Korektnost plodí pokrytectví a nenávist

Politická korektnost se snaží prosazovat jazyk, názory a chování, které mají údajně odstranit diskriminující a urážlivé chování vůči genderovým, rasovým, sexuálním a jiným menšinám. Cílem korektnosti má být šíření tolerance a vzájemného respektu, ve skutečnosti však vytváří kulturu pokrytectví a rozněcuje nenávist.

Politická korektnost (PC) reprezentuje převážně levicově-liberální hodnotový proud a její původ se často odvozuje od Frankfurtské školy, která zkombinovala učení dvou dávno překonaných myslitelů: Marxe a Freuda. Konzervativní kritici ji označují jako kulturní marxixmus, který je pro společnost neméně škodlivý než ten ekonomický.

Osobně se domnívám, že podstatnou součástí tohoto ideového proudu je dualistické myšlení, které staví do ostrého protikladu „dobro“ a „zlo“. Takové vnímání světa je typické pro křesťanství, ale setkáme se s ním i v klasickém marxismu, který a priori prohlašuje určité třídy za dobré, jiné za špatné, a to bez ohledu na to, jak se členové těchto skupin chovají. Dobří dělníci a rolníci versus zlí kapitalisti a buržoazie, hodný východní Němec proti západnímu Němčourovi apod. V korektním vidění světa se pro změnu setkáme s dobrými menšinami (ženy, barevní, homosexuálové apod.), které utlačuje zlá majorita. Skutečnost, že takto polarizované vnímání nacházíme v různých navzájem odlišných ideologiích, odhaluje, že vychází z přirozené tendence našeho myšlení uvažovat v logických protikladech (Tak jako vedle bílé existuje i černá, musí existovat Zlo, protože existuje Dobro) a vede zpravidla k tomu, že takto vnímající zastánce nějaké ideologie ztotožní sebe nebo svou skupinu s Dobrem (Pravdou, Láskou…) a své oponenty s pravým opakem těchto ideálů. Je jasné, že proti takovým nepřátelům je nutno bojovat, seč síly stačí…

Kritériem pro zařazení sebe mezi „ty dobré“ a ostatní mezi „ty špatné“ bývá často nějaké morální pravidlo nepatrného významu, jehož dodržování poskytuje odpustek pro mnohem zásadnější porušování etiky tam, kde pravidla nejsou jasně definovaná nebo kde to, co je správné, lze vycítit spíše jen intuitivně. Biblickým farizejům poskytovaly takový odpustek modlitby a posty, současným „nepatrným morálním příkazem“ může být – třeba používání korektních výrazů. Ježíš farizejům, kteří pod záminkou modliteb vyjídali vdovy a odsuzovali nevinné, adresoval velmi ostrá slova, nemohl však zabránit tomu, aby se obdobně chovali i jeho následovníci, kteří připravili cestu farizejství v jeho moderní verzi - korektnosti. Jistě není náhoda, že se politická korektnost ve své nejryzejší podobě uplatňuje právě v té nejvíce pokrytecké zemi – ve Spojených státech. Příkladů, kdy se pod vlivem korektního vidění měří dvojím metrem, a tedy se fakticky zneužívá právo a soudní moci, je nespočet. Zmíním jeden:

Před časem jsem publikoval článek „Sexuální delikty páchají i ženy“. Uvádí hodnověrné výzkumy, z nichž vyplývá, že podíl ženských pachatelů na deliktech sexuální povahy mnohonásobně převyšuje jejich procentuální zastoupení mezi odsouzenými pachateli. Něco podobného by se ale dalo říci o podílu žen na domácím násilí a násilných činech včetně vražd. Pokud ve společnosti přetrvává pocit, že odsoudit ženu nebo příslušníka jiné skupiny, kterou chrání korektnost, popřípadě jen kriticky poukázat na nepřijatelnost jejich chování, je jaksi nevhodné, a naopak trest příslušníku skupiny nechráněné (bílý muž) by se měl pokud možno přitvrdit, znamená to, že systém v obludné míře generuje nespravedlnost a jako takový ztrácí jakoukoliv morální legitimitu.

Je-li ideovým prazákladem korektnosti myšlenková lenost, která ráda vidí věci černobíle, její emocionální podstatou je – popírání. Nejedná se pouze o popírání světa, jaký skutečně je, ale především o snahu popírat a vytěsňovat své negativní, leč zpravidla zcela legitimní pocity, abychom jejich vyjádřením náhodou někoho neurazili, nezranili – anebo nebyli postiženi sankcemi, které společnost na nekorektní projevy uvaluje.

Před pár lety jsem si v jednom anglickém městě zašel do pubu na jedno „Kozel´s“. U výčepu se dal se mnou do řeči starší Angličan a ptal se odkud pocházím. Když jsem mu to řekl, pověděl mi, že on a ostatní (Britové) nenávidí Čechy a Slováky. Obsluha to slyšela. Muž se nechoval agresivně, ani na mě neútočil verbálně, v podstatě mi jen sdělil informaci. Pokrčil jsem rameny a zašel s pivem na zahrádku. Po chvíli za mnou přišla servírka. Omluvila se mi, pronesla něco v tom smyslu, že u nich je vítaným hostem každý bez ohledu na národnost, a sdělila mi, že toho pána z lokálu vyhodili. Nevěděl jsem, co na to říct, a cítil se trapně.

Co je v této příhodě špatně? Hodně věcí. Zmíněný „nekorektní“ pán musel mít ke své nenávisti nějaký důvod. Nejspíš získal špatnou zkušenost s lidmi z východní Evropy nebo dospěl k názoru, že přistěhovalci jeho zemi škodí. Na počátku celého problému najdeme – jak typické! - odtrženost těch, kdo řídí zemi, od běžných občanů a jejich neznalost reality. Když v roce 2004 Británie otevřela svůj pracovní trh pro lidi z nových členských států EU, nikdo netušil, že se jich postupně přihrne více než milión. Když k tomu došlo, vláda ignorovala dopad na britské občany, kterým příchod imigrantů snížil mzdy a, jak si myslí skoro dvě třetiny Britů, ztížil možnost najít si práci. Britským občanům nikdo pořádně nevysvětlil, proč by práce gastarbeiterů měla být pro Spojené Království přínosem, a neinformoval je, že Východoevropané nepobírají víc dávek než oni. Muž z lokálu nejspíš ani nevěděl, že Češi mezi přistěhovalci představují malou menšinu (dnes cca 40 000), pro něj jsme všichni „ti z východu“. Příští rok mají získat plná práva občanů EU také Bulhaři a Rumuni, takže uvidíme, jestli se britská vláda poučila ze svých chyb, anebo bude nadále uplatňovat pštrosí politiku, která vyvolá jen další averzi vůči cizincům.

Reakce servírky byla druhou chybou. Vyhozený pán se nedopustil žádného přestupku, v podstatě mi jen poskytl užitečnou informaci, byť nekorektním způsobem. Číšnice se zachovala nesprávně i vůči mně, protože mi svým „ochranitelským“ postojem bezděčně dala najevo, že se sám neumím bránit a potřebuju něčí ochranu. Největší nebezpečí však spočívá v něčem jiném: Pocity, které se vytlačí dveřmi, se vracejí se znásobenou silou oknem, aby napáchaly škody nesrovnatelně větší. Nemůže-li někdo své negativní pocity vůči někomu vyjádřit verbálně a relativně slušnou formou, příště mu třeba poničí auto (stalo se mě v Anglii dvakrát), zmlátí jej někde v temném koutě (stalo se kamarádovi), anebo k jeho poškození použije zcela „korektních“ prostředků. Přátelé z Londýna mi kdysi vyprávěli o hře „Odstřel si svého Poláka“, kterou s oblibou hrají mladí Angličané. Přijdou do nějakého obchodu, a když uvidí za pultem člověka s východoevropskými rysy ve tváři, zvolí si ho za oběť. Začnou na něj rychle cosi brebentit nesrozumitelným londýnským nářečím. Když jim prodávající nerozumí, mladíci si vyžádají manažera a stěžují si mu, proč zaměstnává člověka, který se s nimi nedokáže domluvit. „Polák“ tak rychle přichází o práci. A netřeba dodávat, že proti všem zmíněným projevům vás žádná korektní regule neochrání. (Zato bych dodal, že naprostá většina Britů se k imigrantům nechová tak nepřátelsky, jak by se z  popsaných zážitků mohlo zdát, a Velká Británie má i své příjemnější stránky…)

Existuje spolehlivý prostředek, jak vůči nějaké menšině vyvolat nenávist. Začněte ji zvýhodňovat, vyvyšovat její práva proti právům jiných skupin, stavět její členy do role obětí a přivírat oči nad vším špatným, co dělají. Taková politika mi poněkud připomíná ďábla z Kingova hororu „Nezbytné věci“, který v přestrojení přichází do městečka a pomocí „nevinných žertíků“ rozpaluje latentní nenávist mezi dvojicemi a skupinami lidí, které se sice nikdy příliš neměly v lásce, nicméně spolu dokázaly vycházet bez násilí.

A ani recept na dobré soužití není ničím novým pod sluncem: Všem měřte rovným metrem a odpadne velká část tzv. rasové, etnické, genderové či jiné nenávisti. Odpadne i extrémismus, který je často pouhou protireakcí na nepořádek, jenž souvisí s korektním uplatňováním práva. Zeptejte se nácků nebo skinů, proč si zvolili svůj směr, a 90% z nich vám odpoví: „Nemohl jsem se už dál dívat na ten bordel, co tu je.“

Na závěr bych si dovolil prozradit jedno sladké tajemství všem pravdoláskařům, „p.c.m.c.“ (politically correct multiculturalist), nebo jak se nazývají všichni ti, kdo prosazují politickou korektnost, pozitivní diskriminaci, kvóty a sankce v dobré víře, že tím dosáhnou více vzájemné rovnosti, tolerance a kultury chování, a kterým stále nedochází, že tím přivolávají pravý opak: Ke všem zmíněným hodnotám lidstvo směřuje jaksi samo spolu s tím, jak roste jeho poznání, zkušenosti a zralost. Říká se tomu pokrok a ten se nedá zvrátit ani zastavit. Umí se prosadit sám a vy pro něj nemusíte dělat vůbec nic. Stačí, kdy mu nebudete stát v cestě.