Vyzbrojení syrské „opozice“ vytvoří další Afghánistán

Sýrie, kdysi země pluralistické koexistence v arabském světě, je nyní nenapravitelně rozdrobena mezi konkurenční frakce. Neexistuje tam jediná skupina, která by mohla tvrdit, že mluví aspoň za nepatrnou většinu Syřanů. Samotná Sýrie se stala jímkou pro zahraniční džihádisty, jejichž ambice dalece překračují pouhé svržení sekulární vlády Bashara al-Assada.

Jen v Damašku jsem se setkal s ozbrojenci z více než půl tuctu zemí, z nichž někteří byli z míst tak vzdálených, jako Afghánistán, kteří snili o přeměně Sýrie na teokratický stát. Sekulární odpůrci Assada, vždy v menšině, byli od počátku ohledně paralyzování zahraničních ozbrojenců v Sýrii v nemožné pozici, přičemž se museli chránit i před mocí státu. Protože nebyli schopni doma zvítězit a byli světem zanedbáváni, jejich ideologická orientace se postupně změnila a mnozí přijali zahraniční džihádisty do svého středu. To, co se mohlo vyvinout do masového povstání egyptského stylu, se místo toho rozpadlo do řady místních potyček, ve kterých se cílem ozbrojenců sympatizujících nebo napojených na Al-Kejdu staly náboženské menšiny, obzvláště křesťané. Starodávné komunity byly vyhnány ze svého domova v provincii Homs. Kostely byly vyhozeny do vzduchu. Odpůrcům byla odřezávána hlava, což je fenomén v Sýrii neznámý. A ženy, které se v Sýrii tradičně těšily větší svobodě, než ve většině ostatních částí arabského světa, byly donuceny se zahalit.

Navzdory všem těm proroctvím o blízkém svržení zůstal Assad a jeho baathistická mašinérie jedinou stabilní strukturou v Sýrii. I přes pravidelné bombové útoky, které si vyžádaly desítky životů, denní život v Damašku, Assadově baště, pokračuje jako dřív: školy a úřady zůstávají otevřené, vládní zaměstnanci dostávají svůj plat a nové díly oblíbených seriálů jsou i nadále produkovány a vysílány v televizi. Zneklidněny tím, že se opozice zvrhla na teroristy, považují syrské menšiny, a stále více i střední třída, opět za záruku své bezpečnosti a sekularismu v Sýrii Assada. A nejdůležitějším je, že více než 250,000 vojáků Syrské arabské armády je stále věrných Assadovi a bojuje, umírá a zajišťuje pro něj území po celé Sýrii.

Protože si je dobře vědom možnosti intervence západu, nemá Assad, který je hnán pudem sebezáchovy, žádný důvod překračovat červenou čáru nakreslenou prezidentem Obamou a použít ve válce, kterou pokud nevyhrává, tak zcela určitě neprohrává, chemické zbraně. A proto je tvrzení, že použil malé množství sarinu, bez průkazných důkazů těžko uvěřitelné – a Washington nic takového neposkytl.

Neschopnost vytvořit koordinovaný tlak na Assada během prvních měsíců ozbrojených akcí mohla některé Syřany radikalizovat. Ale v rozporu s tím, čemu věří stoupenci vojenské intervence západu, nepřinese sesazení Assada nyní žádný zázračný mír. Kolaps státu dovede místo toho občanskou válku do ještě krvavější fáze, protože skupiny nasazené proti Assadovi baží v post-baathistické Sýrii po moci. Avšak někteří stoupenci intervence, vzrušení vyhlídkami na pokoření Iránu tím, že zorganizují sesazení jeho nejsilnějšího arabského spojence, jsou ochotni tuto cenu zaplatit. Tyto argumenty prosazující přímé zapojení do akcí v Sýrii mají divnou pachuť myšlení, které vedlo Ameriku v 80. letech k zasahování v Afghánistánu. Tehdejší nutkání potrestat Sovětský svaz přetrumflo jakékoliv obavy ohledně vyzbrojování neznámých skupin ozbrojenců, kteří, podněcováni Pákistánem a Saudskou Arábií, nakonec vytvořili Taliban.

Stojí za připomenutí, že brzy po vyhnání sovětů se mnoho veteránů protisovětského džihádu přesunulo do Kašmíru a bojovali tam proti Indii; tato jediná funkční demokracie v regionu byla, v očích mudžahedínů, nevěřící mocností okupující muslimské území. Jakmile Assad padne, kam zahraniční ozbrojenci ze Sýrie půjdou?

Jakmile krveprolití v Sýrii skončí, věčné nepřátelství, které tento region tak dlouho charakterizovalo, se vynoří na povrch. Protože to, co začalo před dvěma lety jako omezené, avšak skutečné povstání proti diktátorskému režimu, bylo brzy ukradeno regionálními mocnostmi, které považovaly pozdvižení vyvolané arabským jarem za příležitost k přetvoření politické mapy Středního východu ve svůj prospěch. Saudská Arábie, významná sunitská mocnost v regionu, zorganizovala přesun zbraní a peněz ozbrojencům. Katar, který získal v regionu nadměrný vliv díky mazanému spuštění zpravodajské sítě Al Jazeera, své úsilí zvýšil. Turecko, jehož islamistický premiér již několik let naléhal na Damašek, aby dekriminalizoval syrské křídlo Muslimského bratrstva, tento konflikt výrazně internacionalizoval.

Tato regionální dynamika je klíčová, protože západ usilující o oslabení Iránu za každou cenu přehlíží fakt, že nový Střední východ, na jehož vytvoření tyto očividně pro-západní mocnosti pracují, bude vůči západu mnohem nepřátelštější, než kdy byla Assadova Sýrie.

Dodávání zbraní do Sýrie pod tlakem zklidní pro Obamu situaci doma, kde jeho kritici požadovali zvýšení tlaku; ale v Sýrii to konflikt jen rozdmýchá. Navzdory ujišťování vůdců zdánlivě sekulárních opozičních subjektů, tak jakmile se americké zbraně dostanou na chaotické bojiště, bude jejich sledování či zamezování, aby se nedostaly do rukou nesmiřitelných proti-západních extremistů, nemožné. Pouze intenzivní diplomacie, vedená Amerikou a za pomoci Ruska, nejmocnějšího Assadova mezinárodního patrona, může násilí rychle ukončit. Washington bude muset začít tím, že uzná, že v Sýrii existuje silná skupina Assadových voličů – a v obavě o své místo v poassadovské budoucnosti nebudou akceptovat dohodu, ve které bude Assadovi odepřena role. Řešení, které upře přímé vítězství jedné ze stran, a síly všech stran dospějí k dohodě o rozdělení moci pod mezinárodním dohledem, je nejméně riskantní možností, kterou má západ k dispozici. Plán na jeho realizaci již existuje v tak zvaném Ženevském komuniké z loňska. Od té doby se všechny strany pokouší jej podkopat, protože žádné ze stran neposkytuje výsady. Ale nesváry u jednacího stolu jsou živnou půdou pro krveprolití ve vesnicích a městech po celé Sýrii. A tak je to plán, který musí západ podpořit. Alternativa je nemyslitelná: další Afghánistán.