Generální ředitel Saxo Bank o „minovém poli eurozóny“: „Tato krize nepomine“

Niall Ferguson nedávno poznamenal: „Evropa je politický experiment, který se zvrhl. Cílem experimentu bylo zjistit, jestli lze Evropu donutit k ještě těsnější unii – navzdory jejím přáním – pomocí ekonomických prostředků, neboť politické prostředky selhaly.“ V tomto krátkém klipu Lars Seier Christensen, výkonný ředitel a spoluzakladatel Saxo Bank, říká publiku v Londýně, že eurozóna se nakonec rozpadne, protože Brusel si usurpuje od národních států stále více pravomocí. Varuje investory, že Kypr byl skutečně modelem nouzových získávání peněz a že přímé konfiskační zdanění bohatství, maskované jako solidární platby, může být použito pro získání finančních zdrojů.

„Vlády Evropy potřebují peníze a soukromý sektor je má. Tak je to prosté. Buďte velmi paranoidní,“ řekl a varoval investory, že matrace mohou být bezpečnějším místem pro uložení peněz přes víkend, než bankovní účty. „Upřímně, je to totální bordel. A je to bordel, který se každým dnem zhoršuje,“ začíná tato otevřená pravdomluvnost, a dodává: „Každý s racionálním pohledem na svět nyní vidí měnovou spolupráci jako historický nezdar, který může vést k ještě fatálnějším následkům pro Evropu a konkurenceschopnost kontinentu vůči zbytku světa.“

Úplný přepis

…vraťme se k situaci v eurozóně

Upřímně, je to totální bordel. A je to bordel, který se zhoršuje každým dnem. Jen v Bruseli ne. Tam slyšíme nekonečné litanie plné slibů o zotavení během šesti měsíců, vždy do šesti měsíců, slyšíme, že euro je bezpečné a že jen tehdy, pokud všichni dáme do rukou našim pánům v Bruseli větší zodpovědnost, bude vše skvělé.

Nic nemůže být pravdě vzdálenější. Právě jsme prodělali páté nouzové vyplacení země eurozóny, a jak Slovinsko, tak Malta stojí v této frontě jako další na řadě. Až, nikoliv jestli, bude do těchto dvou zemí dosazen triumvirát, vytvoří to absurdní situaci, kdy téměř polovina zemí eurozóny bude zkrachovalá, díky přijetí společné měny, stejného eura, ke kterému se připojily s tak velkými nadějemi do budoucna.

A jsou to malé země a jako s takovými s nimi lze zacházet… jen se podívejte, co se stalo na Kypru. Doporučoval bych Maltě, Slovinsku a dalším kandidátům na nouzové vyplacení, aby se udržely při životě do skončení německých voleb. Po Kypru nyní víme, co se stane, když stojíte v cestě německému vůdci usilujícímu o znovuzvolení.

Co se v eurozóně děje tak špatného? Myslím, že to všichni nyní víme velmi dobře. Euro je politický konstrukt a nemá prostě životaschopné ekonomické nebo fiskální základy. Dokud ty nebudou, bude euro odsouzeno k zániku.

Politický kapitál investovaný do eura je obrovský, takže vůle udržet ho při životě maximálně dlouho by nikdy neměla být podceňována. Každý dostupný nástroj – a opravdu myslím KAŽDIČKÝ dostupný nástroj – bude vyzkoušen, než nevolení, nezodpovídající se a nezodpovědní lidé v Bruseli budou kapitulovat před realitou. Ale odsouzené k zániku euro je, o tom není pochyb.

Spousta lidí to v podstatě věděla už v době, kdy bylo euro zavedeno. Hlavní ekonom Saxo Bank, Steen Jakobsen, který vykonával činnost související s Delorsovou komisí v devadesátých letech, mi často říkal, že tato nebezpečí jsou právě probírána. Ale politický tlak na postup vpřed byl v té době neúprosný a hybná síla v EU vypadala tak silně, že mnozí očekávali, že základy lze vytvořit poté, co bude postaven dům.

Nikoliv. Protože během první dekády eura se stalo jasným, že domnělé výhody eura se nikdy nenaplnily. Nedošlo k žádnému posílení vlivu Evropy ve světě, mezi členy nebyla žádná disciplína, u slabých zemí, které nemohly držet krok s Německem, když přišlo na konkurenceschopnost a produktivitu, se začaly projevovat závažné věci. Nebylo naprosto možné zvládat ekonomiku bez kontroly nad vlastními krátkodobými úrokovými sazbami. Nebylo naprosto možné devalvovat svoji měnu, aby se opětovně vytvořila rovnováha a schopnost konkurovat. Nedošlo k žádnému dlouhodobému pozitivnímu dopadu na dlouhodobé úrokové sazby, protože velký vítěz eurozóny, Německo, nemohlo a také nenabádalo své občany, že mají upsat společný eurobond, nebo provádět větší převody peněz slabším zemím do nekonečna.

A nyní je zcela nemožné, aby evropská populace byla ochotná pokročit směrem k další nezbytné integraci. Tedy ne že by se lidí někdo příliš na něco ptal, protože téměř všechna rozhodnutí jsou činěna jejich parlamentem nebo v Bruseli za zavřenými dveřmi, neboť nikdo se neodváží své populace zeptat prostřednictvím referenda – vědí, že odpovědí by bylo hlasité NE! A oprávněné NE, protože Evropa není, a nikdy nebude, Spojenými státy. Naše kultury, naše ekonomiky, naše populace jsou příliš rozličné, aby se mohly efektivně integrovat a být šťastné v násilně vnucené unii.

Místo toho je integrace prosazována přes zadní vrátka, přes příspěvky do mechanismu nouzových vyplácení, deformací bilance ECB, bankovní unií, která zničí důvěryhodnost ještě zdravých bank a která je plně zavedena, rychlým schvalováním změn v dohodách a smlouvách prostřednictvím neinformovaných parlamentů, pomocí tvrzení, že zastupitelská demokracie to ospravedlňuje. No, nikoliv. Parlament, který se vzdá národní suverenity, jsa si velmi dobře vědom, že populace by to odmítla, se, podle mého názoru, dopouští vlastizrady.

Ale politika je jedna věc, a ekonomika druhá, ačkoliv se stává stále těžším je od sebe rozlišit.

Kdokoliv s racionálním pohledem na svět nyní vidí, že měnová spolupráce je historickým nezdarem, který může vést k dalším fatálním následkům pro Evropu a konkurenceschopnost kontinentu vůči zbytku světa.

Podle mého názoru existuje spousta věcí, které jsou nad slunce jasnější. Eurozóna se nakonec rozpadne. Může k tomu dojít mnoha různými způsoby.

Mohou odejít slabší země. Pokud by tento proces byl zvládnut řádně, bylo by možné ho realizovat za nižších nákladů, než představují současná a budoucí nouzová vyplácení, a rychle by vystupující země poslal zpět na kurz zotavení.

Mohlo by vystoupit Německo. Protože je to však jediný dosavadní profitující subjekt eurozóny, není příliš pravděpodobné, že by k tomu v dohledné době došlo, ale účty se začínají vršit na stále větší hromadě, takže se to náhle může začít německým občanům zdát jako přitažlivé řešení. Samozřejmě, že by to znamenalo pro Německo mnohem vyšší směnný kurs, ale protože by to na chvíli zmírnilo tlak, mohlo by to snížit naléhavost krize pro zbývajících 16 zemí, které by zaznamenaly v důsledku výrazně, avšak nikoliv katastroficky oslabeného kurzu eura výrazný růst.

Mohla by vzniknout mnohoměnová zóna, kdy by se země s podobnějšími ekonomickými podmínkami a cílem mohli seskupit a dosáhnout příhodnější měnové úrovně.

Ale všechny tyto scénáře si vyžadují, aby se do Brusele vrátila soudnost. Zcela jistě by toho mohlo být dosaženo s menším chaosem a menšími ekonomickými útrapami, než jaké jinak eurozónu čekají.

Dokonce by to mohlo zajistit atraktivní výsledek, kdy by EU opětovně zaměřila svoji pozornost na společný trh, snížilo by se obchodní napětí mezi ekonomikami a celá Evropa by získala z velké různorodosti schopností prospěch – máme výhodu jak vysoce vzdělané pracovní síly, tak nízkých nákladů na průmyslové pracovníky, máme více než 500 milionů spotřebitelů a výhodu konkurenceschopného zdanění a sociálních systémů.

Opět, opakuji, to vše si vyžaduje, aby se do eurozóny vrátil rozum. A upřímně, na obzoru nic takového vidět není, bohužel.

Pokud se rozum nevrátí, co můžeme očekávat…

Podle mého názoru bude krize pokračovat roky, a dokonce přejde do hlubokého propadu. Zapomeňte na zotavení do šesti měsíců, vždy to bude za šest měsíců od tohoto okamžiku.

Aktiva denominovaná v euru zůstanou v příštích letech nepřitažlivými, a přímo nebezpečnými.

Výnosy dluhopisů výrazně vzrostou, ve všech 17 zemích, protože neudržitelnost situace se stane ještě zjevnější.

Brusel bude požadovat stále více moci a bude ji používat stále mizerněji. Finanční sektor se bude topit v samolikvidační regulaci, daních a přeshraniční zodpovědnosti za krachující banky, které nakonec zničí i zdravé banky.

Kypr byl příkladem. Očekávejte nejen nouzová získávání peněz, která, pokud budou jasně definována předem, by mohla být součástí řešení, ale také přímo konfiskační zdanění bohatství, maskované jako solidární platby. Vlády Evropy potřebují peníze a soukromý sektor je má. Tak prosté to je. Buďte velmi paranoidní.

Očekávejte v minovém poli eurozóny skrytá překvapení. Chaos na Kypru to zajistil. Normální soukromý vkladatel, který těžce pracoval, aby si našetřil pro svoji rodinu, si svůj účet do Švýcarska nebo Singapuru nepřesune. Ale co bude dělat, když jeho země přijde přes víkend s nouzovým získáváním peněz? Řekl bych, že matrace budete vypadat přes víkend jako bezpečnější místo, než bankovní účet. Takže runy na banky mohou začít během okamžiku.

Samozřejmě, že odpovědí na runy na banky jsou kapitálová omezení. Očekávejte jich mnohem více, vždy zaváděných jako krátkodobá a dočasná, ale jakmile v platnosti, velmi těžko zrušitelná. Island je v 5. roce svých „dočasných“ kapitálových omezení – jen pro vaši informaci.

Je spousta věcí, kterých je třeba se obávat a na které je třeba myslet, pokud jste občanem eurozóny nebo tamním investorem.

Tato krize nepomine.