Houžvičky

Rád dostávám emaily od svých čtenářů. Je to pro mě zpětná vazba na obsah Zvědavce, navíc mi to umožňuje poznat nové, někdy zajímavé lidi. Ne vždy se mnou ve svých emailech souhlasíte. To je v pořádku, není možné, aby se člověk zavděčil všem. Nicméně mezi těmi, kteří se mnou v něčem nesouhlasí, existují skupina, která nebere mou větu „nechci se o tom bavit“ popř. „nechci být přesvědčován“ za konečnou.

Pominu-li náboženské fanatiky (i takoví mi píšou), existují dvě témata, která působí jako červený hadr na býky. A zastánci jedné strany, určitého pohledu, berou svou věc (a zřejmě i sami sebe) nesmírně vážně. Nesnesou, abych měl já (nebo možná i kdokoliv jiný) na věc jiný názor než ten jejich. Věta „nechci být přesvědčován“ působí na ně jako viagra.

Prvním jablkem sváru je Václav Klaus. Jak víte, Klaus je polovinou národa celkem přijímán, a druhou, větší polovinou upřímně a z celého srdce nenáviděn. Často se sám sebe ptám, kde se v těch lidech bere tolik nenávisti. Vždyť skoro nikdo z těch nenávistníků Klause osobně nezná, pravděpodobně nikomu osobně Klaus nevzal svačinu ani mu nenaboural auto či nesvedl ženu. Přesto tito lidé pracují neúnavně na jeho pošpinění.

Mám tady člověka, nedávno se mi ozval emailem. Nemám jeho dovolení uveřejňovat soukromou korespondenci, ale myslím, že pokud zachovám jeho anonymitu, část korespondence mohu ocitovat.

Dobrý den Vladimíre,

již jsem Vám několikrát psal i poslal nějaké příspěvky. Vážím si Vaší práce pro "dobro" i Vaší odvahy jít hlavou proti zdi. Jen jedno mi není jasné - a to je Váš obdiv k p. Klausovi,

píše autor a přikládá protiklausovský článek plný "důkazů" Klausova darebáctví. Odpověděl jsem mu, že tohle neuveřejním, protože si Klause vážím. Následovalo pět (slovy p-ě-t) emailů, poslední dorazil dnes. V těch emailech autor vysvětluje, žádá, přesvědčuje, dokazuje, snaží se zviklat můj postoj tvrzením, že tam nežiji a tudíž nevím, odvolává se na zdravý rozum, pohrdlivě se vyjadřuje o ovčanech (to je podle jeho mínění o těch, kteří ještě Klause neprohlédli), obviňuje mě ze stranickosti, naivity, mé uvažování je prý emotivní, dovolává se vyváženosti (jako by to, co on poslal, bylo vyvážené), dokonce mě lituje. V dalších emailech pak posílá další „materiály“, které všechny mají společného jmenovatelé. Čirou nenávist vůči Klausovi.

Hned po prvním jeho emailu jsem mu napsal

Je vaší věci, jestli patříte do skupiny nenávidějící Klause, ale proč se snažíte dostat tam i mě? Já vás nepřesvědčuji, abyste měl Klause rád, tak prosím, dejte mi pokoj a nepřesvědčujte mě o "vaši pravdě".

V odpovědi slibuje, že už mě nebude obtěžovat, přesto mi ještě poslal tři další emaily – asi nemohl v noci spát, jak ho to žere.

Ta zarputilost dotyčného je pro mě nepochopitelná.

* * *

Stejné nebo snad ještě větší emoce než Václav Klaus, budí druhé téma – globální oteplování.

Už jsem tady psal několikrát, že na globální oteplování nemám názor. Neříkám, že existuje, ani neříkám, že neexistuje. Prostě nevím. Planeta je složitý organismus a já nejsem na tyhle věci odborník.

Abych použil přirovnání. Budu-li bydlet v chaloupce v lese a jedna polovina vesnice bude tvrdit, že v lese viděla vlka, a druhá polovina to bude vyvracet a bude jeho neexistenci dokladovat grafy a tabulkami, ze kterých vyplývá, že poslední vlk zde byl zabit v roce 1848, budu - než se to vysvětlí - chodit do lesa ozbrojen, aniž bych se přiklonil k té či oné straně. Že je to přehnaná opatrnost? Jistěže ano. Zvlášť v případě glotepu. Ve hře je příliš hodně, máme jen tu jednu planetu, nebude možné říct později hopla, spletli jsme se a přesídlit na jinou, pokud se ukáže, že lidi fakt to počasí ovlivňují.

Navíc je tento přístup v souladu s nástrojem kritického myšlení, tzv. Popperovou břitvou (libovolný počet verifikujících důkazů neprokazuje, že teorie platí, zatímco jediný vylučovací dokazuje, že teorie neplatí).

To je ovšem pro skupinu, která v tom má jasno, jako sůl v ráně. Nemohou snést, že existuje někdo, kdo si dovolí luxus pochybování, zatímco oni nepochybují, ale prostě vědí. Jsou přesvědčení, že mi musí sejmout šupiny z očí, ukázat správnou cestu – tu jejich samozřejmě. A tak mě pravidelně a neúnavně bombardují emaily plnými odkazů a článků a grafů a já nevím, čeho ještě, a nedají pokoj, i když na to vůbec neodpovídám. Dovolávají se mé inteligence (prý doufali, že ji mám, ale jak vidí...), dokonce vyhrožují, zkrátka chovají se jako malí kluci.

Když tak nad tím přemýšlím, dochází mi, že pro ty lidi je to něco jako víra. Ne, je to více než víra, je to druh náboženství. Často se divíme, když slyšíme o náboženských fanaticích z řad muslimů, posmíváme se jejich slepotě, se kterou jsou ochotní za svou víru i zemřít, jejich fanatismu, ale upřímně řečeno – čím se lišíme? Nenávist ke Klausovi a víra v neexistenci glotep jsou také určitý druh náboženství. Jejich věřící se sice zatím neodpalují v autobuse, ale svůj pohled na věc šíří se stejnou zaujatostí a nedostatkem respektu k jinému názoru. Nesnesou NE a dokonce nesnesou ani NEVÍM. Přesvědčovat o svém (jediném správném) pohledu, je pro ně něco jako poslání. Podobně jako u Svědků Jehovových. Jejich odhodlání nutit svůj pohled je ovšem únavný a ukazuje na jistou poruchu osobnosti.

Čtu si v Čapkovi. Poslechněte si tohle. Je to z povídky Pilátovo krédo, máme ji tady ve Zvědavci. On to napsal v roce 1920, ale je to, jakoby to napsal dnes:

„Není mé pravdy,“ řekl Josef Arimatejský. „Je jen jediná pravda pro všechny.

„A která je to?“

„Ta, ve kterou věřím.“

„Tak vidíš,“ mluvil Pilát pomalu. „Je to přece jen tvá pravda. Jste jako malé děti, které věří, že celý svět se končí jejich obzorem a za ním že už není nic. Svět je veliký, Josefe, a je v něm místo pro mnoho věcí. Myslím si, že i ve skutečnosti je místo pro mnoho pravd. Hleď, jsem cizí v této krajině a můj domov je daleko za obzorem; a přece bych neřekl, že tato krajina je nesprávná. Stejně cizí je mně nauka toho vašeho Ježíše; mám tedy snad tvrdit, že je nesprávná? Já si myslím, Josefe, že všechny krajiny jsou správné; ale svět musí být hrozně široký, aby se všechny vešly vedle sebe a za sebou. Kdyby se měla Arábie postaviti na tomtéž místě, kde je Pontus, nebylo by to ovšem správné. A stejně je tomu s pravdami. Musil by se udělat svět nesmírně veliký, rozložitý a volný, aby se do něho vešly všechny skutečné pravdy. A já myslím, Josefe, ze je takový. Když vystoupíš na hodně vysokou horu, vidíš, že věci splývají a jaksi se srovnávají v jednu rovinu. Z jakési výšky i pravdy splývají. Člověk ovsem nežije a nemůže žít na vysoké hoře; stačí mu, že vidí zblízka svůj dům nebo své pole, oboje plné pravd a věcí; tam jest jeho pravé místo a působiště. Ale časem se může podívat na hory nebo na nebesa a říci si, že odtamtud jeho pravdy a věci sice existují a není z nich nic ukradeno, ale že splývají s něčím daleko volnějším, co už není jeho majetek. Přilnout k této široké podívané a přitom pěstovat své malé pole, to, Josefe, je skoro cosi jako pobožnost. A já myslím, že Otec nebeský toho dotyčného člověka opravdu někde je, ale že se docela dobře snáší s Apollonem a jinými bohy. Částečně se pronikají a částečně spolu sousedí. Hleď, na nebi je náramně mnoho místa. Jsem rád, že tam je také Otec nebeský.“

„Nejsi ani teplý, ani studený,“ řekl Josef z Arimatie vstávaje. „Jsi jenom vlažný.“

„Nejsem,“ odpověděl Pilát. „Já věřím, věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby ji člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit; je více pravdy v lidech nežli ve slovech. Mam více smyslu pro lidi nežli pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?