Pěšáci, trpaslíci a papež ve falešné falklandské válce

11. června 1982 Charles Haughey, tehdejší irský premiér, popsal přátelský duel na Falklandách jako „absurdní válku“. Po více než třiceti letech napětí opět roste, kdy někteří vidí vyhlídky na čerstvou válku o území těchto ostrovů – návrat na vrchol „kolonialismu 19. století“. V rámci bizarního kroku – asi 15 dní před Vánocemi 2012 – nazvala Británie 169,000 čtverečních mil sporné půdy v Antarktidě „Královna Alžběta II“.

Argentina, která si na toto území činí nároky také, akci Británie odsoudila. Argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner zveřejnila otevřený dopis Davidu Cameronovi (jako reklamu v britských novinách Guardian a Independent), ve kterém ho žádala, aby vrátil Falklandské ostrovy Argentině. Cameron odpověděl reklamou v argentinských médiích, kde opětovně ujistil o suverénních právech Británie nad Falklandami.

Svalte to na demokracii – to je linie, které se západní média drží, když vysvětlují stížnosti Cristiny, že „Argentina je opět pod útokem „supích“ fondů a dalších, vzdálených 12,000 kilometrů, které vyhrožují, že přijdou zmilitarizovat a obsadit naše Malvínské ostrovy“.

Nicméně média vynechávají spojitost, že Argentina je opět v přízni bohů zbraní. Do r. 2015 bude argentinských trh se zbraněmi činit 5,5 miliard dolarů. Námořní složka v obranném rozpočtu bude pravděpodobně navýšena, z „průměru 25,3% celkového zbrojního rozpočtu země v letech 2006 až 2010, na 25,5% v letech do r. 2015“.

V r. 2017 začne Amerika dodávat 128 útočných stíhaček F-15C a F-15E. Argentina také objednala vyloďovací stroje na vzduchovém polštáři (LCAC) – vznášedla, a také nejmodernější verzi francouzského letounu Mirage F1, a připravuje se obchod u obojživelných dělových člunů Hind z Ruska.

Američané se zvláštní zálibou lovit v problémových vodách dodali tomuto starému sporu čerstvý rozměr, když přišli s faktem, že v r. 1982 CIA „mohla z nepozornosti povzbudit Argentince, aby provedli invazi na Falklandské ostrovy“. Diskuse se opět točí kolem hloubky vztahu Reagan-Thatcher v 80. letech.

Nehledě na meziválečnou americkou podporu Británii je mnohem důležitější americké chování před počátkem nepřátelských akcí. Povzbuzovaly USA argentinskou juntu, aby realizovala plány na invazi na Falklandy?

Amerika měla silné páky, jak začátek války zastavit. Koncem r. 1982 „zuřila dluhová krize, kdy se Argentina, Mexiko a Brazílie snažily vyhnout nesplacení zahraničního dluhu celkem ve výši 200 miliard dolarů“ (Daily Mail)

Jak Londýn, tak Washington si byl vědom pochybných vojenských transakcí, které s Argentinou prováděla izraelská tajná služba Mossad – ta dodávala „palivové nádrže, plynové masky, radarové výstražné systémy pro detekci přilétajících raket, prošívané vesty, náhradní díly a dokonce rakety vzduch-vzduch Shafir“. A dokonce i letadla Mirage IIIB/C, za použití Peru, Lucemburska a účtů ve švýcarských bankách. (Merco Press). Otázkou je, proč mocenské duo na finančním a zbraňovém trhu, USA-Británie, nemělo vypuknutí války pod kontrolou.

Během fiaska na Falklandech v r. 1982 se Nicholas Henderson, britský velvyslanec ve Washingtonu, tvrdě pokoušel přesvědčit Jeane Kirkpatrick, americkou velvyslankyni v OSN, a Thomase Enderse, náměstka amerického ministra zahraničí pro záležitosti latinské Ameriky, aby nevybízeli Argentinu k okupaci Falklandských ostrovů. V jednom z telegramů do Londýna, při porovnávání Kirkpatrick a Enderse, britský diplomat uvedl: „Zatímco posledně zmíněný je více fašistou, než hlupákem, Kirkpatrick je více hlupákem, než fašistkou. Zdá se, že je jedním z nejspolehlivějších střelců vlastních gólů Ameriky: netaktní, tvrdohlavá a neschopná.“

Při pohledu na události, které probíhaly v r. 1982, je výraz „fašista a hlupák“ příhodnějším popisem argentinských „jestřábů a caudillos“, generála Leopoldo Galtieri a admirála Jorge Anaya, spíše než těchto dvou severoamerických diplomatů. Oblíbený komentář, že místo a omezení falklandské války se odrážela ve vnitřní politické dynamice Buenos Aires, nám říká, že admirál Jorge Anaya byl hlavním architektem argentinského fiaska na Falklandech. Říká se, že admirál vymyslel operaci Falklandy již jako mladý kapitán, když si přečetl o relativně snadné a úspěšné operaci Goa, provedené Indií proti portugalským kolonizátorům v 60. letech. Ostatně Anayovo delší působení jako námořní atašé v Londýně jeho přání porazit britský kolonialismus nezmenšilo. V podstatě admirálova jistota plynula z faktu, že měl vrtulníky Lynx a válečné lodě typu 42, a 45 milionů liber, které mu zajistil britský ministr zahraničí David Owen v r. 1979.

Pokud byli američtí diplomati trpaslíky, byli tito muži z argentinské armády v celé té hře pěšáky. Oblbnutí svými spirituálními a vojenskými mentory ve Vatikánu a Washingtonu zatáhlo toto důvěřivé duo svoji zemi do nesmyslné války na Las Malvinas, kterou Galtieri pojmenoval operace Rosario – na počest panny z Rosaria. Mimo těchto trpaslíků a pěšáků mělo toto válečné drama odehrávající se 8,000 mil od Londýna mocný pár hlavních hrdinů – Thatcher-Reagan, a papeže Jana Pavla II jako charakterního herce.

Argentinská katolická církev také používala „silnou náboženskou rétoriku, aby se identifikovala s, a posílila podporu tomuto falklandskému dobrodružství vojenské diktatury“.

Tento konflikt se silnými náboženskými podtóny byl šťastně ukončen, když papež Jan Pavel II přijel 10. června 1982 do Buenos Aires, pouhý týden po své návštěvě Británie (která byla okázale změněna Margaret Thatcher z „politické na pastorální“). Než předal Galtierimu padáka, zahrnul ho papež mnoha polibky a „teplými papežskými slovy“.

V americkém strategickém kalkulu přestal být Galtieri užitečný. Bez ohledu na generálův „velkolepý“ výkon ve „špinavé válce“ a na to, že měl prsty ve zmizení 30,000 marxistů z Buenos Aires, byl čas, aby v Argentině ukázala svoji tvář tak zvaná demokracie. Ale aby tohoto prostého cíle dosáhl, nesměl Washington ohrozit své zvláštní vztahy s Londýnem.

Zatímco falklandská válka stále probíhala, stal se 8. června 1982 Reagan prvním americkým prezidentem, který oslovil britský parlament a ocenil britské hochy za to, že na sebe vzali odpovědnost vést malé války na vzdálených ostrovech, aby se zabránilo větším konfliktům a vzpourám v jádru kapitalismu. Reagan si nemohl dovolit pohlížet na Londýn jako na „nemocného Evropy“. Na počátku 80. let požadoval britský parlament rozsáhlé škrty ve zbrojních výdajích ve výši 500 milionů liber (nakonec byly omezeny na 200 milionů liber). Byla to také doba, kdy prezident Reagan sháněl po celé Evropě podporu pro svůj „plán a naději pro dlouhodobý horizont – pochod svobody a demokracie, který pošle marxismus-leninismus na smetiště dějin“. Kontinuita Thatcher byla důležitá, protože Reagan nemohl labouristickým vůdcům na této křižovatce historie věřit.

Jedinečný vztah Thatcher s Reaganem ji poskytl šestý smysl, aby dokázala vidět konečný výsledek války dlouho před jejím koncem. V některých odeslaných a neodeslaných telegramech Galtierimu Thatcher napsala: „Za několik dnů zavlaje nad Port Stanley britská vlajka. Za několik dnů budou jak mé, tak vaše oči číst seznamy obětí.“ Její neodeslaný telegram argentinskému generálovi, který byl pravděpodobně políben papežem, byl dokonce ještě jasnovidnější: „Na mé straně bude žal mírněn vědomím, že tito muži zemřeli za svobodu, spravedlnost a vládu práva. A na vaší straně? Na tuto otázku můžete odpovědět pouze vy.“

Předpovědi Thatcher byly zajisté pravdivé. Válka přinesla Galtieriho pád a přinesla Margret Thatcher druhé funkční období, po volbách v r. 1983, aby mohla protlačit svoji privatizační agendu dále. Američané nazývali Thatcher „železná dáma“ a vychvalovali ji za její „pevné a okamžité rozhodnutí vzít si ostrovy zpět“ a bagatelizovali svoji vlastní roli, kdy se označovali jen za „pomocné zásobovače“.

Falklandská válka z r. 1982 byla zbytečná jen pro ty, kteří byli znepokojeni kvůli zbytečné ztrátě 1,000 lidských životů. Ale pro Reagana, Thatcher a zbrojní průmysl to sotva byla neopodstatněná válka. Ve skutečnosti byli největšími vítězi této války penězoměnci. Po vojenském puči v r. 1976 se zahraniční dluh Buenos Aires vyhoupl z asi 7 miliard dolarů v r. 1976 na více než 46 miliard dolarů v r. 1983. Válka roku 1982 měla za cíl zatlačit Argentinu hlouběji do dluhové pasti, a tohoto bylo dosaženo posvátným a posvěceným způsobem.