USA hrají Monopoly, Rusko hraje šachy

Američané vidí jednotlivé části geopolitické reality izolovaně, jako hotely na herní desce Monopoly, zatímco Rusové se dívají na interakce všech svých sfér zájmů po celém světě.

Sýrie nemá pro Rusko žádný skutečný strategický význam, vlastně ani pro nikoho jiného. Je to rozvrácená země s nenapravitelně poškozenou ekonomikou, bez energie, vody nebo potravin, aby si udržela dlouhodobou ekonomickou životaschopnost. Multietnická všehochuť zanechaná tam britskými a francouzskými kartografy po první světové válce se nenapravitelně rozdrobila a válčí s cílem vzájemně se vyhladit, kdy jediným výsledkem takové války je depopulace nebo rozdělení podle jugoslávského vzoru.

Sýrie má význam pouze do té míry, do jaké hrozí, že se krize přelije do okolních území, která mají větší strategický význam. Jako Petriho miska pro džihádistické hnutí hrozí, že se stane cvičištěm pro nové generace teroristů a její role bude stejná, jako u Afghánistánu během 90. let a prvního desetiletí 21. století.

Jako zkušební polygon pro testování zbraní hromadného ničení poskytuje diplomatickou laboratoř pro otestování reakce světových mocností na brutální akce s relativně malými riziky pro účastníky. Je to inkubátor národních hnutí, ve kterém například nově nalezená svoboda jednat pro 2 miliony Kurdů v zemi představuje prostředek destabilizace Turecka a dalších zemí s výraznou kurdskou menšinou. A co je nejdůležitější, jako bojiště náboženské války mezi sunity a šíity se Sýrie může stát odrazovým můstkem pro širší konflikt, zasahující Irák a možná i další státy v regionu.

Nevím, co Putin v Sýrii chce. Ani nevěřím, že v tuto chvíli i ruský prezident ví, co v Sýrii chce. Vtáhne-li silnější šachový hráč do hry slabšího za účelem vyvolání jeho hrubé chyby a využití příležitosti, vytvoří to komplikace bez okamžitého strategického cíle. Je spousta věcí, které Putin chce. Ale chce především jednu velkou věc, konkrétně obnovu velmocenského statutu Ruska. Vedoucí diplomatická role Ruska v Sýrii otevírá několik možností pro prosazení tohoto cíle.

Jako největší světový producent energie Rusko chce posílit své páky na západní Evropu, pro kterou je hlavním dodavatelem energie. Chce ovlivnit prodej zemního plynu Izraelem a dalšími zeměmi ve východním Středomoří. Chce učinit další producenty energie v regionu závislými na jejich slušnosti u bezpečnosti jejich energetických exportů. Chce posílit svoji roli dodavatele vojenského vybavení a konkurovat americkým F-35 a F-22 svým novým neviditelným stíhacím letounem Suchoj T-50 (těm úspěšně konkuruje i cihla s nalepenými papundeklovými křidélky - p.p.), mimo dalších věcí. Chce volnou ruku při vypořádávání se s muslimským terorismem ve své muslimské menšině na Kavkaze. A chce si udržet vliv ve svém tak zvaném blízkém zahraničí ve střední Asii.

Američtí komentátoři reagovali na vynoření se Ruska jako arbitra syrské krize s překvapením, a v některých případech dokonce se zděšením. Ve skutečnosti byla vynořující se role Ruska v regionu patrná již ve chvíli, kdy šéf saúdské rozvědky, princ Bandar, odletěl v prvním srpnovém týdnu do Moskvy, aby se tam setkal s Putinem. Rusové a Saúdové oznámili, že budou spolupracovat na stabilizaci nové vojenské vlády v Egyptě, v přímém protikladu Obamově vládě. Rusko vlastně nabídlo prodat Egyptu jakékoliv zbraně, které Spojené státy odmítly prodat, zatímco Saúdská Arábie nabídla, že za ně zaplatí.

To byla diplomatická revoluce bez jasného precedentu. Nejen, že se Rusové vrátili do Egypta 40 let poté, co byli odtud vypuzeni v kontextu skutečné světové války; učinili tak v taktické alianci se Saúdskou Arábií, historickým úhlavním nepřítelem Ruska v regionu.

Saúdská Arábie má akutní zájem na stabilizaci Egypta a na potlačení Muslimského bratrstva, které saúdské království považuje za riziko pro svoji legitimitu. Saúdská podpora egyptské armádě proti Bratrstvu není překvapivá; nejvíce překvapivým však je, že Saúdové cítili potřebu zapojit do toho Rusko.

Ačkoliv existuje řada zjevných důvodů pro spolupráci Saúdů s Rusy, například kontrola džihádistů syrské opozice (to si autor dělá srandu ne, když je Saúdové financují – p.p.), zatím nechápeme úplné dopady jejich sblížení. Saúdové nechali uniknout zprávy, že nabídli Rusku, že od něj nakoupí zbraně za 15 miliard dolarů, oplátkou za ruskou pomoc s Assadem. Zvěsti tohoto druhu by neměly být brány doslovně. Může jít o zavádějící informace – ale zavádějící k čemu?

Putinovu šachovnici tvoří celý svět. Její součástí jsou takové věci, jako bezpečnost energetických dodávek z Perského zálivu; přeprava ropy přes střední Asii; trh pro ruské zbrojní vývozy; energetická vyjednávání, která nyní probíhají mezi Ruskem a Čínou; zranitelnost energetických dodávek Evropě; a vnitřní stabilita zemí u nebo blízko ruských hranic, včetně Turecka, Iráku a Íránu.

Pro americké analytiky by tato šachovnice mohla klidně být na odvrácené straně Měsíce. Vidíme jen to, co nám Rusové vidět dovolí. Například Moskva nejdříve slíbila, že poskytne Sýrii obranný systém S-300, a pak svoji nabídku stáhla. Saúdská Arábie počátkem srpna dala na vědomí, že je připravena nakoupit ruské zbraně za 15 miliard dolarů, výměnou za změnu postoje u Sýrie. Jakási vyjednávání probíhají, ale netušíme, jaký cukr a bič mohou obsahovat.

To, co můžeme tušit, je, že Rusko je nyní mnohem více schopno ovlivňovat události na Středním východě, včetně bezpečnosti energetických zdrojů, než jak mohlo kdykoliv od yomkippurské války v r. 1973. Prozatím je v zájmu Ruska toto dohadování se světa udržet a zlepšit své strategické možnosti do budoucna. Rusko v podstatě přesunulo zátěž nejistoty na zbytek světa, obzvláště na hlavní ekonomiky závislé na energetických vývozech z Perského zálivu.

Prezident Obama evidentně považuje toto uspořádání pro vlastní agendu prospěšným. Prezident nemá prosto žádný zájem na posílení strategické pozice Ameriky ve světě; jeho záměrem může být její oslabení, jak Norman Podhoretz uvedl minulý týden ve Wall Street Journal a jak jsem já tvrdil před pěti lety. Obama se zaměřuje na domácí agendu.

Z tohoto hlediska je předání zodpovědnosti za syrský zmatek bezrizikovým tahem. Zvrat u nálady americké veřejnosti ohledně zahraniční vojenské intervence je tak intenzivní, že voliči uvítají jakékoliv opatření, které sníží americkou zodpovědnost za zahraniční problémy. Ačkoliv elita Demokratické strany jsou liberální internacionalisté, Obamovo voličstvo má na Sýrii zanedbatelný zájem.

Veřejné komentáře zahraniční politiky jsou projevem frustrace vynucené okolnostmi. Protože Amerika je demokracie, a výrazné použití zdrojů si vyžaduje aspoň jistou míru konsensu, byla diplomacie vyjímečně transparentní, dokud Amerika pole ovládala. Mozkové trusty, akademická obec a média sloužily jako hlásná trouba jakýchkoliv významných iniciativ, takže důležitá rozhodnutí byla přijímána aspoň z části se zřetelem na veřejnost. Na šachovnici Vladimíra Putina tomu tak již není. Rusko bude pokračovat v řadě strategických kompromisů, ale my na západě nebudeme vědět, o jaké jde, dokud se nestanou zjevnými fakty, pokud vůbec kdy.

Další dimenze této komplexnosti vzejdou z výsledné reakce dalších očekávaných hráčů, především Číny, ale také Japonska. Amerikou prováděné vlastní oslabování strategické pozice eliminuje zdrženlivost u Ruska při výběru konkrétní možnosti. Naopak, Rusko může hromadit poziční výhody, aby je mohlo použít pro konkrétní strategické cíle, dle své vůle. A Putin bude v tichosti sedět na své straně šachovnice a nechávat hodiny tikat proti svému protivníkovi.

Putin si možná myslí, že zabraňuje použití stejné strategie Západem. Fjodor Lukanov v březnu na internetové stránce AI Monitor napsal:

Z pohledu ruského vedení vypadá nyní válka v Iráku jako začátek urychlené destrukce regionální a globální stability, podkopávající poslední principy udržitelného světového řádu. Vše, co se od té doby stalo – včetně flirtování s islamisty během arabského jara, americké politiky v Libyi a současné americké politiky v Sýrii – je důkazem strategické nepříčetnosti, která zachvátila poslední zbývající supervelmoc.

Vytrvalost Ruska u syrské otázky je produktem tohoto vnímání. Nejde o sympatie k syrskému diktátorovi, nebo o komerční zájmy, nebo o námořní základnu v Tartu. Moskva si je jistá, že pokud bude dovolena likvidace sekulárních autoritářských režimů kvůli tomu, že Amerika a Západ podporují „demokracii“, povede to k takové destabilizaci, která zachvátí všechny, včetně Ruska. Je proto nezbytné, aby Rusko vytrvalo, obzvláště když samotný Západ a Spojené státy mají stále větší pochybnosti.

Rusové typicky předpokládají, že Američané uvažují stejně, jako oni, a měří každý tah podle toho, jakým způsobem ovlivňuje celkovou pozici na šachovnici. Názor, že převážnou většinu amerických akcí vysvětluje nekompetentnost, spíše než konspirace, je ruskému myšlení cizí. Ať si však ruský vůdce myslí cokoliv, nechá si to pro sebe.

Po 12 letech psaní o zahraniční politice nemám již co dalšího říct. Obamova vláda předala strategickou iniciativu zemím, jejichž tvorba politiky probíhá za neprůhlednou stěnou. Na mysl tanou slova Roberta Frosta:

Pokud jde o špatné zprávy
O svržení Belšazzara
Proč spěchat Belšazzarovi říct to
Co již dostatečně brzy sezná sám?

Či – jako ve vystoupení Robina Williamse ve starém nočním klubu, kde předváděl tehdejšího prezidenta Jimmiho Cartera při projevu k národu v předvečer vypuknutí třetí světové války – „To je vše, dobrou noc, jste v tom sami.“