Finanční války: Nejlepší obranou je útok (I)

Dejte mi právo vydávat peníze států, a nebude mne zajímat, kdo píše zákony. (Mayer A. Rothschild)

Není všechno zlato, co se třpytí

Historie finančních válek není ani o píď kratší, než historie válek klasických. Již ve starověku bylo jedním ze způsobů boje s nepřáteli podkopávání jejich ekonomiky. Toho se dosahovalo obvykle ražbou falešných peněz, což vedlo ke znehodnocení peněz a ztrátě důvěry k moci. Po vynálezu papírových peněz a rozvoji polygrafie možnosti této války vzrostly mnohonásobně, protože falešná mince přece jen představovala nějakou hodnotu, díky obsaženému kovu. Na rozdíl od padělaných papírových potvrzenek na kdesi uschované bohatství, kterými jsou svoji podstatou bankovky. Falešné bankovky nepřátel tiskl třeba Napoleon během svých válek a Německo v době obou světových válek.

I když sílu peněz při podrobování si zemí rozpoznali mnozí již dávno, používat je jako plnohodnotnou alternativu použití klasických zbraní se naučili až asi před sto lety. A rozhodující roli v tom sehráli američtí bankéři, kteří si nejdříve podrobili USA prostřednictvím vytvoření Federálních rezerv, a pak vztáhli ruku i na ostatní svět a dosáhli přijetí Bretton-woodských dohod o dolaru coby mezinárodní vypořádací měně. Neméně významným úspěchem těchto dohod bylo vytvoření Mezinárodního měnového fondu, ovládaného Fedem, neboť MMF americkým bankéřům umožnil realizovat „odkaz“ zformulovaný již v r. 1839 prezidentem jejich asociace Philem Bensonem: „Neexistuje přímější a spolehlivější způsob, jak ovládnout zemi, než prostřednictvím jejího systému úvěrování.“

Nehlučné, ale ničivé

Stejně jako v případě klasické války je cílem války finanční buď podrobení si státu zcela, nebo získání kontroly nad jeho částí. Rozdíl je jen v tom, že v případě finanční války není fyzická kontrola území nutná, i když měrou destruktivnosti nejsou finanční války o nic méně hrozné. Podle výpočtů akademika D. S. Lvova finančně-ekonomická válka jen během prvních tří-čtyř let „reforem“ způsobila ekonomickému, vojenskému a vědecko-technickému potenciálu Ruska škody, odhadované přibližně na 3,5 bilionu dolarů, zatímco výše ztrát celého Sovětského svazu za čtyři roky Velké vlastenecké války činila 375 miliard dolarů.

Jako klasické bitvy klasických válek jsou ve finančních válkách nejvíce rozhodujícími událostmi krize. Všechny ostatní kroky stran, jak před krizí, tak po ní, představivost obyvatel jitří méně. Ostatně i samotné tyto války jsou obyčejně často považovány jen za jakési živelné pohromy, a ne za někým pečlivě naplánované kroky, mající za cíl získat kontrolu nad ekonomikou, která je předmětem zájmu organizátora krize.

Největší krize 20. století, nazývaná velká hospodářská krize, umožnila soustředit ve Federálních rezervách veškeré bankovní zlato, nacházející se ve Spojených státech, a bankám patřícím do Fedu ovládnout převážnou část amerického průmyslu. Finanční krize, zorganizovaná Fedu blízkým burzovním spekulantem Georgem Sorosem v Británii v r. 1992, mu nejen umožnila za jeden den vydělat 1 miliardu dolarů, ale vyvolala devalvaci tuctu evropských měn, a také o šest let odložila zavedení jednotné evropské měny. A co je hlavní – umožnila výrazně zvýšit vliv USA na evropskou ekonomiku prostřednictvím skoupení prudce zlevněných akcií evropských firem Američany.

Soros patřil k iniciátorům krize v Mexiku v r. 1995, která pohřbila plány na výstavbu mezioceánského kanálu, který by byl konkurencí Panamského kanálu, kontrolovaného Američany. Ve stejném roce zaútočil Soros na Japonsko, kde prudký nárůst hodnoty jeho měny hrozil, že se tato země stane světovým finančním centrem, rentiérskou zemí, jejíž úvěry nominované v jenech by zajistily bouřlivý růst ekonomiky celé jihovýchodní Asie. Následně se Soros, za podpory bank patřících do Fedu, vrhl na finanční systém Indonésie, Jižní Koreje, Taiwanu, Malajsie, Thajska a Hong Kongu – všech „asijských tygrů“ – kterým tvrdě ukázal, kde je jejich místo v kleci, a donutili je navázat jejich měny na dolar. Americké high-tech společnosti – IBM, Intel, Motorola, Compaq, Dell, Hewlett Packard – využily propadu cen akcií elektronických společností uvedených zemí, a tím vyvolaného propadu indexu Dow Jones, aby skoupily velké počty jejich akcií, a rovněž vlastní akcie, kterých se investoři „zbavovali“.

Nejlepší improvizace – připravená předem

To, že mluvíme o Georgovi Sorosovi, není jen kvůli jeho roli při organizování krizí. Dokonce ani s několika volnými miliardami by nedokázal zorganizovat krize bez obrovské přípravné práce. Její součástí je utváření mínění účastníků finančního trhu, které je nutné přesvědčit o nevyhnutelnosti vzniku dané krize. Pak stačí i nepříliš velké částky (v řádu miliard dolarů), aby se vyvolala na finančním trhu panika, která znehodnotí měnu a akcie klíčových podniků země, nebo celého regionu.

Ze Sorosových výroků, informací jím ovládaných médií, z aktivit dalších organizací financovaných z jeho fondu, není těžké zjistit příští oběť finanční války – Evropu. Od r. 2012 vzrůstá hrozba rozpadu eurozóny. V nejvíce krizí strádající zemi, Řecku, začali mluvit o opuštění jednotné evropské měny, což nepochybně povede k silnému oslabení eura. Koncem roku Soros sdělil, že hlavním důvodem vzniklé situace je tvrdý postoj Německa v otázkách dodržování finanční disciplíny ze strany nejslabších evropských zemí. Právě George Soros financuje a je mecenášem řecké opoziční strany Syriza, která velmi tvrdě vystupuje proti snahám Německa podpořit jednotnou evropskou měnu.

Mimo psychologického „vybuzování“ – šíření domněnek o nevyhnutelnosti krachu evropské měny – probíhají i další přípravné práce. V posledních měsících se USA maximálně snaží o vytvoření zóny volného obchodu s Evropskou unií (1), aby konečně zrušily zbývající bariéry pro pronikání amerického kapitálu do Evropy, a aby po vyvolaném krachu eura skoupily za prudce zhodnocené dolary pod záminkou záchrany ekonomiky EU její nejchutnější kousky. Nebo zmařily jakékoliv pokusy EU provést reindustrializaci a posílit její vliv ve světě (2).

Kdo se napakuje a kdo přijde na buben

Někdo namítne, že USA prostě nemají na tak rozsáhlou operaci peníze. Stát je skutečně nemá. Ale má je Fed, což ukázal nedávný skandál v USA ohledně tajných úvěrů poskytnutých Fedem „potřebným“ bankám, v celkové výši téměř 30 bilionů dolarů (3). Za tyto peníze zaúvěrované banky skoupily od soukromých bank, nepatřících do systému a nacházejících se v důsledku krize z r. 2008 v těžké finanční situaci, akcie perspektivních firem na celém světě. Peníze získané prodejem těchto akcií se vrátily kupujícím ve formě splacení dluhů a vrátily se do Fedu. Tak kolosální úvěrování nevedlo k hyperinflaci z jednoduchého důvodu: peníze se nedostaly do reálné ekonomiky. Nicméně „elektronické cifry“ vzaté z „bezedného měšce“ se materializovaly ve formě reálné moci nad konkrétními velkými korporacemi.

Došlo k pokusům získat tímto způsobem kontrolu i nad klíčovými ruskými firmami, jako Lukoil, Rusal, Norilsk Nikel a mnoha dalšími. Od přechodu do kategorie „zahraniční investice“ je zachránily jen kvalifikované akce ruské vlády, která za prostředky Stabilizačního fondu vykoupila jejich akcie. Nicméně výše zdrojů Fondu není nijak srovnatelná s „bezedným měšcem“ Fedu, a odolávat při jeho síle tlaku Wall Street nelze, kvůli hlubokým rozdílům mezi podstatou amerických a ruských peněz.

Poznámky:

1. http://newimperia.ru/magazine/article/ssha-i-evrosoyuz-udarnyimi-tempami-sozdadut-ekonomicheskoe-nato/
2. http://oko-planet.su/politik/politiklist/143190-evrosoyuz-planiruet-reindustrializaciyu-kontinenta-die-welt-germaniya.html
3. http://voprosik.net/finansovye-vojny-i-rossiya/