„Eurokleště.“ Evropská unie sevřená mezi Řeckem a Německem (II)

Předchozí část

V době, kdy se přední západoevropské státy souběžně s diskusemi o nutnosti přísného dodržování „maastrichtských parametrů“ ze všech sil pokouší vyhnout nové spirále dluhové krize, vypadá situace ve střední a východní Evropě přitažlivěji… Vládní návrh státního rozpočtu na r. 2014 předložený parlamentu v Maďarsku zcela odpovídá protikrizovým požadavkům Brusele. Rozpočtový schodek je plánován ve výši 2,9%, tedy pod onou 3% hranicí tvořící vysněnou hranici pro převážnou většinu členských zemí EU. Ekonomický růst je předpokládán ve výši 2% a míra inflace by neměla přesáhnout 2,4%. Podle maďarského ministra hospodářství Miháli Varga jde o rozpočet, který je „charakteristický větším růstem a úsporným a obezřetným řízením ekonomiky“ (1).

Abychom lépe pochopili celoevropský význam událostí v maďarské ekonomice, podíváme se na přehledy oficiální statistické agentury EU Eurostat. Z těch vyplývá, že podle stavu v r. 2012 mohly „vtěsnat“ rozpočtový deficit do Bruselí předepsaného tříprocentního rámce pouze tři státy EU – Estonsko, Finsko a Lucembursko. Tento ukazatel se u nich pohybuje od 1,1% do 1,9%. Všechny ostatní země požadovaným parametrům nedokázaly vyhovět. To se týká i ekonomických lídrů eurozóny – Rakouska (3,2%), Holandska (3,7%) a Francie (4,5%). A u Británie, která do zóny společné měny nepatří, činil rozpočtový schodek v minulém roce dokonce 6,2%. V tomto ohledu neodpovídají údaje ani u sousedů Maďarska v regionu střední a východní Evropy. Konkrétně rozpočtový deficit Slovenska činil v r. 2012 4,9%, Slovinska 4,4ˇ% (2).

Na tomto pozadí nezpochybnitelné ekonomické úspěchy Maďarska, spolu s celou řadou čistě ochranných opatření vlády Viktora Orbána, umožňují předpokládat, že odolat současné finančně-ekonomické krizi v Evropě je možné nejen společně s celou Evropskou unií, ale také samostatně.

Když mluvíme o specifičnosti vztahů Budapešti a Brusele, které dnes mohou sloužit jako zvláštní měřítko v prostoru celé Evropské unie, je třeba mít na paměti následující objektivní faktor, který vůbec autoritě institucí Evropské unie nepřispívá. Po přijetí do Evropské unie v r. 2004 začalo Maďarsko a jeho sousedé v regionu dostávat ze zvláštního fondu EU prostředky na pokrytí tak zvaných „nákladů na rozšíření“. V přepočtu na hlavu činily tyto platby 60 euro za rok na jednoho Poláka, 45 euro na jednoho Maďara, 29 euro na jednoho Čecha. A zde jsou adekvátní údaje o platbách z kasy EU současným „problémovým“ zemím z r. 2000: 437 euro na jednoho Řeka, 419 euro na průměrného statistického Ira, 216 euro na jednoho Španěla, 211 euro na jednoho Portugalce (3).

Vzniká zákonitá otázka: jaká je efektivita těchto investic a v čem spočívají důvody tak zarážejícího kontrastu u plateb, představujícího přímou diskriminaci zemí střední a východní Evropy? Evropská komise se zamlženě odvolává na nízkou úroveň příjmů a kupní síly obyvatel Maďarska, Polska a České republiky. Nicméně čemu jinému, než fondům EU, se přináleží starat o zvýšení těchto ukazatelů?!

Ve vzniklé situaci se nelze divit, že maďarská vláda provádí politiku, která je na Bruseli, MMF a dalších evropských a světových „centrech síly“ stále nezávislejší. To dokresluje konkrétně navrácení klíčových pozic na energetickém trhu a v oblasti bytového a komunálního hospodaření státu. Posledním příkladem se stalo dokončení nákupu struktur německého energetického gigantu E.ON působících na území Maďarska státní elektro-energetickou společností MVM. Tento nákup přišel na 950 milionů euro (4).

Při charakterizování principů, na kterých musí být postavena evropská integrace, známý německý filosof a sociolog Jürgen Habermas kdysi poznamenal: „Otázka spočívá nikoliv v objevení něčeho zcela nového, ale v zachování úspěchů současných národních států a jejich přenesení za hranice; novou je pouze forma, kterou tento proces získal.“ (5) Politici zemí střední a východní Evropy se vyjadřují více natvrdo. Program Komunistické strany Čech a Moravy, která znatelně posílila v posledních letech své pozice v této zemi, přijatý v r. 1992 zdůrazňuje nutnost boje za „Evropu rovnoprávných národů, Evropu, která by byla utvářena „zdola“ a nebyla by výplodem snah monopolů a eurobyrokratů“ (6).

Bohužel, mnohé aktivity vedení Evropské unie jsou přesně opačného ražení a připomínají vnější vnucování těch či oněch politických a sociálně-ekonomických modelů – nepromyšlených, diskriminačních a nepříliš efektivních, ale zato výhodných pro bruselské byrokraty a nadnárodní korporace.

Poznámky:

1. AFP 301444 GMT SEP 13
2. ec.europa.eu
3. Urban L. Náklady nadcházejícího rozšíření: vysoké, nebo nizké? // Mezinárodní politika. Praha, 2003. № 3. S.6.
4. AFP 011630 GMT OCT 13
5. Habermas J. Warum braucht Europa die Verfassung? // Die Zeit. 2001. № 27.
6. Цит.по: Шимов Я. Политические силы современной Чехии и проблемы европейской интеграции // Восточная Европа в начале XXI века. М.,2004. С.224.