Puštěné z řetězů: Vlády, banky a energetické společnosti „podporují klimatické změny“

Narodit se se „stříbrnou lžičkou v kolébce“ znamená, že začínáte s výhodou, kterou ostatní nemají: rodiče s penězi, majetek, vliv, podnikatelská napojení atd., napojení, která přetrvávají po generace. Stříbrnou lžičkou, která se objevila nedávno, byly nadmíru štědré kompenzace placené britským otrokářům, když Británie zrušila v r. 1833 otroctví, avšak osvobození otroci nedostali ani haléř. Předci mnoha lidí s dobrými styky (včetně Davida Camerona) profitovali. Tak či tak vám stříbrná lžička umožňuje zdědit nejlepší ze sítí starých dobrých hochů a mít zaručené místo u všech možných vysokých koryt. Dnes se zdá, že se rodíte i s otáčivými dveřmi.

Jak jsem poukázal v Rotačních válkách, dveře mezi penzionovaným vysokým vojenským personálem nebo politiky ministerské úrovně a dobře placenými místy ve společnostech dodávajících armádě se otáčí velmi rychle, ačkoliv bohužel ne tak rychle, aby to vymrštilo jejich uživatele do vesmíru – ale ani tam by nezmizeli bez výnosného kontraktu v kapse. Ale existují i další takové dveře. A stejně jako vazby mezi vládními ministry, vysoce postavenými příslušníky armády a obchodem se zbraněmi činí téměř nemožným zabránit našim jednotkám, aby bojovaly v ilegálních a zbytečných válkách, tak i vazby mezi vládou, bankami a společnostmi fosilních paliv činí nemožným přimět politiky jednat, aby zmírnili klimatické změny nebo dosáhli realistického financování obnovitelné energie.

Světové rozvojové hnutí právě zveřejnilo informaci „Pavučina moci: Britská vláda a energeticko-finanční komplex podporují klimatické změny“, a je to skličující čtení. Ze 125 poslanců a lordů tvořících britskou vládu jich má nejméně 32% vazby na finance nebo společnosti fosilních paliv, zatímco 5 největších bank poskytuje finanční krytí společnostem fosilních paliv a politikům (City financovala kampaň Davida Camerona, když kandidoval do vedení strany) a společnosti fosilních paliv poskytují finanční krytí vládě, když lobbuje za jejich odvětví. Existuje kolotoč lidí působících ve vládě a sedících v představenstvech finančních institucí a energetických společností. To vytváří útulný kšeftík mající za následek nedostatek financí pro výzkum a budování infrastruktury pro obnovitelnou energii.

A co hůř, navzdory povyku politiků je jakákoliv účinná akce na zastavení klimatických změn zablokována, protože by to poškodilo byznys. „Poškodilo“ by to ekonomiku – což znamená, že by oni přišli o peníze. Ale pravděpodobně si myslí, že oni jsou ekonomika. A samozřejmě jejich mantra – že klimatické změny nejsou způsobeny lidskou aktivitou a můžeme proto pokračovat a vydělávat peníze na každé kapce ropy a plynu, pohánějící náš moderní život – je financována a zveřejňována stejnými bohatými lidmi, z nichž mnozí mají vazby na… tušili jste… fosilní paliva a vysoké finance. Cokoliv, co může propíchnout tuto kouzelnou bublinu ropy, peněz a moci, musí být zničeno (nebo koupeno) jakýmikoliv prostředky.

Myšlenka, že přijdeme o náš pohodlný způsob života, je vyzývající, což je důvod, proč jsme překrucováním přesvědčováni, abychom to viděli jako větší hrozbu, než zničení našeho klimatu. Když jsme žádání, abychom si nechali líbit škrty vnucované nám vládou, navrhují, navzdory nekonání, dotovat společnosti jako EDF našimi penězi, v naději, že zde vybudují jaderné reaktory. A to nezmiňuji frakování a mrkev, kterou drží ve formě „levného“ benzínu. Nebude. Jsme také vyzýváni, abychom bankéřům umožnili pokračovat ve vyplácení si příliš velkých odměn; jinak půjdou jinam. A samozřejmě by byli mnohem raději, abychom se obávali o to, co zaplatíme za pohon našeho života, než abychom přemýšleli o oteplování světa. Protože byznys jako obvykle znamená zisky jako obvykle. A také proto, že ať se stane cokoliv dalšího, ekonomika (čímž myslím to, že my zůstaneme chudí a budeme žít úsporně, zatímco bohatí budou dále bohatnout) musí být podpořena a růst.

A zde je velmi základní otázka, kterou nikdo nepokládá, ani politici, ani bankéři, ani ekonomové. Dokonce ani ti, kteří vedou kampaň o ničení prostředí a klimatických změnách, ji nepokládají. Proč musíme růst?

Nic neroste věčně, ačkoliv to může žít velmi dlouhou dobu. Lidé, kteří dosáhli své maximální výšky, přestanou růst. Buď to, nebo zkolabují. Jejich kosti nemohou příliš vysoké nebo příliš tlusté tělo udržet. Totéž platí pro cokoliv jiného, co roste. Vše má omezení. Nekonečný růst není udržitelný. Nemůžeme růst za rámec toho, co může tato planeta poskytnout, ani bychom neměli předpokládat, že může, bez ohledu na to, jak moc jsme o tom přesvědčeni. Takže proč se tvrdí, že „ekonomika“ musí růst? Proč nemůže poklesnout zpět na úroveň, kde mohla být udržitelnější, a udržovat místo toho setrvalý stav?

Většina z nás chce stabilitu a bezpečí a nechali jsme se přesvědčit, že to může přijít jen tehdy, když budeme mít více – více peněz, více majetku, větší televizi, rychlejší auto – více, více, více. Avšak většina lidstva prožila ne století, ale tisíciletí úspěšné existence tak, že měla dostatek. Potřebujeme dost, ne více. A postavme se tomu, růst, který je požadován vládami a korporacemi, vždy šel a půjde do kapes těch, kteří již jsou bohatí, již mají mnohem více, než potřebují, a zcela jistě mnohem více, než činí jejich spravedlivý podíl.

Před mnoha lety výrobci vyráběli věci, které bylo možné udržovat a opravovat, věci, které jsme používali, dokud se nerozpadly na kusy. Pak to, co jsme si koupili, začalo mít „vestavěnou zastaralost“. Nebyla to otázka kupování si něčeho nového, když se staré rozpadlo. Nové bylo vytvořeno tak, aby se porouchalo a muselo být nahrazeno. Pak jsme byli vedeni k „poslednímu modelu“ a vybízeni, abychom vyhodili vše, co je nemoderní. Ale studenti na univerzitě v Brightonu jsou nyní žádáni, aby navrhli topinkovač, který by si kupující chtěl ponechat! V programu Dnes profesor Jonathon Chapman vysvětlil: „Je vlastně velmi jednoduché navrhovat a vyrábět topinkovač, který vydrží 20 let; lze to udělat. To, co snadné není, je navrhovat a vyrábět topinkovač, který si někdo bude chtít nechat 20 let, protože jako lidé, jako spotřebitelé, jsme na to nebyli vycvičeni.“

Ne. Byli jsme vycvičeni, abychom si vždy mysleli, že existuje něco lepšího, a že to jak chceme, tak potřebujeme. A stejným způsobem lidé s otáčivými dveřmi dělají co mohou, aby nás vycvičili myslet si, že, jako spotřebitelů, nemá naše chování nic absolutně společného s klimatickými změnami a že můžeme pokračovat jako obvykle, zatímco vláda problém „napraví“, banky půjčí více peněz společnostem, kterým bychom nevěnovali den času, a energetické společnosti nám budou vrat na zahrádce, když tam budou frakovat plyn.

No, víte co? Jako „spotřebitel“ jsem se rozhodl, že vlády, banky a fosilní paliva mají také vestavěnou zastaralost. Dosáhly bodu kolapsu a chci je hodit do koše. Nechci ani jejich „poslední model“, protože se vždy ukáže, že jde o starý model jen v novém barevném kabátě. Chci zkusit něco nového – či spíše něco radikálního i reakčního – radikálního proto, že to bude považováno za „nemožné“, a reakčního proto, že se chci vrátit v čase. Chci se vrátit ke starému dobrému způsobu života, který byl udržitelný a pro naše potřeby dostatečný. A mám podezření, že mnohem uspokojivější, než neustálý hlad konzumerismu. Jestli mi to klimatické změny umožní nevím. Může mi dojít čas dříve, než se porouchá topinkovač.