Demokracie, terorismus a tajný stát - 7.díl

Předchozí část

Zatímco v antikomunistickém tažení používaly Spojené státy skupiny Gladio k provádění teroristických svinstev proti populacím vnímaným jako ohrožené levicí, tak nyní používají nepravidelné bojovníky, z nichž mnozí jsou spojeni s islámským extremismem, kterému jsou přisuzovány teroristické útoky 9/11, aby sesadily vlády, což zapadá do geopolitické strategie zmíněné v oběžníku, se kterým byl obeznámen Wesley Clark.

Nepochopitelná strategie koketování s čertem, používaná během antikomunistické kampaně za spoléhání se na zaryté fašisty z předválečného období, spolu s poválečnou generací neofašistů, k obraně liberální demokracie před vnímanou hrozbou sovětů je více než zrcadlena v grotesknosti šachové hry NATO s jeho tajnou podporou džihádistických eskader smrti, které vytvořily výrazné armády bojující proti plukovníkovi Kaddáfímu v Libyi, a prakticky stejně tak tvoří složky tak zvané Svobodné syrské armády snažící se svrhnout Assadův režim.

Stejné typy fanatiků, které Spojené státy používají k masakrům v Jemenu, Somálsku a Pákistánu, stejné typy, které pořádaly kmenově a rasově motivované orgie a lynčování během a po svržení Kaddáfího, a jejichž nenávist pravděpodobně přivodí stejný osud, možná v ještě větším měřítku, příslušníkům alavitů, šíitů a křesťanských menšin v Sýrii.

Skutečně, tento labyrint amorálností, který předčí dokonce i machiavelistické odůvodnění „účel světí prostředky“, je příslibem, že toto financování a podpora džihádistů v Libyi a Sýrii přinese zhoubný zpětný ráz, kdy jeden z jeho projevů mohl stát zejména za událostmi, ke kterým došlo ve východolibyjském městě Benghází 11. září 2012, které stále více připomínají skandál stylu Irán Contra.

Do samotné vzpoury lidí proti plukovníkovi Kaddáfímu, jejíž součástí bylo bombardování libyjské infrastruktury jednotkami NATO, patřila i tajná válka vedená Británií a používání jejích zvláštních jednotek k výcviku ozbrojenců a koordinaci jejich pozemních bojových strategií, a letecké bombardování.

Když Kaddáfí, vůdce sekulárního režimu, oznámil, že západ v podstatě pomáhá „Al-Káidě“, svět přihlížel s pobavením, dokud se nevynořily důkazy o spojení jistých vůdců Libyjské islámské bojové skupiny (LIFG) s islamistickými bojovníky v Afghánistánu, Súdánu a Pákistánu.

Důkazy posbírané po konfliktu v troskách libyjských vládních budov také ukázaly, že západní tajné služby se dělily o informace s vlastními Kaddáfího tajnými službami, které se týkaly sledování a dopadení islámských bojovníků.

K těm patřil i Abdel Hakim Belhadj z LIFG, který byl zatčen v Malajsii v r. 2004, kdy byl pak poslán do tajné věznice v Thajsku provozované CIA. Později byl MI6, která ho dopravila přes Brity kontrolovaný ostrov Diego Garcia, předán Kaddáfího režimu. Dokumenty nařizující tento krok byly podepsány tehdejším ministrem zahraničí Jackem Straw.

Belhadj v současné době podal žalobu na britskou vládu za způsobené utrpení, k němuž patří i mučení libyjským státním bezpečnostním aparátem. Odmítl nabízenou dohodu, jak tomu bylo v případě dalšího Libyjce Sami al-Saadi, jehož celá rodina byla vydána v operaci britských a amerických tajných služeb.

Ohledně zajetí bývalé libyjské hlavy státu, které vedlo k jeho zlynčování, se objevuje jen málo informací o možné roli západních tajných služeb a zvláštních jednotek, ačkoliv zprávy z tisku ze srpna 2011 uváděly, že britské SAS jeho nahánění vedly.

Ospravedlnění tohoto zapojení do svržení Kaddáfího režimu, postavené na argumentu „humanitárního“ účelu, je založeno na neprůkazných důkazech, že masakr se měl odehrát v Benghází. Jistě, destrukce infrastruktury země prováděná NATO prostřednictvím neustávajících bombardování nebylo „humanitární“ chování.

Humanitarismus byl samozřejmě u zákulisních taktik mimořádného vydávání a mučení podezřelých islamistů tajnými službami západu doposud tou poslední starostí a obavou.

Důsledky pro demokracii a ústavnost byly obrovské. Legislativa Spojených států, Británie a zbytku západního světa zavedla po 9/11 zákony, které ve svém souhrnu okleštily osobní svobody.

A v „zemi svobodných“ budou muset Spojené státy přehodnotit své vnímání se coby svobodné země na zemi, která o svobodu usiluje. Na poznámce Tacita, že „čím zkorumpovanější stát, tím větší počet zákonů“ něco pravdy je, vzhledem k evidentní institucionalizaci strachu a všudypřítomnému potenciálu pro zneužívání protiteroristických zákonů.

V Americe zákon o Sjednocení a posílení Ameriky prostřednictvím poskytnutí patřičných nástrojů nutných k zabraňování a zamezování terorismu (2001), tj. „Vlastenecký zákon“, a zákon o Pravomocech národní obrany (2012) tvoří páteř rámce bezpečnosti otčiny, umožňující vládě šmírovat vlastní občany, používat tajné důkazy u soudu, používat síť „černých věznic“ systému gulagu, kde jsou lidí vystavování středověkým metodám mučení, poté, co byli předtím „mimořádně vydáni“ – což je eufemismus pro státem nařízený únos, a provádí se státem nařízené vraždy.

Přirovnávat to k systému, který používaly fašistické režimy v jižní Americe během operace Kondor, není přeháněním. Podezřelí jsou vražděni bezpilotními letouny v zemích jako Pákistán a Jemen, bez soudu, a mrtví nevinní civilisté v narůstající spirále masakrů jsou označováni eufemismem „vedlejší škody“.

Lze se ptát, jaké je nebezpečí, že taková extrémní opatření, jako ta uplatňovaná vůči podezřelým islamistům v zahraničí, budou někdy v budoucnosti přesměrována na občany na území Spojených států.

Nemělo by se ani považovat za zbytečně alarmistické projevování obav z rozšiřování totalitního systému „tajných tribunálů“ do oblasti civilních soudních řízení, jak předjímala současná britská vláda. Toto opatření zákona o Spravedlnosti a bezpečnosti by vládě umožnilo, aby porušení zákona jako spoluvina na mučení a vraždy, byla ututlána.

Inspirace tohoto konkrétního opatření má své kořeny v soudních prohrách, které utrpěla britská vláda u civilních žalob vznesených britskými občany, jako v případě Binyama Mohameda, který byl uvězněn v Guantanamu, jakož i u probíhajících případů neobčanů Británie, jako je případ výše zmíněného Belhadje.

Pokud události 11. září, spolu s bombovými útoky o několik let později v Londýně a Madridu, hlavních městech dvou spojeneckých zemí s významným počtem voličů projevujících silný odpor k vedení válek, budou nakonec odhaleny jako epizody vyrobeného umělého násilí majícího za cíl vytvořit u populace jednotlivých zemí falešný strach, nebudou bez precedentu, jak demonstruje teror éry Gladio.

Některé tyto události zavání komploty strategie vytváření napětí, vytvořené a řízené geniálními manipulacemi odborníků na temná umění tajného státu. Smrad možnosti terorismu pod falešnou vlajkou prováděného nebo řízeného státem nelze také vyloučit, vzhledem k dírám, kterými jsou prošpikované oficiální báchorky.

Bylo odhaleno, že britské tajné služby měly klíčové účastníky bombových atentátů v Londýně pod bedlivým dohledem, a, jak tomu bylo i v případě bombového útoku v Madridu, ve stejný den, kdy v Londýně vybuchly bomby, probíhalo protiteroristické cvičení, simulující reakci na teroristický útok.

Zatímco cvičení provedené pod záštitou NATO (CMX-04) skončila v Madridu několik hodin před výbuchem, v Londýně v době skutečných bombových útoků stále probíhalo.

Peter Power, bývalý důstojník Scotland Yardu, ze kterého se stal konzultant krizového řízení, poskytl 7. července 2005 rozhovor, ve kterém odhalil, že klamná cvičení, kterých se zúčastnil, byla „založena na tom, že dojde k simultánním výbuchům bomb přesně v těch stanicích, ve kterých k tomu toho rána došlo“.

Obojí může být samozřejmě náhoda. Jaap de Hoop Scheffer, bývalý generální tajemník NATO, použil k popisu cvičení v Madridu stejný výraz, jako Peter Power ve svém pozdějším rozhovoru (použil výraz „strašidelná shoda okolností“), ale to pro ošálení mysli těch, kteří jsou požehnáni aspoň průměrnou inteligencí a zdravou zvědavostí, nestačí.

Je jisté, že dva předpokládaní londýnští bomboví atentátníci zanechali to, co bylo nazváno „sebevražedným videem“. Mohammad Sidique Khan ospravedlnil toto zvěrstvo jako svůj prostředek jak „ochránit a pomstít“ muslimy, kteří trpěli zvěrstvy páchanými „na celém světě“, zatímco Shehzad Tanweer tvrdil, že útoky budou pokračovat, dokud nebudou staženy jednotky z Iráku a Afghánistánu, a také zastavena britská „finanční a vojenská podpora Americe a Izraeli“.

Ale sedí to?

Příběh v Americe narozeného Mohammeda Junaid Barbara a jeho spojení s Mohammedem Sidique Khanem poskytuje určitou potravu k zamyšlení. Barbar se přestěhoval do Pákistánu brzy po útocích 9/11 a zřídil tam výcvikový tábor, ve kterém školil lidi, včetně Khana, v široké škále věcí, ke kterým patřila i výroba bomb.

Doznal se k obviněním souvisejícím s terorismem, a oplátkou mu byl potenciální drastický trest, až ve výši 70 let, snížen na méně než pět let. Vrátil se do Spojených států v r. 2004, rok před bombovými útoky v Londýně, kdy souhlasil, že bude spolupracovat s vládou; a to za předpokladu, že nebyl aktivem americké tajné služby již v Pákistánu.

Pokud byl aktivem americké tajné služby již v Pákistánu, mohl předávat informace, které získal při provozování svého výcvikového tábora, a takové informace týkající se britských osob by byly předány britským tajným službám, které připouští, že měly Khana pod dohledem. Věří se, že Barbar znal Khana pod jménem „Ibrahim“.

Stejně jako se má za to, že tajné služby infiltrovaly Brigate Rosse v letech teroru Gladio v Itálii a vedly ruku nic netušících pachatelů, tak je možné, že Sidique Khan a jeho komplicové byli loutkami propracované operace „LIHOP“ nebo „MIHOP“, podobně, jako byl Mario Moretti, když vytáhl zbraň a vystřelil, a skoncoval tak s životem Aldo Mora.

Yves Guerin-Serac, šedá eminence pravicového evropského terorismu, který byl vlivnou postavou při vytváření francouzské OAS, jakož i pravděpodobným architektem italské „strategie napětí“, která začala bombovým atentátem na Náměstí fontány, zdokonalil umění infiltrace opozičních skupin o řadu dovedností v oblasti městského násilí, vyučovaných ve výcvikových táborech, které provozoval pod Aginter Press, ve své tajné protikomunistické armádě.

Šablona pro zinscenování operací „pod falešnou vlajkou“ je dobře zavedena a není důvod nevěřit, že současné tajné služby, domácí nebo zahraniční, nejsou jejich provedení schopny.

Změna vlád ve Spojených státech a Británií nijak kurz započatý po útocích 11. září nezměnila. Možná proto, že dlouhodobí stratégové „neviditelné vlády“ hlubokého státu a bezpečnostní aparát státu, spolu s jistými viditelnými mocnými lobby, hrají značnou roli v uvazování přicházejících vůdců ke svým agendám. Jistě, ti, kteří cítili, že Obamovo prezidentování věci zklidní, byli bolestně zklamáni.

Tuto éru, předjímanou Projektem pro nové americké století jako éru věnovanou intervencionismu, lze nejlépe popsat jako éru amerického militarismu. Očekávalo se, že taková válečnická militantnost bude odměněna a přinese stabilitu.

Ale výhody, které to mělo přinést Spojeným státům, nejsou nijak zvlášť vidět, vzhledem k tomu, že tato země se topí v dluzích, je silně rozdělena politicky a kulturně, podstata její listiny svobod byla erodována a její prestiž u ostatních zemí se propadla.

Zaplatila za to silně. Podle zprávy skupiny výzkumníků Brownovy univerzity z r. 2011 stála válka v Iráku a Afghánistánu nejméně 225,000 mrtvých a přes 4,4 bilionu dolarů. Mezi americkými vojáky vystřelila míra sebevražd a domácího násilí do nebe.

A z demokratického práva na svobodu projevu zbyla po 11. září jen sotva napodobenina. Pocit, že právo znepokojených občanů na vážné a přímé dotazy, jakož i rozpravu, bylo učiněno nebezpečným podnikem, je dost zjevný a hmatatelný.

Často používaný výraz „konspirační teorie“ je používán šmahem pro patologizaci těch, kteří vznáší oprávněné otázky ohledně nekonzistentností oficiálních báchorek, které sami mohou obsahovat více než pár špetek fikce.

Nakonec, historie je prolezlá Ďábelskými konspiracemi, které byly demaskovány, jako, abychom jich uvedli aspoň pár, Alfred Dreyfus, Lavonská aféra, mezinárodní dohoda ze Sevres, která předcházela suezské válce, a aféra Írán Contra.

A samozřejmě podezření v Itálii ohledně jistých operací provedených během Anni di Piombo, které byly přisouzeny levici, ale u kterých se později zjistilo, že byly spáchány extremisty pravice, za podpory tajného státu, nelze také zapomenout.

Přesto oficiální média, korporatizovaná skupina subjektů, vykazovala váhavost a přímo bázlivost, když nezkoumala ututlávání, nekonzistentnosti a nedostatky ve vládních báchorkách o 11. září a dalších útocích.

Andreas von Bulow je označován za „proti-amerického“ a „paranoidního hledače publicity“, kdy naproti tomu jsou názory vůdce australských odborů, který pochybuje o oficiální báchorce, premiérem označovány za „stupidní a špatné“.

U stále rostoucího segmentu světového mínění panuje podezření, že tyto a další nadávky, včetně nařčení z „antisemitismu“, co se týká státu Izrael, mají umlčet upřímnou a otevřenou debatu.

Vznikly profesionální skupiny lidí pochybujících o oficiální verzi, včetně skupin sestávajících z architektů, inženýrů, vědců, pilotů a právníků. Cílem je, aby bylo u událostí 11. září provedeno komplexní a transparentní vyšetřování.

Potenciál pro korelaci mezi hrozivými aspekty éry Gladio a válkou proti terorismu se již tvoří, a názory vyjádřené v odsouzení NATO a Spojených států belgickým parlamentem v rezoluci, za to, že manipulovaly evropskou politikou pomocí týlových armád, se mohou objevit v budoucnu opět, jak bude odhaleno více faktů a lidé si toho začnou být vědomi.

Existuje mnoho vynikajících lidí, kteří otevřeně vyjádřili silnou skepsi, ne-li přímo víru, že současná válka proti terorismu je manipulací a podvodem; mazanějším, avšak deviantním výtvorem syndromu falešného strachu založeného na uměle vytvořeném násilí.

Soudce Ferdinando Imposimato, čestný prezident italského Nejvyššího soudu a bývalý nejvyšší vyšetřující soudce, který vedl vyšetřování vraždy Aldo Mora a pokusu o atentát na papeže Jana Pavla II, patří k lidem, přesvědčeným, že útoky v New Yorku nesou veškeré charakteristické znaky „strategie napětí“, která sužovala jeho zemi o několik desetiletí dříve. Vyzval k tomu, aby Mezinárodní trestní soud zahájil soudní proces ohledně 9/11.

Jak shrnout nebo odůvodnit roli tajných armád státu v klíčových západních mocnostech během anti-komunistického období a současnou válku proti terorismu?

V budoucnu bude podrobně popsáno, že oběma érám dominovaly bezpečnostní a materiální obavy amerického impéria, a že jeho snahy o udržení si moci a statutu si vyžadovaly, že ne vždy jednaly jako dobrotivý hegemon.

A stejně jako sovětská hrozba, na počátku skutečná, byla přeceňována až do té míry, že se hrozilo ozbrojenou intervencí do západní Evropy, tak historie pravděpodobně nalezne důkazy o vyrobeném strachu a manipulacích u zvyšování antipatií k islámu, coby krytí pro cíl, kterým je expanze amerického vlivu a konsolidace formy globální hegemonie.

Objevení a odkrytí pravdy na pozadí 11. září a války proti terorismu se jeví být obtížným procesem. Nelze toho dosáhnout tam, kde není politická vůle, a je to o mnohem obtížnější za nečinnosti oficiálních médií a, přirozeně, neprůhlednosti tajného státu.

Ale náklady, měřené počtem mrtvých, znetvořenými těly, vyvolanou nenávistí a kolosálním plýtváním ekonomických zdrojů, si vyžadují, aby tlak na přehodnocení odůvodnění, které živilo militarismus, byl zintenzivněn.

Ironií války proti terorismu, která hlásá doktrínu „preventivní války“, jako masku vedení agresivních válek, je, že se rovná provádění údajně civilizovaného poslání hrubě necivilizovaným způsobem.

Historie však může zaznamenat, že to ani tak nebyla „válka proti terorismu“, ale páchání masového teroru a podvod.

Autor Adeyinka Makinde žije v Londýně.