Hrozba celosvětové sodomie

26. května proběhla masová, dobře zorganizovaná demonstrace, sjednocující Francouze, kteří se postavili proti zákonu o jednopohlavních „manželstvích“, přijatému v dubnu parlamentem a podepsanému francouzským prezidentem. Úřady, vyděšené rozsahem protestu, utajují skutečný počet účastníků a uvádí číslo 150,000, zatímco samotní organizátoři mluví o milionu demonstrantů, což je mnohem blíže skutečnosti, soudě dle reportáží médií z ulic francouzského hlavního města.

Francie je zatím jedinou evropskou zemí, kde se uzavírání jednopohlavních „manželství“ setkalo se skutečným a silným odporem společnosti… Sjednotilo to velký počet politických a náboženských hnutí, která o sobě dala poprvé vědět 15. srpna 2012, těsně předtím, než byl předložen návrh zákona „Manželství pro všechny“. Organizačním jádrem tohoto hnutí se stal kolektiv „Manif pro všechny“ (demonstrace pro všechny), v jehož čele stojí katolická aktivistka Frigide Barjot. Počínaje 17. listopadem 2012 probíhají ve Francii masové demonstrace na podporu tradiční rodiny, z nichž se na jedné, konané 24. března 2013, sešlo 1,4 milionu lidí. Jak zdůrazňují pozorovatelé, tento protest se stal nejsilnějším společenským projevem odporu po revolučních květnových událostech z r. 1968. Dnes francouzští aktivisté, vystupující na podporu tradičních rodinných a společenských hodnot, vytváří širokou síť organizací provádějících osvětovou činnost a připravují se na komunální volby.

Nicméně pokud máme vyhodnotit události střízlivě, musíme přiznat, že při všem tom bojovém zápalu se věci zatím soustřeďují jen na úrovni, na které nemohou mít vliv na přijetí rozhodnutí. Pochopení tohoto se evidentně stalo důvodem sebevraždy známého francouzského spisovatele a esejisty Dominique Vennera spáchané 21. května 2013, který se svým zoufalým činem snažil „probudit spící svědomí“ těch, kteří ničí samotné základy lidské civilizace. Nicméně přijetí rozhodnutí nezávisí ani na francouzských politicích, protože mocenské páky jsou v nejvyšších patrech Evropské unie.

Dnes se homosexuálové stali na západě mocnou – a již i politickou – sílou, která za nabývání stále agresivnější formy vnucuje své praktiky na všech úrovních a ve všech oblastech společenského života. Vzestup sodomitské mafie do výšin světové politiky proběhl nepozorovaně, dlouhou dobu nebyl brán vážně, kdy byla považována za jednu z menšin, nepředstavujících nebezpečí. V důsledku toho, po získání potenciálu a vytvoření rozvětvené sítě podpůrných struktur, přešla tato mafie na mezinárodní scénu a zjistilo se, že „sexuální menšina“ usiluje o to stát se „sexuální většinou“ a chce diktovat své podmínky ostatním.

Od okamžiku uznání křesťanství v Říši římské až do 19. století byla homosexualita na západě považována za nepřirozenou úchylku a smilstvo. V souladu s tím to občanské právo kvalifikovalo jako zločin a bylo to trestným činem. Koncem 19. století se přístup k této úchylce zmírnil a ta přešla z kategorie neřestí a trestného jednání do kategorie psychické nemoci. Radikálně se situace změnila s počátkem „sexuální revoluce“ v 60. letech 20. století, jejímž hlavním výsledkem bylo vytvoření „LGBT společnosti“ (lesby, homosexuálové, bisexuálové a transsexuálové), která se prohlásila za nositele zvláštního sebeuvědomění a představovala novou subkulturu. Pod jejich tlakem v r. 1973 vyřadila Americká psychiatrická asociace homosexualitu z psychických nemocí a v r. 1990 tak učinila i Světová zdravotnická organizace.

Jinými slovy, tato úchylka byla zákonem schválena a začala být považována za jednu z norem, za „alternativní“ způsob života. Stavidla se otevřela a patologie se začala na západě šířit závratnou rychlostí. „LGBT společnost“ si vytkla za úkol „zbavení homosexuality známky patologie či označení za úchylku“ v zákonech všech států, čehož jsme i svědky, od počátku 90. let. Souběžně s tímto probíhal proces všeobecného zrušení trestnosti homosexuality, za kterou nyní stíhají pouze v některých zemích Afriky a Asie. V Rusku byl odpovídající paragraf zrušen v r. 1999.

V 90. letech se z řad homosexuálů vyčlenilo radikální hnutí, která začalo rozpracovávat dlouhodobou strategii likvidace přirozeného řádu věcí, prostřednictvím zrušení rozdílů mezi muži a ženami. Všechny projevy související s biologickými rozdíly mezi muži a ženami byly prohlášeny za mýtus a heterosexualita za jednu z možných norem chování. „Sociální pohlaví“ musí prý být určováno osobní volbou člověka a může se v závislosti na záliby měnit. Základ této teze začaly nazývat „pohlavní identitou“.

Po vybojování dominantní pozice v „LGBT společnosti“ přešli pederastičtí radikálové k realizaci světové sexuální revoluce, s cílem „připravit“ člověka o jeho pohlaví. Dosáhli toho, že pojmy „pohlaví“ a „pohlavní identita“ byly prosazeny nejen v sociologii, ale i v právní oblasti, kdy to přestalo být označením „sexuální orientace“ a stalo se to prvkem budování nového světového sexuálního řádu.

A to pak položilo základy pro totální destrukci společenských hodnot. Jde o to, že i když je pojem „sexuální orientace“ považován za zástěrku pro homosexualitu, ani v jednom mezinárodním dokumentu, ani v jednom národním zákonodárství to není konkretizováno, takže za normální lze považovat jakoukoliv sexuální orientaci. Tedy jakýkoliv sexuální akt, dokonce i ten, který je dnes považován za kriminální, se může stát legitimním, je-li prováděn na základě „dobrovolného souhlasu“. To se týká i polygamie, i polyandrie (mnohomužství), i sexuálního mnohopartnerství, i bisexuality, i incestu, a nakonec i pedofilie a zoofilie (přičemž pedofilie bude povolena dříve, než zoofilie, kvůli soudržnosti ochránců přírody). Vše nyní závisí na míře „pokrokovosti“ špiček společnosti.

Rehabilitace homosexuality vedla k další konsolidaci úchyláků. Pederasti se nespokojili s legalizací a další představitelé „LGBT společnosti“ požadovali pro sebe zvláštní statut a zvláštní práva, která by jim umožnila otevřeně propagovat a vnucovat svůj světonázor a svůj způsob života. Zavedli pojem „sexuální menšina“, který je nyní používán i v právních dokumentech, a začali požadovat nejen začlenění přímých zmínek o nich do anti-diskriminačních zákonů, ale také přijetí samostatných zákonů o „sexuálních menšinách“, a dokonce i přímé zmiňování „sexuální orientace a pohlavní identity“ v ústavách států.

„LGBT společnost“ vytvořila vlivnou lobby v mezinárodních organizacích a v r. 1993 dosáhla toho, že Mezinárodní asociace homosexuálů a leseb byla zařazena mezi organizace akreditované u OSN. Ve stejném roce Úřad vrchního komisaře OSN pro otázky běženců začal ve svých dokumentech definovat homosexuály jako „zvláštní sociální skupinu“, a v r. 1995 OSN zařadila porušování práv sexuálních menšin na seznam porušování základních lidských práv.

Nejdůslednějším a nekompromisním ochráncem práv zvrhlíků se stala Evropská unie. V r. 1997 byla v nové Amsterdamské smlouvě provedena oprava, která poskytla Evropské unii základ pro boj s diskriminací v oblasti sexuální orientace. Zákaz takové diskriminace byl v r. 2000 ukotven také v Chartě základních práv občanů Evropské unie. V r. 2006 Evropský parlament přijal rezoluci „O homofobii v Evropě“, ve které je neakceptování úchylů charakterizováno jako „iracionální strach a odpor vůči homosexualitě, lesbám a teplým, bisexuálům a transvestitům, založený na předsudcích podobných rasismu, xenofobii, antisemitismu a sexismu“. Přičemž k formám, v jakých se může projevovat homofobie, bylo přičleněno nejen pronásledování a vražda, ale také nenávistné komentáře, posměch a slovní urážky. Došlo to tak daleko, že někteří experti navrhují klasifikovat homofobii jako „nepřípustnou poruchu osobnosti“, spolu s rasismem, a v blízké budoucnosti za to budou možná strkat do psychiatrických léčeben.

Hlavní pozornost sodomité upřeli na propagaci jednopohlavních „manželství“ (svazků), v jejichž lůně by mohli vychovávat sobě podobné. Nejzuřivěji tuto linii obhajují Evropská unie a Rada Evropy, které mají v této oblasti tvrdý politický kurz s oporou v široké paletě právních nástrojů. Během posledních 20 let Evropský parlament přijal řadu rezolucí, požadujících uzákonění vztahů mezi homosexuály a umožnění jim adoptovat a vychovávat děti. Obzvláště se v tomto ohledu vytáhl Evropský soud pro lidská práva Rady Evropy, který potvrdil právo na nediskriminaci v oblasti sexuální orientace, kdy v souvislosti s tím je potřeba obzvláště závažný důvod, aby bylo možné ospravedlnit rozdíly mezi homosexuálními a heterosexuálními páry. Evropský soud nenechal u této klasifikace naprosto žádnou možnost, aby do toho zasahoval nějaký stát.

Za takové podpory začala „LGBT společnost“ protlačovat jednopohlavní svazky, zpočátku ve formě „registrovaných partnerství“, která jsou dnes uznána ve 20 zemích, a pak již ve formě „manželství“, která k dnešnímu dni existují již v 15 zemích a v některých státech USA a Mexika. Nyní podobné zákony projednávají v Lucembursku, Nepálu a Paraguay.

V různých zemích je tato politika přijímána různě. Pokud jsou některé společnosti zombifikované již natolik, že ztratily imunitu, tak v jiných to vyvolává zuřivý odpor. Příkladem prvně zmíněného typu společnosti je Švýcarsko, kde zákon „O registrovaném partnerství“, stejně jako většina dalších federálních zákonů, vstoupil v platnost z vůle lidu v rámci referenda: 5. června 2005 přiznalo 58% občanů Švýcarska právo homosexuálních párů na zaregistrovaný společný život (1). Příkladem druhého typu společnosti se stala Francie, kde se boj teprve zahřívá.

Ne tak dramaticky, avšak také řízně proběhlo projednávání této otázky v britském parlamentu. Jak řekl poslanec Evropského parlamentu za Stranu nezávislosti Británie Nigel Farage, ve skutečnosti vše rozhodoval nikoliv britský parlament, ale Evropský soud pro lidská práva. Premiér David Cameron vnutil tento návrh zákona navzdory vůli své strany a vůli národa – na příkaz ze Štrasburku. Proto se, mimochodem, ve Francii a v Anglii projednávaly tyto návrhy zákona zároveň.

Nigel Farage odhalil také hlubší úmysly Evropské unie, související s realizací tak zvaného Stockholmského programu, předjímajícího unifikaci práva zemí Evropy v průběhu let 2010-2014 (N. Farage předpokládá, že tento program má být odsouhlasen letos v listopadu). V souladu se „Stockholmským programem“ bude jakákoliv občanská dohoda nebo manželství, uzavřená v jedné zemi EU, uznána za zákonnou i v ostatních členských zemích. Takže pokud nemá pár homosexuálů právo vyřídit si „sňatek“ ve své zemi, může to udělat v jiném státě Evropské unie, a v jeho zemi budou povinni toto „manželství“ považovat za zákonné (2).

To, co se dnes děje v „pokrokové“ Evropě, je předkládáno jako vzor pro celé lidstvo. S počátkem světové krize v r. 2008 a po prohlášení globální elity ohledně nutnosti „nového světového řádu“ přešla politika schvalování práv sodomitů na novou úroveň. Zaprvé, nabývá celosvětového měřítka, zadruhé, ochrana práv sodomitů nabývá formu agresivního nátlaku a vytlačování tradičních rodinných a společenských hodnot, pod pláštíkem boje s homofobií.

V r. 2008 byla poprvé v historii OSN, z iniciativy Francie, Holandska a řady dalších států, na 63. zasedání Valného shromáždění přijata Deklarace lidských práv v oblasti sexuální orientace a pohlavní identity, kterou podpořila třetina států: k dnešnímu dni ji podepsalo 68 zemí. Důsledkem toho je všeobecné posílení ochrany „práv“ sodomitů, projevující se přijímáním nových zákonů s tresty za zločiny v oblasti homofobie, uznávajících jednopohlavní vztahy a zjednodušujících transsexuálům získávání oficiálních dokumentů s uvedeným upřednostňovaným pohlavím. Pro pracovníky policie, věznic, učitele, sociální pracovníky a další personál jsou již rozpracovány odpovídající vzdělávací programy, a na mnohých školách byly v tomto směru již realizovány odpovídající iniciativy.

15. června 2011 Rada OSN pro lidská práva přijala rezoluci 17/19, schvalující rovnost pohlaví nezávisle na jejich sexuální orientaci nebo na jejich pohlavní identitě. Text, předložený JAR, podpořený 39 zeměmi a podepsaný 86, potvrdil „univerzálnost lidských práv“. Pak následovala první oficiální zpráva OSN o diskriminačních praktikách ve vztahu k sexuálním menšinám (3), připravená Úřadem vrchního komisaře pro lidská práva a předložená k projednání expertům Rady v březnu 2012. To bylo prvním projednáváním takového tématu v rámci orgánu OSN.

V únoru-březnu 2013 proběhly kvůli vypracování společné strategie boje proti homofobii a koordinaci snah států tří kontinentů odpovídající konference o lidských právech, sexuální orientaci a pohlavní identitě: v Brazílii (Amerika), Nepálu (Asie) a ve Francii (Evropa), (4). A 15-16. dubna byly na mezinárodní konferenci v Oslo, kde se sešlo 200 představitelů z 86 zemí, předloženy výsledky a probrány další kroky vedoucí k posílení pozic „LGBT společnosti“ (5).

Sodomitská mafie, stejně jako rakovinový nádor, ničí zdravé buňky společenského organismu a vede k jeho smrti. S rakovinou se nikdo nebaví, natož aby s ní hledal kompromisy. Takže v nejbližší době bude potřeba zřetelného a jasného morálního postoje, odpovídajících právních nástrojů a – bez jakéhokoliv přehánění – i nových politických forem boje, protože bez toho je odpor vůči agresi této samozvané „sexuální většiny“ nemožný.

Poznámky:

1. http://www.nashagazeta.ch/node/8095
2. http://federation-pro-europa-christiana.org/wordpress/promotion-totalitaire-du-mariage-homosexuel-par-le-parlement-europeen/
3. http://www.franceonu.org/...
4. http://www.diplomatie.gouv.fr/fr/politique-etrangere-de-la-france/droits-de-l-homme/actualites-et-evenements-sur-le/actualites-2013-sur-le-theme-des/article/conference-sur-les-droits-des
5. http://www.dirco.gov.za/docs/2013/human-rights0417.html