Juvenilní justice - současný fašismus

Poznámka na úvod

Dokument je z Ukrajiny, ale dává dobrý přehled o tom, co je to zrůdnost jménem juvenilní justice. Většina řečeného pravděpodobně pro nás platí úplně stejně, ne-li více, protože Klausovo veto bylo zaprodanci v parlamentu přehlasováno a podle všeho to vypadá, že od. 1.1.2013 se u nás juvenilní justice zavádí! Píšu „podle všeho“, protože jsem zatím neměl čas ověřit si zdroje.

Dnes se můžeme stát svědky a prvními obětmi nového zákona i speciálního státního orgánu nutícího naše děti stát se nepřáteli vlastních rodičů, učitelů, lékařů i všech dospělých, kteří je mají rádi. Název tohoto nového zákona je juvenilní justice. Nám, rodičům, je připraven strašný život. Pro dospělého člověka je deprimujícím a mučivým vidět, jak se ti před očima tvé vlastní dítě stává homosexuálem a hyne a ty tomu nesmíš zabránit. Navíc se ještě musíš stále obávat, že se tvé dítě někde prořekne, a ty budeš odsouzen k obrovské pokutě, nebo tě jinak zbaví rodičovských práv anebo tě dají do vězení za porušení práv dítěte.

Z toho důvodu bylo založeno „celoukrajinské hnutí rodičů“. Na západní Ukrajině má organizace pro ochranu dětí a rodiny název „Výbor pro zachování křesťanského dědictví ‚Pokrov Bohorodici‘“ (VZKD).

Mnozí pedagogové, dětští psychologové a právníci vystoupili v jednotném boji proti pokusům zavést na Ukrajině juvenilní justici. Ministr spravedlnosti Ukrajiny O. Lavrynovič už v dubnu tohoto roku zrušil svůj příkaz k vytvoření pracovní skupiny, která měla rozpracovat juvenilní justici. Není však ještě vyhráno. Lobbisté se snaží různými nečestnými prostředky tento zákon prosadit. Jsou v tom podporováni ze zahraničí.

Je velmi důležité, aby lidé aktivní v boji se škodlivými vlivy útočícími na psychické zdraví nebo mravy dětí byli zaštítěni organizací. Tak je možné mnohem lehčeji překonávat překážky, neboť dožadují-li se na úřadech například určitého zákazu, nejednají sami za sebe, ale jednají jako představitelé rodičovské organizace. Ještě výhodnější je, má-li tato organizace určité stupně, např. okresní, krajský, parlamentní. Nemůže-li např. v okrese dosáhnout rodičovská organizace v konkrétní věci úspěchu, obrací se k výše postaveným členům této organizace a využívá jejich vlivu.

Např. V Rusku ve Vladivostoku probíhala akce pod názvem „Stop AIDS“. Byla to šňůra rockových koncertů, na kterých se rozdávaly prezervativy a injekční stříkačky, prodávala se vodka. Když se o tom dozvědělo rodičovské sdružení, začalo vystupovat proti. Díky představitelům tohoto hnutí začaly být vydávány brožurky a sdružení se obrátilo k okresnímu úřadu s žádostí o zastavení této akce. Podařilo se dosáhnout toho, že v dalších městech, kde měla být tato akce opakována, se buď vůbec neuskutečnila, anebo tam, kde se jí podařilo prosadit, proběhla alespoň bez vodky, prezervativů a injekčních stříkaček.

Rovněž je potřebné, aby tato organizace rodičovského hnutí měla svoje webové stránky, kde by vždy byly uváděny aktuální informace. Je tak větší možnost koordinovat úsilí, organizovat různé akce a motivovat i jiné organizace, které se zabývají problémy mládeže.

Juvenilní justice

Juvenilní justice znamená přijetí zákona o systému právní a soudní ochrany práv neplnoletých s pomocí speciálních soudů a doprovodných organizací, které budou soudům pomáhat. No a zde se budou moci obracet děti s žalobami na své rodiče, pedagogy a jiné dospělé.

To vše se dělá pod heslem rozvoje „Mezinárodní dohoda o právech dítěte“. (Sovětský svaz ji podepsal v roce 1989 jako jeden z prvních států – aniž by znal, co podepisuje). V západních zemích je už juvenilní justice zavedena a nese katastrofální následky.

Rodiče a pedagogové v západních zemích žijí prakticky pod Damoklovým mečem juvenilní justice. Nejen výchova, ale i výuka se tímto způsobem ruinuje velmi rychle. Je to proto, že juvenilní justice se týká právě kulturní výchovy, nejedná se o vyvrhele společnosti, kteří mohou týrat své děti, zneužívat je, opíjet se s nimi anebo společně užívat narkotika. Vůči takovým se uplatňuje trestní kodex, podle něj budou trestáni. Juvenilní justice naopak zasahuje do kulturních rodin, které normálně vychovávají své děti. A právě tato normální výchova se stane nemožnou, protože za tzv. právy dítěte je dnes skrytá nová forma diktatury dětí nad dospělými. Ve skutečnosti je to však diktatura ne dětí, ale těch, kteří jsou skryti za dětmi – diktatura ničitelů rodiny a především ničitelů života.

Zkušenosti ze západu jsou velmi těžké a velmi smutné. Dozvěděli jsme se o nich ani ne tak od západních, ale spíše od ruských občanů, kteří se s tímto problémem setkali, když žili na Západě. Například umělkyně Natálie Zacharová se na počátku 90tých let provdala do Francie. Po nějakém čase se s ní manžel rozvedl a podal ji na juvenilní soud. Matce odňali tříletou dcerku na základě obvinění: „zadušující mateřská láska“. Případ se táhne už deset let. Dnes má děvče 13 let a když ji matce odňali, měla tři. Její matka vynaložila všechny síly v boji za své dítě. Bezvýsledně. Juvenilní justice se fakticky nepodřizuje žádné nominální vládě ani prezidentovi ani vedení státu, nikomu. Všichni postižení jsou přesvědčeni, že je to nová forma zlodějství, o kterém jsme neměli ani tušení. Natálie Zacharová založila svou asociaci obětí juvenilní justice. Takových asociací je už na Západě mnoho. Ženy vyprávějí svá svědectví o mnoha případech, kdy francouzské matky skončily sebevraždou proto, že jim odňali dítě anebo i všechny děti. Pokud totiž orgány juvenilní justice zpozorují „problém“ s jedním dítětem, odnímají i všechny ostatní.

Všeobecně lze říci, že juvenilní justice je obrovským zlem směřujícím k úplnému zruinování života. Když toto zlo chtějí ve státě uzákonit, tvrdí, že děti je třeba chránit před násilím. A všichni jim věří. Lidé slyší o násilí nad dětmi a milosrdná srdce jsou naplněna bolestí, neboť nikdo přece nechce, aby děti trpěly. A proto je většina jednostranně informovaných lidí přesvědčena, že juvenilní justice je něčím skvělým. Proto se ji podařilo už v tolika státech prosadit.

Juvenilní justice někdy dovolí kontakt s rodiči, ale může i nedovolit, pokud má juvenilní soud za to, že je to pro dítě škodlivé. O všem rozhoduje soud a vysoudit nějaký ústupek je v podstatě nemožné. U Natálie Zacharové byly intervaly, kdy jí vůbec nedovolili setkávat se s dcerkou, neboť byly napsány závěry, z jakých vyplývalo, že matka nic nepochopila, nedosáhlo se v jejím případě žádných výsledků atd. Pokud jim i dovolili se vidět, setkání často vypadalo bolestně: dítě přivedly do speciální místnosti dvě ochránkyně – sociální juvenilní pracovnice. Jedna sledovala děvčátko, druhá matku. Setkání probíhalo pouze v jejich přítomnosti. Některé otázky matka může dávat, některé nesmí. Natálie Zacharová říká, že jí zakázali obejmout dcerku, neboť její „láska je tzv. zadušující“, a proto ji nesmí projevovat. Takové podmínky návštěvy odpovídají vězení.

Velmi velkou roli v juvenilní justici hrají psychologové, a to především takoví, kteří vycházejí z pozic psychoanalýzy. Velmi mnoho projevů lidských citů juvenilní soudci traktují z tohoto pohledu. Mnozí z těchto psychoanalytiků zpochybňují, že rodnou matku nemůže nikdo nahradit. Především toto přesvědčení je kořenem lehkosti, s jakou juvenilní justice odnímá děti matkám. Tradiční pohled na rodinu vždy tvrdil, že nahradit rodiče je velmi těžké. Ztráta rodičů je strašné hoře. Stát se sirotkem je velkou tragedií. Dříve to lidem ani na mysl nepřišlo, ne tak, aby ještě říkali: „Je úplně jedno, jaká je matka“.

Na Západě se postupně rozvíjel tento psychoanalytický přístup, jehož metoda se rozšířila a změnil se světový názor. Dnes už, jak můžeme vidět, se projev mateřské lásky stává základem pro odsouzení k odnětí dítěte matce. V podstatě tak mohou příčinu k odnětí dítěte najít v čemkoli.

Dnes se začal užívat pokořující zoologický termín „biologická matka“ místo vyjádření „vlastní matka“. Je to v podstatě takové pojetí, že jde o „samici“, která přivedla potomka na svět a může jí být podobně jako u zvířat odňat. Podobný přístup měli v laboratořích Třetí říše. A takzvaní „učení lidé“, kteří tvoří aparát juvenilní justice, rozhodují: „Odejmout dítě či neodejmout, má ona právo ho vychovávat nebo ne?“ Takovýmto způsobem se tedy dnes traktují práva dítěte.

Manipulace právy dítěte:

Čím se všeobecně odlišuje traktování práv dítěte při juvenilní justici od tradičních pohledů?

Přání dítěte dostávají prioritu nad jeho povinnostmi (učit se, poslouchat rodiče...). Pokud dítě nechce něco dělat, nesmí být nuceno. Například: nechce si uklízet v pokoji – v mezích juvenilní justice musí pořádek za něj učinit rodiče. V rámci juvenilní justice je fakticky nemožné trestat. Co říká Boží slovo na trestání dětí? „Neboť koho Bůh miluje, toho trestá... Je syn, kterého by netrestal otec? ... Jestli jste bez kázně, jste cizoložňata, a ne synové.“ (Žid 12,6-8)

Dnes na Západě s nadšením zavádějí zákony, jaké zakazují fyzické trestání. Pod termín fyzické trestání spadá jakýkoliv políček – ten je dnes už něčím absolutně nepřípustným. Pod pojem psychické násilí patří i napomenutí.

Například v Anglii už je toto vše zavedeno. Podle zákona rodiče své děti přibližně už od 14-ti let nemají právo napomenout, protože to je jejich rozhodnutí a jejich život. A od 16-ti let např. když dcera nenocovala doma a přišla až nad ránem, rodiče podle zákona nemají právo ani se jí zeptat, kde byla. Podle juvenilní justice má právo na osobní život. Každý rozumný člověk namítne: Kde je právo, tam je i povinnost. Pokud má jako dítě právo, aby ji rodiče živili, šatili a financovali, pak ona má povinnost vděčnosti a poslušnosti vůči nim. Až dovrší 18 let a je samostatná, nezávislá na rodičích, pak už má plné právo, ale také i zodpovědnost za svůj život.

Děti dnes tráví velmi mnoho času na internetu. Je mnoho morálně nebezpečných webových stránek, prostřednictvím jakých mohou děti vcházet do kontaktu s různými nebezpečnými skupinami, např. existují skupinová hnutí, kde pijí krev (góti). Jedno 15-ti leté děvče z Kyjeva uvedlo, že když na ni přichází deprese, nařízne si ruku a pije svou krev. Jsou však i takové skupiny, kde pijí cizí krev. Děti se sdílejí přes internet prostřednictvím speciálních kontaktů a fór. V rámci juvenilní justice rodiče nemají právo zajímat se, o čem tam jejich děti hovoří, domlouvají se, co vlastně dělají, protože to prý je osobní život dítěte.

V Rusku se objevilo hnutí Emo. Shromažďuje děvčata od 11-ti let. Je to vlastně propaganda lesbismu a sebevražd. Děvče z Kyjeva nám vysvětlilo, že góti zvou k umírání – k takzvaně krásnému umírání. Gotika je romantika, proto i smrt musí být krásná. Pro členy Emo život – to je strašná ohavnost. A od 11 let, když děti mezi sebou obcují, přesvědčují se o tom, že život je absolutně nesnesitelný a že je třeba umřít jak možno nejdříve. Proto se tam vyskytují sebevraždy, které se provádějí ve speciálních podmínkách. Pokud však bude zavedena juvenilní justice, pak tzv. ochránci práv, kteří si vybudují celý aparát, na základě už místních i mezinárodních zákonů všem odůvodní, že nikdo nemá právo vměšovat se do záležitostí těchto nezletilých.

Také plánované rodičovství, které je i v náboženském prostředí smutně známé vnucováním abortů, antikoncepce, sterilizace a sexuální výchovy ve školách, má za následek zpustošení území, depopulaci. Juvenilní justice je však rovněž zjevnou cestou depopulace. Copak děti, jaké nejsou nijak omezovány ve svých snahách o dosažení zla, budou dlouho žít? Některé z nich zemřou a z jiných se stanou invalidé.

Ve státech, kde je juvenilní justice už přijatá, klesla porodnost, neboť nikdo si nechce ze svých dětí učinit udavače, kteří by vlastní rodiče stavěli pod trest zákona. Také skrze juvenilní justici vysoce vzrostl počet případů mladistvé zločinnosti.

Když v roce 1989 v Sovětském svazu podpisovali dokument „Dokument o právech dítěte“, ani je ani druhé země by ve snu nenapadlo, že bude existovat něco jako gay-pride, legalizace jednopohlavních manželství, adopce dětí homosexuály atd. Když se podepisovalo právo dítěte na osobní život, na mysli měli absolutně jiné věci, jako např. právo na vzdělání. Představitelé vlády po podepsání dokumentu nepředpokládali, že může být zavedeno právo na tzv. sexuální výchovu a že za nedovolení dětem zúčastnit se tohoto předmětu mohou být rodiče zbaveni rodičovských práv. Pak by tu ale měla platit zásada jako v bance. Když klienti podepisují jakoukoliv dohodu, změní-li se podmínky, pak obě strany mohou změnit i uzavřenou dohodu. I v tomto případě je třeba mluvit o tom, že došlo k podvodu. Podepisovalo se jedno a vzešlo z toho druhé.

V září 2006 byla podepsána Charta o sociálně ekonomických právech, která obsahuje bod o povinném informování obyvatel, včetně dětí, o jejich zdraví. Sem náleží i sexuální informování. Existence těchto zákonů podepsaných a ratifikovaných parlamentem Ukrajiny poskytuje bázi pro vznik juvenilní justice a povinné sexuální výchovy ve školách. Ideologický štáb těchto procesů se nachází na Ministerstvu pro rodinu, mládež a sport. Je tam speciální oddíl a lidé, kteří se zabývají otázkami ochrany práv dítěte. Je to ideologické centrum. Dvě taková centra se nacházejí i na Ministerstvu spravedlnosti, ale nemají takový dosah jako toto centrum. Kurátorem tohoto procesu je mezinárodní organizace UNICEF (Dětský fond OSN). V tomto smyslu vidíme, že čistě organizační struktury už existují. Navíc byl v některých zemích přijat zákon o zamezení násilí v rodině, který už dnes dovoluje vměšovat se do vnitřního života rodiny, pokud tam dochází k nějakému násilí. Mezi násilí patří i psychologické násilí, vytváření tlaků atd. Tak se může člověk lehce stát přestupníkem zákona, protože je velmi těžké vymezit, co pojem násilí dnes vlastně znamená.

K prosazení juvenilní justice UNICEF vytváří mýtus, že hlavním problémem ukrajinských dětí jsou jejich rodiče. To je lež. Hlavním problémem je nemocná společnost odpadlá od živého Boha a Jeho zákonů!

Co mají rodiče, učitelé, politici a právníci dělat?

Je potřebné se sjednotit a zakládat organizace za ochranu dětí a rodiny a jejich prostřednictvím chránit děti a rodiče před lživou a vnucující se demagogií tzv. juvenilní justice.