Božská fraška

Pokud je nedávná zpráva italských novin La Repubblica pravdivá, pak se ukazuje, že první papež, který po šesti stech letech rezignoval na svoji funkci, tak učinil, aspoň částečně, kvůli existenci frakce teplých vatikánských představitelů, vydírané outsidery „světského vlivu“. Tato špinavá aféra vzešla evidentně z vyšetřování týmu tří kardinálů, který papež Benedikt XVI zřídil, aby prověřil úniky dokumentů prováděné vlastním sluhou papeže Paolo Gabriele, který nechával unikat osobní papežovu korespondenci investigativnímu novináři, jako ušlechtilý čin, aby urychlil reformu organizace ovládané zákulisními boji a korupcí.

Jen minulý měsíc bylo turistům, kteří navštívili krámky ve Vatikánu, zabráněno použít kreditní karty pro nákup lístků a suvenýrů, poté, co Bank of Italy zjistila, že opatření Vatikánské banky proti praní peněz neodpovídají mezinárodním normám. Vatikánská banka, formálně nazývaná Institut pro náboženská díla, má aktiva ve výši 8 miliard dolarů na 33,000 účtech. Vatikán dokázal obejít bankovní pravidla EU tím, že se obrátil na švýcarskou společnost, aby obnovil platby kreditními kartami.

Praní peněz viselo nad Vatikánskou bankou již předtím, než byl Robert Calvi, známý jako „boží bankéř“ a šéf největší italské soukromé banky (ve které byl Vatikán největším akcionářem), nalezen, jak visí z Mostu černokněžníků v Londýně v r. 1982. V r. 2010 italští státní zástupci zabavili 29 milionů dolarů na podezřelém účtu, a vloni byl bance jeden z jejích účtů uzavřen JPMorgan Chase, když vatikánští bankéři nebyli schopni reagovat na žádost o sdělení podrobností o vkladech na tomto účtu. Papež Benedikt vydal v prosinci 2010 dekret proti praní peněz, ale uniklé dokumenty ukazují, že jeho chatrná snaha o reformu byla otupena vnitřní opozicí.

Velká štědrost byla aplikována při řešení případů zneužívání dětí, kdy od r. 1950 dosáhla částky 2 miliard dolarů. Tento týden bují kontroverze kolem kardinála Rogera M. Mahonyho z Los Angeles, kde bylo dosaženo nejvyššího finančního vypořádání, vzhledem k jeho roli v přeřazování obviněných kněží. Totéž platí o kardinálovi Seanu Bradymu z Irska a kardinálovi Godfriedu Danneels z Belgie. Mezitím v Británii kardinál Keith O’Brien oznámil svoji rezignaci, kvůli obvinění z nevhodných styků s mladými kněžími. Takže Británie je bez kardinála s hlasovacím právem.

A toto vše se odehrávalo pod bdělým okem člověka, který je prohlašován ve věcech doktríny a morálky za neomylného; ať se o ostatních pánech vesmírů říká cokoliv, týpci jako Jaime Dimon a Lloyd Blankfein zcela jistě mávají praporem „příliš velký na neúspěch“ hrdě, ale dokonce ani oni se nenatahují po neomylné rovině.

Tato pocta byla vyhrazena papežům, již od prvního vatikánského koncilu v r. 1969-1870. Tehdy seděl na trůnu svatého Petra Pius IX, který tak završil kariéru reakcionáře. V teologických kruzích je Pius IX známý jako papež, který nastolil neposkvrněné početí jako dogma, často chybně spojované se samotným Ježíšem, kdy se v podstatě prohlašuje, že Marie byla podivně počata bez prvotního hříchu. Ve skutečnosti, po počátečním flirtování s liberální reformou papežského státu, byl zapřisáhlým nepřítelem revolucí roku 1848, jak v jejich republikánských, tak národních formách. Po obnovení papežské moci, po rozbití Římské republiky, byla opětovně nastolena absolutní moc. Prostřednictvím dalších tří kardinálů, přezdívaných „Rudý triumvirát“ (protože kardinálové nosí červené sutany) byla obnovena inkvizice, spolu s hrdelním trestem a veřejným bičováním. Liberálové všeho druhu byli vyhnáni a židé, kteří dostali za republiky plná práva, byli opět vykázáni do ghett. Šlo o pokračování dlouhé tradice kontrarevolucí, táhnoucí se od r. 1798.

Dokonce i poté, co Řím padl do rukou armády Italského sjednocení v r. 1870, Vatikán odmítl uznat zemi Itálie, kterýžto stav věcí trval až do doby, než bylo dosaženo konkordátu s vládou, a to vládou nikoho jiného, než Benito Mussoliniho.

Velkou ironií toho všeho je, že historie dala církvi další příležitost. Po porážce fašismu není již žádný Franco, který by ji podpořil. Dokonce ani jižní Amerika nemůže poskytnout v tuto chvíli žádného Pinocheta, ani teologii osvobození, kterou by bylo možné potlačovat. Existuje velká pravděpodobnost reflexe minulého chování, sahajícího značně před omluvu za soud s Galileem. Co dělá papež Benedikt? Promíjí exkomunikaci biskupů společnosti Pia X, skupiny, která touží po obnovení monarchie ve Francii a má slabinu pro vládu z Vichy a popírání hološoustu.

Po všem tom žertování amerických náboženských organizací, které ve svých pojistných plánech zřejmě zastíraly regulaci porodnosti, údaje z průzkumů naznačují, že více než 80% katolíků považuje kontrolu porodnosti za „morálně přijatelnou“. Papež Benedikt? Po prvním tvrzení, že kondomy by vlastně zhoršily epidemii AIDS v Africe, poněkud ustoupil a řekl: „Může pro to být základ v případech některých jedinců, jako možná když prostitut používá kondom, kde to může být prvním krokem k umravnění…“

Jinými slovy, církev si nemůže pomoct. Stejně jako konzervatismus obecně nezůstává statický, navzdory svým záměrům, ale musí vždy usilovat o větší úroveň zaostalosti.

Po smrti Jana Pavla II v r. 2005 se objevily spekulace, že je možná čas na papeže z globálního jihu, kdy je tento region nyní centrem katolicismu (a arénou v boji o duše proti pentecostalismu), protože Evropa, a nyní dokonce i Irsko, si z velké části umyly ruce. Tyto spekulace se objevují opět. Nicméně je mnohem lepší spekulovat, že ať se zpoza kouřové clony vynoří kdokoliv, povede oslabenou a zkorumpovanou církev, a lze s nadějí předvídat, že během jedné generace se údajně nábožné masy Afriky a jižní Ameriky přidají ke svým evropským bratrům a sestrám ve vykázání církve do stále větší irelevantnosti.