodin.

„Otázky na účel mé návštěvy USA byly kladeny opakovaně, úředníkem Keavidem Mamem (velmi arogantním způsobem). Pak se zeptal, jestli mám v USA příbuzné, což jsem potvrdila. Byla jsem požádána o uvedení jmen a odpovídajících telefonních čísel. Poskytla jsem podrobnosti o své dceři Steph a svém vnukovi Joshovi, kterému je 21. Byla jsem požádána o více jmen, takže jsem jim dala jméno a číslo své tety Nerissi, které je téměř 90 a je sestrou mé zesnulé matky. Mohli dostat více jmen a čísel, pokud by mi dovolili zavolat dceři Steph, ale nesměla jsem telefonovat nikam. Vzali mi můj mobil. Pokaždé, když volali mé tetě, vnukovi Joshuovi a dceři Steph, zavřeli dveře, abych jejich konverzaci s mými příbuznými neslyšela.“

„Imigrační úředník se pak vrátil do místnosti a obvinil Grande, že lže. Tvrdil, že mluvil s její tetou, která mu údajně řekla, že Grande se o ni bude starat jako pečovatelka.“

„Toto obvinění není pravdivé, protože teta ani neví, že přijíždím do USA,“ oponovala Grande.

„Zatímco úředník Mam neustále opakoval své otázky ohledně toho, proč jsem v USA, jeho kolega, jménem Chang, se přidal a křičel a nazýval mne lhářkou. Dokonce mi prohledal peněženku, kde jsem měla svatební přání (s penězi) pro dceru a budoucího zetě a přání k narozeninám pro Joshuu (také s penězi) a další věci. Vysypal všechny věci z peněženky na stůl a ptal se, proč by mi měl věřit, když má teta, podle něj, vypadá upřímně.“

„Kdo to je, TNT?“

„Pak přišel další úředník a křičel: „Kdo to je, TNT?“ Již jsem se třásla, byla jsem velmi unavená, vyčerpaná a slabá. Kvůli tomuto výslechu jsem nejedla.“

Jejich vedoucí, jistý pan Caldwell, se později k imigračním úředníkům přidal a varoval Grande, že ponese následky, pokud jim neřekne, co chtějí slyšet.

„Jestli lžu, budou mne muset zatknout a dát do vězení. Dokonce mi ukázal vězeňskou celu. Řekla jsem, že říkám pravdu, a že mne mohou dát do vězení, protože nikdy nepřipustím, že dělám věci, ze kterých jsem obviňovaná.“

Caldwell dal Grande dvě možnosti: deportaci na Filipíny příštím letadlem téhož dne, nebo vězení a zákaz vstupu do USA na 5 let.

„Vyčerpaná, hladová, nevyspalá jsem si vybrala první možnost,“ řekla Grande. „Je skličující, když se mi v mém věku nedostalo od těchto úředníků naprosto žádného respektu. Bylo se mnou jednáno jako se zločincem. Nesměla jsem mluvit se svoji dcerou a vnukem a můj mobil mi byl odebrán. Dokonce ani po skončení výslechu mi ho nevrátili.“

„Bolí mne, že se mnou bylo takto mizerně zacházeno. Nikdy jsem nebyla tak ponížená, za celý svůj život! Stále mi to bolí a doufám, že ostatní lidé takové extrémní ponížení, které jsem nedávno zažila, neutrpí,“ řekla.

Rasistické urážky

Ken Shaw, snoubenec dcery Grande, její prohlášení podpořil.

„Byla surově vyslýchána po 6 hodin, po 15 hodinovém letu, a držena bez jídla a vody. Byla zasypávána pohrdavým rasistickým slangem a byla jí ukázána cela a vyhrožováno vězením. V jejím majetku, svatebních přáních a dárcích příbuzným se bezstarostně přehrabovali během celého tohoto procesu,“ uvedl Shaw v dalším prohlášení zaslaném ABS-CBNNews.com.

„Byla opakovaně nazývána lhářkou a vysmívali se jí jedinci, kteří věřili, že mají patent na pravdu a že trápení staré ženy, vyčerpané dlouhým letem, je dobrou zábavou,“ sdělil.

Shaw řekl, že imigrační úředník se dokonce vysmíval dceři Grande do telefonu.

„Arogantní úředník ji okamžitě začal tykat a drze řekl: „No nazdárek, tvá matka je deportována.“ (Angličtina nezná tykání a vykání, považuji toto tvrzení za účelové, poznámka editora.)

„Po nábožném utvrzování o své čestnosti úředník skončil konverzaci dalším zlomyslným a úlisným komentářem,“ dodal Shaw.

„Několikrát jsem se od té doby pokusil získat celá jména těch jedinců, kteří měli na starosti případ mé budoucí tchýně, ale evidentně jsou něco zvláštního a nemusí poskytovat informace americké veřejnosti,“ řekl.

„Má snoubenka je nyní sklíčená – nejen kvůli tomu, že její matka zmeškala svatbu, ale také kvůli krutému zacházení, které byla nucena přetrpět od vlády země, kterou nyní nazývá domovem,“ řekl Shaw.

Poznámka editora

Trošku se musím Američanů zastat. Úředníci se jistě chovali hrubě a sprostě, ale celý incident byl zřejmě nedorozumění. Američtí imigrační úředníci jsou velmi citliví na to, zda cestující do země tam bude pracovat. Zvlášť pokud nemá v pase pracovní vízum. Stalo se mi před dvaceti lety něco podobného.

Byl jsem vyslán kanadskou pobočkou americké firmy, pro kterou jsem tenkrát pracoval, do New Yorku. Mělo to být jakési sdílení zkušeností mezi oběma pobočkami. Americký imigrační úředník na torontském letišti kladl obvyklé otázky:

„Soukromá cesta?“

„Ne, vyslala mě firma.“

„Proč tam jedeš?“

„Kvůli výměně zkušeností mezi našimi pobočkami.“

„To znamená, že tam budeš pracovat?“

„Ano.“

Chvíli ještě listoval v mých dokladech, myslím, že někam i volal. Pak mi sdělil, že mě dále nepustí.

„Ale oni na mě čekají na letišti a mají mě zavést do hotelu,“ naivně jsem oponoval. Bylo to marné. Neodletěl jsem. Večer jsem pak volal svému šéfovi do New Yorku. „A tys jim řekl, že tam budeš pracovat?“ „Ano.“ „To byla chyba. Měl jsi říct, že jedeš studovat! Nikdo ti to v Torontě neporadil?“ „Ne.“ „Tak příště aspoň si to budeš pamatovat.“

Tenkrát to vzali s humorem. Ale já od té doby vím, jak velmi důležitá je správně formulovaná odpověď na dotaz práce. Ačkoliv jsem imigračnímu úředníku vysvětlil, že se jedná jen o několik dnů, a že mě platí firma v Kanadě a nikoliv USA, nebylo to nic platné.

Podobné nedorozumění zřejmě vzniklo i v případě paní Grande, jejíž stará, senilní teta neopatrně řekla do telefonu, že o ní neteř bude pečovat. Což bylo imigračním úředníkem pochopeno jako práce. A protože paní neměla pracovní vízum, dopadlo to tak, jak dopadlo. Naprosto neomlouvám chování úředníků z článku, pouze doplňuji to, co v něm nebylo.