Zákon na ochranu dětských obětí aneb proč v USA zuří

Jedna z reakcí Ruska na tzv. zákon Magnitského v podobě tzv. „zákona Dimy Jakovleva“, schváleného ruskou Dumou, vyvolala na Západě vlnu rozhořčení. Pokusme se rozebrat příčiny.

V současnosti se na Západě takzvaná „adopce“ ruských dětí zvrhla v obyčejný byznys s ročním obratem více než 10 miliard dolarů. „Adopce“ je čím dál těsněji spojená s kriminálním podsvětím, které se snaží vydělat za každou cenu. Děti se jednoduše prodávají (doslova) a nikoho nezajímá jejich další osud.

Síť západních a ruskojazyčných obchodníků s „živým zbožím“ obchází nejen pořadníky a evidenční databázi, ale také základní ruské právní předpisy. „Domácí“ adopce (tj. adopce v rámci Ruska) jsou úmyslně protahované, oproti tomu většina žádostí o adopce do zahraničí se řeší rychle, s formulkou o „okamžitém provedení“. Bez ohledu na to, že zákon tuto formu připouští jen ve výjimečných případech.

Spolupráce úřadů s ruskými rodinami, které žádají o adopci, je velmi špatná. Často jsou jim kladené nesmyslné a umělé překážky – např. kvůli jednání najezdí stovky až tisíce kilometrů.

Ovšem pokud jde o žádost ze zahraničí, jednání se výrazně zjednoduší a urychlí. Částečně je to způsobeno tím, že úředníci odesílají nabídku dětí do federální databáze a nezajímá je, zda by o dítě nebyl zájem hned v regionu. Děti jsou tak hromadně vyvážené za hranice a zpochybnit takovéto rozhodnutí je často nemožné. Přitom vývoz (vysídlení) nezletilých dětí za účelem adopce mimo hranice Ruské federace je v podstatě nejen ostudné, ale také PROTIÚSTAVNÍ.

Všechny ruské adoptované děti zůstávají občany Ruska, dokud nedosáhnou plnoletosti a §1 odst.61 Ústavy říká: „Občan RF nemůže být vyhoštěn za hranice RF ani vydán do jiného státu“. Jak správně poznamenal V. Treťjakov, nezletilí jsou vydávaní za účelem adopce k trvalému životu v rodinách cizinců a to je fakticky vysídlení za hranice Ruska nebo vydání do jiného státu, protože se automaticky dostávají nejen na cizí území, ale spadají rovněž pod jeho jurisdikci.

Mladiství a zvláště malé děti nemají přitom ani fyzickou, ani právní možnost vyjádřit svou vůli. Jinak řečeno – za hranice Ruska jsou vysídlovaní (protože neodcházejí z vlastní vůle) proti své vůli. Takže všechny adopce nezletilých občanů, spojené s jejich vydáním na Západ jsou v rozporu s Ústavou RF a existující rozhodnutí jakýchkoliv výkonných orgánů jsou protiústavní.

Podle údajů občanské organizace „Ruské matky“ je v současné době po celém světě okolo půl milionu ruských dětí, které byly násilně odtržené od svých vlastních rodičů. Odpověď na otázku, proč zrovna ruské děti jsou cizinci tak žádané, je „jednoduchá“: „živé zboží“ z Ruska je velmi levné. Klade na to důraz i agresivní PR-kampaň v USA, která uvádí, že „levněji adoptovat bílé dítě již nemůžete“. Opravdu, adoptovat ruské dítě do jednoho roku vyjde v USA mnohem levněji, než adoptovat dítě americké. Bezdětné americké rodiny zaplatí za americké dítě do jednoho roku v průměru 100 tisíc dolarů, kdežto ruské dítě je vyjde 10 x levněji.

Rozmach „adopce“ ruských dětí můžeme datovat od poloviny r.1990. V té době bylo z Ruska vyváženo více než 11 tisíc dětí za rok. Většina z nich nelegálně. Jen do USA bylo dosud odhadem vyvezeno 59 tisíc ruských dětí. Když přistoupíme na optimistickou statistiku vyšetřovacího výboru RF, ze země zmizí ročně okolo 15 tisíc dětí, to je přibližně 41 dětí denně (jde o oficiální statistiku nevládních a státních organizací, které se problematikou zabývají, ve skutečnosti mohou být čísla až dvakrát vyšší). Rusko se tak zařadilo na 4.místo ve světovém žebříčku zemí vyvážejících své děti za hranice (po Afghánistánu, Iráku a Polsku).

Ale proč cizinci tolik stojí o ruské děti? Z různých důvodů. Pokud na Západě dítě vyrůstá u rodičů, nepřináší nic. Až když je dítě rodičů zbaveno, stává se zbožím, přinášejícím značný zisk. Není náhoda, že v západních zemích se hojně vypisují veřejné zakázky na umisťování dětí, odebraných rodičům. Vyhrávají obvykle soukromé organizace a zařízení. Jde totiž o velké peníze a dotace.

Například ve Finsku pobírá pěstounská rodina měsíčně na každé nezletilé dítě 1800 euro a obec dostává na každé odebrané dítě 2200 euro. Takže nepřekvapí, že za minulý rok odebraly finské sociální úřady rodičům více jak 17 tisíc dětí. A v letošním roce se chystá finský parlament přijmout zákon, podle kterého bude možné odebírat děti bez soudu a natrvalo, aby mohly být „předány k adopci“. To i přesto, že již dnes mohou finské sociální úřady odebírat děti ve věku od 3 měsíců do 3 let jen na základě osobního posouzení sociálního pracovníka nebo dokonce na anonymní udání.

Děti již nejsou jen zbožím, jsou velice lukrativním zbožím. A pokud dítě traumatizují, tím lépe - jako zboží získává na ceně! Adoptivní rodině budou na jeho výchovu přiděleny vyšší finanční částky. Dané souvislosti, velmi těžké k pochopení toho, co se děje kolem „zákona Magnitského“ na Západě, mají dva aspekty. Obdobná nelidskost, časově propojená – ale přesto se od sebe liší. Aspekt „sociálně – medicinský“ a „individuálně – patologický“ svým způsobem vynesly na světlo případy zneužívání a týrání dětí v pěstounských rodinách.

Myslím, že mnoho lidí má ještě v živé paměti skandál kolem případu Naděždy Fratti-Ščeglačevové, obviněné z nelegálního vývozu dětí do Itálie na fiktivní adopce. Vyvezla tak přes tisíc ruských dětí. Díky podplaceným soudcům, oblastním úředníkům a ředitelům dětských domovů, kteří přijali úplatky v hodnotě cca 150 tisíc dolarů, mohla do Itálie vyvézt děti do tří let věku. Vyšetřovatelé z Moskvy navštívili Apeninský poloostrov, aby vypátrali další osud těchto dětí. Podařilo se jim vystopovat pouze 5 dětí z cca 1200 vyvezených!

Zatímco ruští vyšetřovatelé hledali zmizelé děti v Římě, Neapoli a Janově, italský ministr vnitra Roberto Maroni vystoupil se senzačním prohlášením, že 1260 ruských dětí zmizelo na soukromých klinikách pro transplantaci orgánů.

„Nezletilí přistěhovalci představují zlatý důl na trhu s lidskými orgány,“ – prohlásil Maroni na výročním shromáždění UNICEF v Římě. – „Máme důvod hovořit o obchodu s dětskými orgány, protože v Itálii se již našly důkazy.“ Současně ministr oznámil hrůzná čísla:

• od r.1974 do r. 2008 v Itálii beze stopy zmizelo 9802 nezletilých, z toho jich 8080 pocházelo z ciziny
• v současnosti mizí v Itálii beze stopy 8 dětí týdně.

Noviny La Stampa uvedly, že tyto „neviditelné děti“ pocházejí z dalekých zemí a v Itálii mizí „do nikam“. Například z ostrova Lampedusa (Sicílie), kde se nachází středisko pro nelegální přistěhovalce, zmizelo v roce 2009 beze stopy více než 400 dětí (z celkového počtu 1320). Souvislost mezi obrovským počtem dětí zmizelých z Ruska a obchodem s orgány nám potvrdil i zástupce ministra vnitra Alexej Savin.

Transplantologie se stala medicinským oborem ke konci roku 1980 a asi od roku 1990 se začalo s orgány obchodovat. Doba se shoduje se začátkem masivního vývozu ruských dětí na Západ. Nelegální trh přináší organizátorům pohádkové zisky. Například srdce se „na trhu“ prodává za 160 tisíc dolarů, játra za 60 až 150 tisíc, slinivka za 45 tisíc, ledviny za 10 tisíc.

Podle dostupných informací je dodávka orgánů do zemí „zlaté miliardy“ kontrolována zločineckou organizací ze Západní evropy. A stovky a tisíce ruských dětí, každoročně beze stopy mizejících nejen v Itálii – to je jen kapka v moři hrůzného krvavého byznysu.

Jeden z předních kriminalistů planety Gerhard Muller, šéf sekce OSN pro boj s organizovaným zločinem, zavedl speciální termín „transnacionální organizovaný zločin“. To je takový druh kriminality, která porušuje zákony několika zemí. Byl rozdělen do sedmnácti skupin. Třináctou skupinu představuje „obchod s lidskými orgány“.

Nehledě na to, že se dárců orgánů nedostává na celém světě, (dokonce i v USA, kde je darování orgánů velmi rozšířené, se čeká na transplantaci 2 až 7 let), počet transplantací dramaticky stoupá. Například v USA již existuje na 20 aktivních transplantačních center, specializujících se pouze na játra. Jen za rok 2002 a pouze podle oficiální statistiky v nich provedli 4536 transplantací od mrtvých dárců a 326 od živých. V Portugalsku, kde žije méně než 10 milionů obyvatel, se každoročně uskuteční více než 140 transplantací jater. Pro srovnání: v Rusku, kde žije cca 145 milionů lidí, se takových operací uskutečnilo v letech 1992 až 2002 všeho všudy 108. Čísla pro Rusko jsou neaktuální a pocházejí z doby, kdy transplantologie u nás nebyla tak rozšířená, uvádím je zde však proto, abyste lépe pochopili, že dnes na Západě dělají ne ojedinělé transplantace, ale mnoho tisíc operací. Transplantaci vyžaduje stále více nemocných. A poptávka ve světě „zisku a prosperity“ zákonitě vytváří nabídku. Stovky každoročně zmizelých dětí – cizinců a 1260 dětí vyvezených z Ruska do Itálie během osmi let jsou související jevy.

Z množství případů můžeme připomenout zprávy v italském tisku o stovkách tajných operací ledvin, které prováděl římský chirurg Raffaello Cortesini, tiskovou konferenci řeholníků z řádu servitů Claudia Avalloneho a Benita Fusca o mosambickém „vraždění neviňátek“ v Nampule (2001), kdy zmizelo více než 100 dětí a těla některých z nich byla později nalezena ve "vykuchaném" stavu (viz Kampaň proti zabíjení dětí pro obchod s orgány, Rádio Vaticana, 15.4.2004: "Podle výpovědi řeholníků z řádu servitů, P. Claudio Avalloneho a P. Benita Fusca, od roku 2001 dodnes zmizelo v diecézi Nampula více než 100 nezletilých. Těla některých byla objevena v hromadných hrobech s vyjmutými orgány."). Albánskou narkomafii, která vyřezávala orgány kosovských Srbů nebo Jusufa Sonmeze, známého pod přezdívkou „Sup“ nebo také „noční istanbulský transplantolog“, který odebral orgány stovkám lidí z Ruska, Ukrajiny a Moldávie. Připomeňme také případ z Kolumbie, kde byl nalezen poblíž jedné z klinik dětský masový hrob. Děti byly unášeny a zabíjeny kvůli rohovce. O rozsahu hovoří následující fakt: nepodařilo se najít stopy ještě 1.395 "pacientů" této kliniky...

Transplantace, tj. přenos lidských orgánů a tkání, však není jen organizovaný zločin, ale i jedna z oblastí vysoce specializovaných lékařských služeb. Průkopníkem v oblasti transplantologie byl SSSR. Nicméně v prvních prakticky provedených operacích drží USA primát (1954 - první úspěšná transplantace ledviny. 1966 - první úspěšná transplantace slinivky břišní. 1967 - první úspěšná transplantace jater). Dnes jsou v tomto oboru světovou jedničkou. Jejich služeb využily i mnohé významné světové osobnosti, např. Bill Clinton nebo Lech Walesa. Na americké klinice transplantovali srdce třeba exprezidentu Ázerbájdžánu H. Alijevovi nebo exprezidentu Portugalska Jorgu Sampaio.

V samotných USA je otázka dárcovství řešena velice jednoduše – dospělému k tomu často stačí jen zaškrtnutá kolonka na zadní straně řidičáku. U dítěte postačí souhlas rodičů. A pokud je dítě nevlastní? Položením této otázky se dostaneme k odpovědi na úplně jinou a to: proč vyvolal zákaz adopce ruských dětí v USA tak zuřivou reakci - i přes výhodu skutečnosti, že vypovězením smlouvy mezi USA a Ruskem o spolupráci v oblasti adopce získají možnost zbavit Rusko možnosti právního přístupu k již adoptovaným dětem, o čemž mluvil i Sergej Lavrov v rozhovoru pro televizi Euronews: „Pokud zakážeme adopce, znamená to jen jedno – musíme vypovědět tuto smlouvu. Pokud ji vypovíme, přestane existovat jakákoliv právní možnost zajištění přístupu k našim dětem.“

Jde také o to, že zájem o ruské děti nemají jen americké rodiny, ale také velmi vážené organizace, které si nepřejí publicitu. Za Demokratickou stranou, jejíž kandidát je právě nyní prezidentem USA, stojí zájmy mocných farmaceutických společností, které se zabývají výrobou i vývojem farmaceutik. Zájem o testování nových preparátů za minimálních nákladů je obrovský. Navíc je tam často potřeba utajovat výsledky testů. Pro ujasnění, oč běží:

z 16-ti bilionů dolarů HDP vyčleňují USA 12% (téměř 2 biliony dolarů) na lékařský výzkum, kde probíhá množství tajných programů, některé přímo na objednávku Pentagonu - například studie genetického kódu slovanské populace. Děti z ruských dětských domovů mívají také těžké nemoci, na které dosud není lék. Jenže nemají rodiče, kteří nedovolí farmakologické testování nebo další pokusy na svých dětech.