Diskriminují muži ženy nebo ženy muže?

Tento provokativní titulek jsem zvolil, abych hned na úvod ukázal relativitu pohledu na problematiku příjmů mužů a žen; a níže demonstroval, že jestliže tedy platí diskriminace žen, pak ještě před sto lety platila diskriminace mužů z téhož důvodu.

Neustále nás ideologie feminismu přesvědčuje, že nižší ohodnocení žen na některých pracovních pozicích oproti mužům svědčí o diskriminaci. V mužích tento nesmysl pak příležitostně vyvolává pocit viny a v ženách pocit křivdy. Ale je tomu opravdu tak? Jak to tak bývá, mnohokrát opakovaná mantra se stala „pravdou“ a klackem jedné skupiny lidí proti druhé (jakožto zhoubného důsledku lidských práv definovaných umělými kolektivy a menšinami).

Kdo tedy určuje konkrétní platy? Anonymní režim, zlovolný Macho? Samozřejmě, že podnikatel (podnikatelka), který do mezd promítá náklady a rizika. Žena je ta, která se z přirozené podstaty stará o potomky a domácnost (naštěstí tomu tak dosud je). I kdyby se snažila pracovat od rána do večera a odváděla stejně kvalitní práci jako mužský zaměstnanec, vždy zde panuje „riziko“, tedy pravděpodobnost, že otěhotní a odejde na mateřskou. Veškeré náklady na její pozici- jako její proškolení, zaučování nového zaměstnance po jejím odchodu atd. vedou k tomu, že dostane o něco méně než muž, který se v dané pozici může realizovat teoreticky neomezeně (a má k tomu jako živitel neochvějnou motivaci). Kromě toho, vždy je tu její domácnost, o kterou se stará s větším úsilím než partner a která zabírá její čas a energii. A i kdyby zaměstnavatel měl jistotu, že se před ním zjevila karikatura ženy- tzv. kariéristka, měl by jí dát jen proto vyšší plat? Možná jí ho i dá, aby za deset zjistil, že se v této kariéristce probudily ženské atavismy, přičemž ale postrádá funkční rodinné zázemí, kde by se uplatnily, takže se u ní vzniklá frustrace začne promítat i do její práce.

Na muži vždy leželo břímě uživit rodinu a to se přeneslo i do dnešních podmínek. Muž si bere hypotéku, aby rodina měla kam složil hlavu. Muž zkrátka pracuje a vydělává vždy na rodinu. Žena buď na rodinu nebo na své zájmy, případně obojí. Zodpovědnost muže spočívá v zabezpečení rodiny, zodpovědnost ženy ve vytváření zázemí. I když to nelze paušalizovat na všechny případy, obecné danosti nelze nevnímat a tyto danosti se promítají i do tržních vztahů. Rozdíl v ohodnocení pracovní pozice není v principu jiný než volba, jestli si majitel restaurace chce vybrat přitažlivou servírku a starší paní místo nedá. Zajímavé, že atraktivní manažerka chápe jako diskriminaci, když bere o 15% nižší plat než její kolega, ale že místo získala třeba na úkor nevzhledné konkurentky jí nezajímá. A už vůbec jí nenapadne, že kdyby jí ředitel musel dát o těch 15% víc, možná by si spíš vybral z mužských uchazečů. Tím by sice odpadla „diskriminace“, ale rozhodně by si nepolepšila, naopak.

Je snad diskriminací fakt, že programátor v jedné firmě bere méně než druhý programátor v jiné firmě? Je diskriminací to, že i základní platy zaměstnanců (třeba jen mužů) na stejné pozici v jedné a té samé firmě se rovněž často liší? Třeba z důvodu věku, zkušeností nebo jen proto, že si jeden uměl vyjednat více než jiný? Šoupneme tedy proto zaměstnance ve věku 20 až 25 let do jednoho pytle a budeme křičet, že trpí diskriminací oproti skupině 30ti až 50ti letých? Asi ne, to za nás udělají ideologové.

Během průmyslové revoluce se začal rozpadat soběstačný venkov a lidi to táhlo do měst. Stala se z nich pracovní síla v továrnách. Stejně jako v současnosti, i v 19. století a počátkem století dvacátého řešili dělníci nedostatečné příjmy- tehdy se ovšem problematika ženské zaměstnanosti vnímala zcela opačně než dnes! Ženy, které se nechávaly zaměstnávat v továrnách, byly ochotné pracovat téměř za almužnu, což snižovalo i hodnotu a příjmy mužských zaměstnanců. Muži se tehdy na dělnice dívali kriticky, protože díky ženám se obecně snížila hodinová mzda. Kdo by tehdy dnešní terminologií tvrdil, že ženy diskriminují muže, asi by s tím málokdo nesouhlasil.

Jelikož se ženská práce dnes vnímá jako samozřejmost, jako odedávné privilegium, jako „osvobození žen“, tak si už tento prvopočáteční efekt ani neuvědomujeme, díky čemuž nás feministická lobby může poučovat, že nižší příjem žen je diskriminací vůči nim. Nabízí se však kacířská otázka, jestli mzdy nedosahují obecně nižší úrovně než by dosahovaly, pokud by ženy nebyly masově zaměstnané. Žijeme v době přezaměstnanosti a nadvýroby, ačkoliv se to nezdá. Kamufluje to export třeba do zemí třetího světa a kamufluje to efekt nadspotřeby. Ale v době, kdy lidé přestávají utrácet za zbytečnosti, se ukazuje, kolik lidí se stalo ekonomicky činnými v podstatě uměle. Situace, kdy na jednu pracovní nabídku stojí v řadě deset nezaměstnaných, ústí v novodobé nevolnictví, kdy zaměstnanec nedisponuje sebemenší šancí vyjednat si důstojný příjem.

Chyba pochopitelně nelpí na ženách, stejně jako nelpí na mužích. Lidé se prostě potřebují uživit a jsou determinováni obecnými okolnostmi. Každopádně touha žen pracovat ve jménu chiméry emancipace nevedla ke společenskému pokroku, ale k prostým ekonomickým důsledkům jako nižší cena práce, inflace poptávky po práci, závislost na státu díky sociálním almužnám atd. A to nemluvím o důsledcích ve formě pokřivených vnitrorodinných vztahů, neblahého odložení dětí do patronátu ubohého „vzdělávacího“ systému od mateřských školek apod.

Takže diskriminují muži ženy? Existuje snad nějaká tajemná mužská lobby, která záměrně ženám škodí? Nikoliv, existují jen zaměstnavatelé, kteří ochotně ženy zaměstnávají a ohodnocují je podle svých kritérií. A je jedno, jestli termín zaměstnavatel označuje muže či ženu. Zaměstnavatel dá ženě práci a v některých případech ji v průměru ohodnotí z uvedených důvodů o něco méně než muže. Ten důvod nespočívá v tom, že uchazeč je žena, ale v roli, kterou v životě má (a nepochybujme, že má důležitější roli než vydělávat peníze). Nebo jinak: zaměstnavatel dá práci muži a ohodnotí ho o něco lépe, protože ví, že je schopen práci obětovat dlouhodobě více. Muž jakožto živitel dostal bonus, ze kterého žena nebude ztratná…