Po deseti letech: Váleční zločinci z Iráku stále na svobodě

Deset let po invazi do Iráku jsou váleční zločinci stále na svobodě. Saddam Hussein je mrtev a pohřben, ale kabala, která nás dostala do války pomoci lží, tu stále je – a nejen to, šklebí se nám ze svých pódií v médiích do obličeje, ospravedlňují a zastírají své zločiny. Zde bývalý pisatel projevů Bushe David Frum prohlašuje, že měl vlastně celou dobu pravdu, jen kdyby:

„Kdybychom našli ZHN, bylo by to jiné. Kdybychom udržovali v Iráku po svržení Saddama lepší pořádek, bylo by to jiné. Kdyby více Iráčanů vítalo invazi, jak jsme očekávali, bylo by to jiné. Kdyby důvod k válce nebyl prokazován tolika výmysly a s předem daným výsledkem, bylo by to jiné.“

Ach, „ale nebylo to jiné“, pokračuje Frum: „Ti z nás, kteří jsme do toho byli zapleteni – jakýmkoliv způsobem – neseme zodpovědnost.“ Takže jakými následky trpěl Frum – na rozdíl od stovek tisíc Iráčanů, kteří byli zabiti a zmrzačeni a jejich životy a země zničeny? Jakou cenu pan „Osa zla“ zaplatil, která by byla aspoň trochu srovnatelná s cenou, vynucenou si na 5,000 zabitých a desítkách tisíc strašlivě zraněných Američanech? Samozřejmě žádnou. Tady je, na CNN, v Daily Beast, jak káže o své nové roli „umírněného“ republikána.

Podobnému měkkému přistání se těšil i Richard „Procházka“ Perle, Frumův literární spolupracovník a všudypřítomný televizní žvanil v době před invazí. Perle přistál na příjemném místečku v Neocon Central Americkém podnikatelském institutu, odkud se ptá „kdo, já?“.

O pár dveří dále je kancelář Paula Wolfowitze, bývalého náměstka ministra obrany, jehož dílna na politiku Pentagonu pracovala v této továrně na lži dlouho a tvrdě, aby se vyrobily „důkazy“ o ZHN Saddama Husseina. Pro vládního představitele je ilegální dělat to, co dělal Wolfík a jeho neokonzervativci, jako Douglas Feith, v době příprav války – tedy vytvářet „výzvědné informace“ vycucáním si jich z prstu a vydávat je za důvod k válce – a přesto jsou všichni tři volní jako ptáci a díky tomu, že tyto své zločiny spáchali, jsou na tom i hmotně mnohem lépe. Feith je dnes uveleben v Hudsonově institutu, dalším dobře financovaném neokonzervativním mozkovém trustu. Nedávno napsal – spolu s Abramem Shulskym, který vedl „Úřad pro zvláštní plány“ Pentagonu, klíčové kolečko stroje na lži – řadu zpráv o tom, jak vést „válku myšlenek“ proti „radikálnímu islámu“.

Feith a jeho spolukonspirátoři nejen odmítají přiznat se k autorství největší vojenské katastrofy v americké historii, ale jsou na ni „hrdí“, jak nedávno prohlásil Dick Cheney. Vládní vyšetřování toho, jestli si Feith a jeho kumpáni vědomě a záměrně vycucávali z prstu „výzvědné informace“ pro ospravedlnění invaze do Iráku, bylo zrušeno. Dodnes nebyl pohnán k zodpovědnosti jediný americký vládní představitel, a prováleční kazatelé – kteří více než deset let neúnavně agitovali pro válku – jsou na stejném bidýlku, jako váleční ptáci skřehotající za zničení Íránu.

Hodně se toho nažvaní o „poučeních“, která nám válka údajně poskytla, a probíhá o tom velká debata, ale jasné je hlavně jedno poučení, které si odnesli architekti války: že být neokonzervativec znamená nemuset nikdy říkat, že vás něco mrzí.

Když působil jako hlavní publicista válčené strany, neudělal nic, aby zarazil kariéru Billa Kristola: ze svého dotovaného doupěte ve Weekly Standard požaduje respekt – a peníze – od hlavních konzervativních politiků a dárců. Každou neděli káže na Fox News a odsuzuje naprosto všechny, kteří zpochybňují moudrost permanentní války, jako „izolacionisty“. Jaká „poučení“ si tento neokonzervativní Rasputin vzal z války, která byla, podle jakýchkoliv standardů, pro Spojené státy a Irák katastrofou? Jen to, že je to dobré pro byznys – jeho byznys, kterým je válečné štvaní.

A naopak, podívejme se, co se stalo jedné kdysi prominentní postavě, která měla o Iráku pravdu a řekla, že žádné důkazy o iráckých ZHN neexistují

Jaká ponaučení si vzal z irácké války? Navštivte ho ve vězení a zeptejte se ho.

Jak je na tom zbytek země je to v tuto chvíli obtížné říct. Zcela určitě existuje hřmotný skutečný disent: je zde Rand Paul v Republikánské straně, debata u příležitosti desátého výročí iráckého omylu, velká opozice obyčejných lidí, kteří se pravděpodobně probudí možným americkým útokem na Irán. Zcela jistě existuje únava válkou, ano, ale zajímalo by mne, jak rychle by další teroristický útok na americké půdě tuto náladu zvrátil.

Během let, měsíců a dnů před válkou (zde, zde, zde, zde, zde, zde) jsme na Antiwar.com varovali Američany – a svět – před tím, jaký by mohl být výsledek. Náklady, vojáci, peníze, mrtví civilisté – a náklad ve formě zničené důvěryhodnosti Ameriky ve světě – to vše je třeba v konečném součtu k devastujícím ztrátám připočíst. Měli jsme v tom pravdu – ale kam nás to dostalo? Zatímco nás nestihl tragický osud podobný Ritterovu, to, že jsme měli pravdu ve významné věci, nás vystřelilo do pozice předních komentátorů a zpravodajských stránek, nebo ne? Skutečně, opakujeme to, co jsme řekli, před těmi mnoha lety, až na to, že nyní je cílem Irán, ne Irák – a stejní lháři opakují tytéž lži, denně.

Občas si představuji, že jsem uvízl v nějaké strašlivé nekonečné smyčce s noční můrou, ve které se odehrává stejný scénář neustále dokola, bez možnosti to zastavit – nebo se probudit. Žijeme stále více ve světě bizarní verze reality, kde nahoře je dole, viníci jsou velebeni a nevinní – a pravdozvěsti – trestáni. A v tom spočívá ponaučení, které jsem si z této války, jejíž desáté výročí „oslavujeme“ nekonečnými úvodníky a dodatečnými zdůvodněními, vzal osobně: mým úkolem je úkol Sisyfa, odsouzeného bohy k nekonečnému tlačení kamene na horu, jen aby mu z ní zase spadl.