Španělsko dávno za hranicí smrti

Španělsko je ve velké krizi, a ta je jednou z nejděsivějších věcí, které jsem kdy viděl.

Pět let po prasknutí nemovitostní bubliny dosáhla španělská nezaměstnanost v prvním čtvrtletí 2013 rekordních 27,2%. Je to téměř příliš strašné na pochopení, ale 19,5% celkové pracovní síly nemělo v posledních šesti měsících práci; 15,3% v posledním roce; a 9,2% ji nemělo v posledních dvou letech. Tuto katastrofu stylu 30. let můžete vidět na grafu Národního statistického institutu níže.

(Poznámka: Do kategorie „práci již našlo“ spadají lidé, kteří neměli práci v době průzkumu, ale stáli frontu na pracovní místo)

Zde je příběh španělské nezaměstnanosti ve třech jednáních. Během konjunktury byla nezaměstnanost relativně vysoká, v důsledku trvalých strukturálních problémů. Pak rychle vystřelila a její tempo se zrychlovalo, když Španělsko zasáhl krach stavebnictví a pak Lehmangeddon v r. 2008. Ale od doby, kdy panika polevila, nadále stoupá, ačkoliv ne tak katastrofickým tempem, v důsledku toxické kombinace příliš striktních peněz a klesajících rozpočtů.

Jinými slovy, úsporná opatření nebyla cestou k prosperitě. Byla cestou k permanentnímu propadu.

Ale skutečný příběh Španělska tvořili indignados: nejmladší a dlouhodobě nezaměstnaní. V grafu je poměrně těžké vysledovat, jak dramatické to bylo, takže jsem to převedl na čárový graf níže. Téměř celý nárůst nezaměstnanosti od r. 2010 byl důsledkem zvýšení dlouhodobé nezaměstnanost v posledních dvou nebo více letech.

Jinými slovy, nezaměstnanost je past, do které lidé padají, ale nemohou z ní vylézt. Skutečně, míra nové nezaměstnanosti se stabilizovala na strašlivé úrovni, jak můžete vidět na ploché modré, červené a zelené čáře. Ale trvale rostoucí fialová čára nám ukazuje, že míra úspěšnosti nacházení práce pro nezaměstnané zkolabovala.

Tak vypadá permanentní podtřída.

Stavebnictví klesá a zákony o najímání živí katastrofu

Proč byla krize u španělských pracovních míst tak velká? Nakonec GDP je „pouhých“ 4,1% pod svojí úrovní v r. 2007, v porovnání s 5,8% pod u Portugalska, 7% pod u Itálie a 20% pod u Řecka. Ale navzdory tomuto lepšímu (negativnímu) růstu je nezaměstnanost ve Španělsku větší, než jinde. Jinými slovy, španělská nezaměstnanost není jen o nedostatečné poptávce. Její část je strukturální.

Problémy španělského trhu práce spadají do dvou velkých košů: příliš mnoho regulace a nedostatečná vzdělanost. Pro společnosti je téměř nemožné zbavit se starších pracovníků, což vytváří strašlivě se rozbíhající nůžky na trhu práce. Existují stálí pracovníci, které nelze vyhodit, a dočasní, které lze – a jsou. Skutečně, jak poukazuje Clive Crook, asi třetinu španělské pracovní síly tvoří dočasní pracovníci, kteří mají jen malou ochranu a méně příležitostí. Společnosti přijímají tyto mladší pracovníky, aniž by se obtěžovaly investovat do jejich lidského kapitálu, protože proč by měly? Tito dočasní pracovníci budou propuštěni jako první známka ekonomických problémů. Mladí lidé uvízli v nekonečném cyklu podzaměstnanosti a nezaměstnanosti, protože firmy se vždy zdráhají najímat stálé pracovníky, kteří budou v jejich účetnictví vždy.

Ale zhoršuje se to. Krach stavebnictví se dotkl nejen bilancí domácností a bank; měl dopad také na vzdělávání mladých lidí. Na svém vrcholu tvořilo stavebnictví 19% španělské ekonomiky, což, jak poukázal Tobias Buck z Financial Times, nalákalo mnoho mladých mužů, kteří opustili školu, aby mohli jít na dobře placená místa ve stavebnictví. Ale nyní, kdy stavebnictví ustrnulo v hibernaci, nemají všichni tito mladí muži práci, ani vzdělání, na které by se mohli spolehnout. A opět, dokonce i když najdou dočasnou práci, společnosti nebudou utrácet peníze za rozvoj jejich dovedností.

Není naděje

Je těžké spatřit cokoliv, co by připomínalo optimismus. Ačkoliv náklady španělské vlády na půjčování od doby, kdy ECB zavedla svoji zarážku, spadly, náklady na půjčování španělského podnikatelského sektoru ne. Malé a střední firmy nemohou získat kapitál, vyjma za prohibitivně drahých podmínek. Jak poukazuje Ryan Avent z Economist, tento nefunkční transmisní mechanismus znamená, že úsporná opatření bolí Španělsko více, než by bolelo jinak – což je z údajů dostatečně jasné. Navzdory škrtům se deficit Španělska zhoršil, z 9,4% GDP v r. 2011 na 10,6% GDP v r. 2012, protože jeho ekonomika se propadla více, než úvěrové náklady. Jediným náznakem dobrých zpráv je, že Španělsko nedávno oznámilo, že dosažení jeho cílů u deficitu zabere další dva roky. Ale méně (sebezničujících) úsporných opatření nestačí. Španělsko potřebuje stimul. A mohlo by také potřebovat nouzové vyplacení (nebo, pokud se Kypr ukáže jako „vzor“, nouzové získání peněz). Skutečně, podle výpočtů Economist jsou ceny španělských nemovitostí stále o 20% nadhodnoceny – což jsou ještě horší zprávy pro banky.

Nebylo přeháněním, když jsem řekl, že je to jedna z nejděsivějších věcí, které jsem kdy viděl. Španělsko potřebuje šokovou terapii svého trhu práce, ale to je politicky nemožné prodat, když více než čtvrtina populace je nezaměstnaná. V ideálním světě by Španělsko spojilo velké reformy s velkým stimulem; v reálném světě se bude s reformami loudat, pokoušet se snížit svůj deficit a padat hlouběji do krize.

Zakončím to touto depresivní otázkou: Za předpokladu, že vše půjde dokonale, jak dlouho bude trvat, než španělská nezaměstnanost poklesne pod 20%.

Neodpovídejte na to.