Obama k Putinovi: Dělej jak říkám, ne jak konám…

Třenice mezi USA a Moskvou kvůli vydání Snowdena dosáhla nové úrovně napětí poté, co Barack Obama zrušil dlouho plánované setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem; opět při tom prokázal tendenci USA k politice dvojího metru.

Táhne se to od chvíle, kdy Putin s konečnou platností rozhodl poskytnout azyl bývalému pracovníkovi NSA Edwardu Snowdenovi a výslovně při tom ignoroval osobní Obamovo nařízení, že Snowden musí být vydán do USA. Tímto opatřením Putin naznačil, že Rusko a svět už jsou unaveny hegemonistickou strategii cukru a biče Ameriky a jejich pokryteckých kázání.

Oba prezidenti souhlasili, že se příští měsíc bude v Moskvě konat setkání, kde se budou probírat bilaterální záležitosti, ale mezi řádky lze jasně cítit rostoucí frustraci USA a jejich globálních spojenců z Ruska a Číny, dvou hlavních velmocí, které jediné se jim mohou postavit a podniknout kroky směřující k tradiční rovnováze moci v dnešním světě; i když problémových a křehkých.

Odhalení

Stejně jako u Juliana Assange je případ Edwarda Snowdena známý po celém světě: oba muži měli přístup k důvěryhodným informacím, spolu s podpůrnou dokumentací, a oba to statečně zveřejnili.

Pokud lze soudit z činů, tak zuřivost a vztek Ameriky a jejích spojenců jsou důkazem, že tato odhalení jsou skutečně pravdivá, což je důvod, proč tak velká část globálního veřejného mínění oslavuje Snowdena a Assange jako skutečné hrdiny a bojovníky za svobodu.

Protože když přijde na vyhodnocování skutečných motivů a neomezených aktivit a cílů stojících za americkou, britskou a izraelskou zahraniční a domácí politikou, miliony novodobých Hamletů cítí, že je zcela určitě něco velmi shnilého, a není to zrovna ve státě dánském.

Pokud, jak věříme, je nadnárodní globální mocenská elita včleněna hluboko ve veřejných a soukromých mocenských strukturách klíčových zemí – zejména Spojených států a Británie – pak je evidentně jejich Achillovou patou jakékoliv odhalení jejich zločinů, jejich zasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí, jejich přímého nebo nepřímého zapletení do útoků pod falešnou vlajkou, jejich podpory genocidních režimů, pokud tyto režimy slouží jejich cílům, jejich vražedných invazí a okupací Iráku, Afghánistánu, Palestiny a Libye, a jejich obscénního financování a podpory teroristů, bojůvek a mafií v Sýrii a jinde, pod krycí hlavičkou psychologické operace „Arabské jaro“.

Pokud má udělení dočasného azylu 30letému bývalému operativci NSA, jakým je Snowden, tak velký dopad na mocenskou strukturu USA, že to přimělo prezidenta Spojených států zrušit klíčové setkání s prezidentem Ruska, pak by mne zajímalo, jaký strach a třesavka je musí zachvacovat, když vyhodnocují potenciálně mnohem vážnější „porušení bezpečnosti“.

Co kdyby se skutečně organizovaná skupina opravdových mocných insiderů rozhodla, že zkonfrontuje Washington, New York, Londýn a Tel Aviv s nezpochybnitelnými důkazy o jejich zločinech a jejich pachatelích? Co kdyby, řekněme, někdo přišel s absolutně nezpochybnitelným důkazem o pravdě stojící za 9/11? Nebo Irákem a Libyí? Nebo Wall Street v r. 2008? Nebo 7/7 v Londýně…?

Rusko a Čína: Nepřátele Ameriky 21. století

Globální hegemoni přirozeně nenávidí všechny, kdo se jim vzepřou, což je evidentně to, co činilo Rusko v posledních deseti letech. V OSN se Rusko celkem americkým zájmům podřizovalo, jenže se zdá, že po monstrózním zavraždění libyjského vůdce Muammara Kaddáfího v živém přenosu a po vykradení Libye v r. 2011, vše v režii Ameriky, toho má Moskva opravdu plné zuby.

Vraždění globálních vůdců k veselé potěše Hitlary Clinton na CBS News rozhodně není agendou Moskvy.

Tudíž v případu Íránu, a co je významnější, Sýrie – tradičního spojence Ruska – lze v ruské zahraniční politice vidět klíčové změny.

USA, Británie a Izrael vědí velmi dobře, že dokonce i kdyby pokračovaly ve financování těch nejhorších teroristů, mafií, vrahů, dealerů se zbraněmi a operativců Al-Káidy – kterým kolektivně říkají „bojovníci za svobodu“ – proti legitimní vládě Bashara Assada, Rusko neustoupí.

Putinův vzkaz je jasný: Západ si své v Sýrii neprosadí. Tečka.

Mnoho čtenářů se pravděpodobně ptá, co Čína? Neměla by Čína být v příštích letech klíčovým cílem Pentagonu, protože stále roste a roste a její ekonomika brzy překoná tu americkou?

Ano, ale to je jen ekonomika, a ano, Čína drží americké státní dluhopisy asi za 2 biliony dolarů, což ji poskytuje potenciál ke zpustošení USA jen tím, že se jich v krátké době zbaví na hlavních globálních finančních trzích. Čína by, pokud by chtěla, mohla poslat americký dolar do volného pádu, podobně jako se v roce 2001 zřítila dvojčata WTC.

Ale USA vědí, že Čína to neudělá; aspoň ne teď, protože na finančním kolapsu USA by tratila více, než by získala. Čína ví, že vyvolání masového znehodnocení těchto dluhopisů by mělo zpětný ráz a vybuchlo by jim to v rukou.

Mimoto Čína nikdy neměla, ani dnes nemá, globální hegemonistické cíle. Čína je poměrně šťastná, že zůstane nezpochybnitelnou velmocí v jihovýchodní Asii a v západním Pacifiku, což je něco, co je v ostrém kontrastu s USA/Británií/Izraelem, společně trvajících na tom, že budou řídit celý svět: politicky, teritoriálně, finančně, a dokonce se pokouší světu vnutit své soudy a zákony.

Navíc má Čína několik záležitostí s potenciálem otevřeného konfliktu: Tibet, Taiwan, pár sporných ostrovů s Japonskem, ale to je prakticky vše. Její boj je na platformě ekonomiky a zabezpečení zdrojů.

Teď si to porovnejme s permanentními konflikty USA a jejich spojenců, které vyvolávají na Středním východě, v Africe, latinské Americe, střední Evropě atd.

Čínu opravdu není třeba zadržovat; zadržuje se sama. Naproti tomu USA a jejich spojenci zadrženy být musí a – soudě podle toho, jak se věci vyvíjejí – z dlouhodobého hlediska musí být zastaveny.

Rusko může mít mnohem menší ekonomický vliv, než USA, nicméně Kreml měl vždy jasné dlouhodobé geopolitické cíle; inteligentně navrhované a naplánované již od dob cara, později bolševiků, a dnes za jeho zralého, koherentního a konzistentního vedení.

Neboť Rusko nemá jen globální cíle, Rusko také rozumí světu a jeho multikulturní komplexnosti mnohem lépe, než USA. V tom Rusku konkuruje pouze Británie… a Čína.

Takže sklouzávají nyní USA zpět do rétoriky typu „tohle je říše zla“, „Rusko stojí v cestě demokracii“ či „Rusko podporuje zločince“?

Pravdou je, že Rusko pomáhá demaskovat sociální a politickou dekadenci Ameriky, její finanční slabost a psychopatický imperiální směr.

Když se Rusko Americe postaví, projevuje sílu, osobitost a sebejistotu. Svět se dívá a tleská.

Dvojí metr

7. srpna se Obama objevil v oblíbené „Noční show“ Jay Leno, kde kňoural a stěžoval si na Putina, obviňoval Moskvu z toho, že se vrací zpět do „stavu studené války“. Vyjmenoval americké stížnosti na Rusko: protiraketová obrana a kontrola zbraní, obchodní vztahy, globální bezpečnost, lidská práva, občanská společnost… a radil prezidentu Putinovi, aby se nedíval do minulosti, ale aby „se zamyslel nad budoucností, protože neexistuje žádný důvod, proč bychom neměli být schopni spolupracovat“.

Nezdá se, že by Obama chápal, že aby bylo možné správně pochopit budoucnost, je třeba se poučit z minulých zkušeností. Zabývání se Snowdenovou aférou izolovaně je jen dalším z příkladů dvojího metru a pokryteckých projevů Ameriky.

Jak ve stejný den připomenul svým čtenářům novinář Glenn Greenwald v londýnských Guardian, zatímco Obama a oficiální média dnes velmi bědují nad Snowdenovým azylem v Rusku, zapomínají na minulé případy, kde to bylo obráceně a kde nefiguroval inteligentní alarmista kultivovaných způsobů, ale kde USA chránily ty nejhorší zločince a vrahy.

USA například odmítly vyhovět italské žádosti o vydání dvou agentů CIA, obviněných z únosu egyptského duchovního v Miláně v r. 2003 (New York Times, 28. února, 2007); později, když byl agent CIA Robert Seldon propuštěn v Panamě, byl letecky přepraven zpět do USA, aby se vyhnul možnosti, že bude vydán do Itálie (Washington Post, 19. července, 2013).

Pak zde máme odmítnutí USA vydat bývalého CIA podporovaného bolivijského prezidenta Gonzalo Sanchez de Lozada – který dostal ze všech praktických důvodů americký azyl – aby mohl stanout před soudem pro genocidu a válečné zločiny spáchané v Bolívii (Guardian, 9. září, 2012). Nebo případ Luise Posada Carriles, jehož vydání do Venezuely bylo také USA odmítnuto, kvůli jeho údajné roli v teroristickém bombovém útoku na kubánské letadlo v r. 1976, kde zemřelo 73 lidí (El Paso Times, 30. prosinec, 2010).

(I my doma máme docela nedávnou zkušenost s ochotou Ameriky vydávat zločince a vrahy. Američan Kevin Dahlgren, který u nás v Brně-Ivanovicích vyvraždil čtyřčlennou rodinu svých příbuzných a pak přes Vídeň uprchl, je v USA a ČR marně žádá o jeho vydání. Poznámka editora.)

Seznamu není zdaleka konec. V posledních letech podaly žádost a právní obsílky Argentina, Uruguay, Chile a Brazílie, ve kterých žádaly USA o vydání Henry A. Kissingera. Chtěly ho vyslechnout ohledně jeho podílu na vraždách páchaných desítky let vojenskými režimy v těchto zemích v 70. letech. Režimy byly podporovány CIA v rámci strategie hromadné genocidy, která se později stala známou jako „plán Kondor“.

Ale opět, globální mocenská elita vždy stojí za svými problémovými dítky jako Henry do samého konce. Španělský soudce Baltasar Garzón zašel tak daleko, že požádal Interpol, aby Kissingera zatkl během návštěvy Londýna, aby mohl být vyslechnut, ale běda, marně!

A nemluvě o opakovaných žádostech o vydání, podávaných belgickými soudy, týkajících se bývalého izraelského premiéra Ariela Sharona a jeho válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kdy ho žalovali libanonské oběti jeho vražedných orgií v r. 2001.

Tento seznam by byl příliš dlouhý. Dvojí metr je do očí bijící, avšak nezdá se, že by to globální hegemony nějak zvlášť vzrušovalo, neboť doposud byli zvyklí, že si vždy prosadí svou.

A dokonce i když trochu zariskují, používají své silné páky tak, aby svoji hru mohli hrát bezpečně, jako by říkali: „Hoďme si mincí: panna vyhráváme, orel prohráváte“.