Írán, nikoliv Sýrie je skutečným cílem Západu

Írán je více než kdy jindy zapojen do ochrany syrské vlády. Tudíž vítězství Bashara je vítězstvím pro Írán. A íránská vítězství nemohou být Západem tolerována.

Než nejstupidnější válka Západu v historii moderního světa začne – mluvím samozřejmě o útoku na Sýrii, který budeme muset všichni spolknout – bylo by dobré také říct, že střely s plochou dráhou letu, u kterých důvěřivě očekáváme, že se snesou na jedno z nejstarších měst lidstva, nemají se Sýrií nic společného.

Mají poškodit Írán. Mají zasáhnout Islámskou republiku, která má nového a energického prezidenta – na rozdíl od potřeštěnce Mahmouda Ahmadinejada – a právě v okamžiku, kdy by mohla být trochu stabilnější.

Írán je nepřítelem Izraele. Írán je proto, přirozeně, nepřítelem Ameriky. Takže ta odpálí rakety na jediného arabského spojence Íránu.

Na režimu v Damašku není nic sympatického. Ani tyto komentáře nenechávají režim mimo záběr, když je řeč o hromadném používání plynu. Ale jsem dost starý, abych si pamatoval, že když Irák – tehdejší spojenec Ameriky – použil plyn proti Kurdům v Hallabja v r. 1988, na Bagdád jsme nezaútočili. Skutečně, tento útok musel počkat až do r. 2003, kdy Saddam již neměl žádný plyn nebo jakékoliv jiné zbraně, ze kterých jsme měli noční můru.

A také si náhodou pamatuji, že CIA v r. 1988 tvrdila, že za použití plynu v Hallabja je zodpovědný Írán, což byla bohapustá a zjevná lež, která byla zaměřena na nepřítele Ameriky, s nímž Saddam z našeho pověření bojoval. A v Hallabja zemřely tisíce lidí – ne stovky. Ale tak to chodí. Jiná doba, jiný metr.

A předpokládám, že stojí za poznamenání, že když Izrael zabil až 17,000 mužů, žen a dětí v r. 1982 v Libanonu, v invazi údajně vyprovokované pokusem PLO zavraždit izraelského velvyslance v Londýně – byl to přítel Saddama Abu Nidal, kdo ono zabití zorganizoval, ne PLO, ale na tom nyní nezáleží – Amerika tehdy pouze vyzvala obě strany ke „zdrženlivosti“. A když, několik měsíců před invazí, Hafez al-Assad – otec Bashara – poslal svého bratra do Hama, aby tam zlikvidoval tisíce vzbouřenců z Muslimského bratrstva, nikdo to ani slůvkem neodsoudil.

V každém případě dnes existuje asi nějaké jiné Bratrstvo – a Obama se ani nedonutil říct „bů“, když byl jejich zvolený prezident svržen.

Ale moment. Nepoužil Irák – když byl „naším“ spojencem proti Íránu – také plyn proti íránské armádě? Použil. Viděl jsem zasažené yperitem po tomto hnusném útoku Saddama – američtí vojáci, měl bych dodat, projeli později bojiště a informovali Washington – a nám to bylo naprosto ukradené. Touto odpornou zbraní byly v letech války 1980-88, otráveny tisíce íránských vojáků.

Tehdy jsem jel v noci zpět do Teheránu vlakem s raněnými vojáky a skutečně jsem tu látku cítil a otevřel jsem okno na chodbě, aby ten zápach plynu zmizel. Tito mladí muži měli jedno zranění vedle druhého – celkem doslova. Měli strašlivé boláky, ve kterých byly ještě bolestivější boláky, které byly téměř nepopsatelné. Avšak když byli tito vojáci posláni do západních nemocnic na léčbu, my pisálkové jsme těmto raněným říkali – kdy důkazy od OSN byly neskutečně přesvědčivější, než které pravděpodobně kdy získáme z míst u Damašku – „údajné“ oběti plynových útoků.

Takže co to u všech svatých děláme? Poté, co v děsivé syrské tragédii zemřely tisíce a tisíce, z ničeho nic – nyní, po měsících a letech vykrucování – jsme se naštvali kvůli stovkám mrtvých? Strašlivé. Nespravedlivé. Přesto pravdivé. Ale měli jsme být traumatizováni a dohnáni k akci touto válkou již v r. 2011. A 2012. Ale proč nyní?

Tuším, že důvod znám. Myslím, že nelítostná armáda Bashara al-Assada mohla nad ozbrojenci, které tajně vyzbrojujeme, vyhrávat. Za pomoci libanonského Hizballahu – íránského spojence v Libanonu – porazil Damašek ozbrojence v Qusayr a možná je drtí severně od Homs. Írán je do ochrany syrské vlády zapojen čím dál více. Tudíž vítězství Bashara je vítězstvím Íránu. A íránská vítězství nemohou být západem tolerována.

A zatímco se bavíme o válce, co se stalo s těmi velkolepými palestinsko-izraelskými jednáními, kterými se Kerry chvástal? Zatímco projevujeme svůj žal nad hnusnými plynovými útoky v Sýrii, území Palestiny je nadále ukrajováno. Likudistická politika Izraele – vyjednávat o míru, dokud nezbude žádný Palestinec – pokračuje kvapně, což je důvod, proč noční můra jordánského krále Abdulla (mnohem silnější, že „zbraně hromadného ničení“, které jsme si vysnili v r. 2003) narůstá: a to, že „Palestina“ bude v Jordánsku, ne v Palestině.

Ale pokud máme věřit nesmyslům přicházejícím z Washingtonu, Londýna, Paříže a zbytku „civilizovaného“ světa, je jen otázkou času, než náš hbitý a mstící meč udeří na Damašek. Pozorovat, jak vedení zbytku arabského světa tomuto ničení tleská, je možná tou nejbolestivější historickou zkušeností, kterou musí tento region prodělávat. A nejostudnější. Vyjma faktu, že zaútočíme na šíitské muslimy a jejich spojence, za potlesku sunitských muslimů. A tak se tvoří občanská válka.